• Zobrazit
• Upravit
• Historie
• Tisk

FC1-9

Část druhá: „Vlastnictví“

Bojovníci za autorská práva mají pravdu: tato práva jsou svým způsobem majetkem. Mohou být vlastněna a prodávána a zákon nabízí ochranu proti jejich krádeži. Majitel za ně sice může žádat cenu jakou chce, přesto je jeho rozhodování ovlivněno tržní nabídkou a poptávkou.

Označovat však autorská práva termínem „majetek“ v běžném jazyce je poněkud zavádějící, protože vlastnictví autorských práv je podivným druhem vlastnictví. Ve skutečnosti samotná skutečnost, že vlastním nějakou myšlenku nebo její vyjádření je velmi podivná. Je mi jasné, co beru, když vám kupříkladu vezmu piknikový stůl z vaší záhradky. Beru předmět, piknikový stůl, a když vám ho vezmu, už ho mít nebudete. Ale co beru, když si vezmu pouze váš nápad mít na záhradě piknikový stůl – třeba tak, že půjdu do obchodu, koupím si tam piknikový stůl a pak ho umístím do své záhradky? Co je pak tou věcí, kterou si beru a kterou vy pak nemáte?

Nejde o to, nakolik je věcí piknikový stůl a nakolik je věcí myšlenka, i když i v tomto spočívá důležitý rozdíl. Jde o to, že v běžném případě – prakticky v každém případě krom několika málo výjimek – jsou myšlenky jednou vypuštěné do světa dále svobodné. Nic vám neubyde, když napodobím váš styl oblékání; i když, pokud bych to dělal každý den, vypadal bych dost divně a to hlavně v případě, že jste žena. Místo toho, jak řekl Thomas Jefferson (a je to zvláště pravda o mém napodobování něčího stylu oblékání):

Výjimkami tohoto volného použití jsou myšlenky a jejich vyjádření, na něž se vztahují patenty a copyrighty (a několik dalších nástrojů právní ochrany, které ale nebudu rozebírat). Tady zákon říká, že nemůžete vzít moji myšlenku nebo její vyjádření bez mého svolení, čímž de facto vytváří z nehmotného formu vlastnictví.

Důležité přitom ale je, jak, do jaké míry a v jaké podobě se to děje, čili podrobnosti. Chceme-li si o této problematice udělat dobrý obrázek, musíme zasadit toto „vlastnictví“ do správného kontextu.

Udělám to stejně jako v předchozí části. Nabídnu vám čtyři příběhy, které nám pomohou dát myšlenku, že „copyrightovaný materiál je vlastnictvím“, do souvislostí. Odkud se ta myšlenka vzala? Jaké jsou její meze? Jak ve skutečnosti funguje? Na základě těchto příběhů si osvětlíme podstatu zmíněné teze a ukážeme si, že její důsledky se liší od těch, které nám předkládají obránci copyrightu.

Diskuse k tomuto textu zde

Předchozí kapitola - Další kapitola

Zpět na hlavní stránku

Originální text:

"Property"

The copyright warriors are right: A copyright is a kind of property. It can be owned and sold, and the law protects against its theft. Ordinarily, the copyright owner gets to hold out for any price he wants. Markets reckon the supply and demand that partially determine the price she can get.

But in ordinary language, to call a copyright a "property" right is a bit misleading, for the property of copyright is an odd kind of property. Indeed, the very idea of property in any idea or any expression is very odd. I understand what I am taking when I take the picnic table you put in your backyard. I am taking a thing, the picnic table, and after I take it, you don't have it. But what am I taking when I take the good idea you had to put a picnic table in the backyard--by, for example, going to Sears, buying a table, and putting it in my backyard? What is the thing I am taking then?

The point is not just about the thingness of picnic tables versus ideas, though that's an important difference. The point instead is that in the ordinary case--indeed, in practically every case except for a narrow range of exceptions--ideas released to the world are free. I don't take anything from you when I copy the way you dress--though I might seem weird if I did it every day, and especially weird if you are a woman. Instead, as Thomas Jefferson said (and as is especially true when I copy the way someone else dresses),

"He who receives an idea from me, receives instruction himself without lessening mine; as he who lights his taper at mine, receives light without darkening me."[1]

The exceptions to free use are ideas and expressions within the reach of the law of patent and copyright, and a few other domains that I won't discuss here. Here the law says you can't take my idea or expression without my permission: The law turns the intangible into property.

But how, and to what extent, and in what form--the details, in other words--matter. To get a good sense of how this practice of turning the intangible into property emerged, we need to place this "property" in its proper context.[2]

My strategy in doing this will be the same as my strategy in the preceding part. I offer four stories to help put the idea of "copyright material is property" in context. Where did the idea come from? What are its limits? How does it function in practice? After these stories, the significance of this true statement--"copyright material is property"-- will be a bit more clear, and its implications will be revealed as quite different from the implications that the copyright warriors would have us draw.