• Zobrazit
• Upravit
• Historie
• Tisk

FC1-7

Kapitola čtvrtá: "Piráti"

Pokud „pirátství“ znamená využívání tvůrčího vlastnictví ostatních bez jejich svolení – tedy pokud platí „jestliže hodnota, pak nárok“ - pak historie mediálního průmyslu je i historií pirátství. Všechna významná odvětví dnešních „velkých médií“ – film, hudba, rozhlas i kabelová televize – se zrodila z určitého druhu takto definovaného pirátství. Celý příběh je o tom, jak se piráti předchozí generace stávají běžnými členy společnosti generace následující – až doteď.

Film

Hollywoodský filmový průmysl byl vybudován prchajícími piráty. V raném dvacátém století se výtvarníci a režiséři stěhovali z východního pobřeží USA do Kalifornie částečně proto, aby unikli regulaci, kterou umožňovaly patenty vynálezci filmu Thomasi Edisonovi. Tato regulace byla uplatňována skrze monopolní společnost („trust“) Motion Pictures Patents Company a byla založena na tvůrčím vlastnictví Thomase Edisona – patentech. Edison zformoval MPPC, aby uplatnil svá práva poskytovaná tímto tvůrčím vlastnictvím, a MPPC to s regulací myslelo opravdu vážně. Jak jeden komentátor vyprávěl část příběhu:

Napstery oněch dní, „nezávislí,“ byly společnosti jako Fox. A stejně jako dnes proti nezávislým stál rázný odpor. „Natáčení byla přerušována krádežemi vybavení a často se stávaly 'nehody' vedoucí ke ztrátě negativů, vybavení, budov a někdy i končetin nebo životů.“ To vedlo nezávislé k útěku z východního pobřeží. Kalifornie byla dostatečně daleko z Edisonova dosahu, takže tvůrci filmů tam mohli „loupit“ jeho vynálezy bez obav ze zákona. A vůdci hollywoodských filmařů v čele s Foxem přesně to dělali.

Kalifornie samozřejmě rostla velmi rychle a efektivní vymahatelnost federálních zákonů se nakonec rozšířila i na západ. Patenty však zaručují svým majitelům opravdu „omezený“ monopol (v té době jen na sedmnáct let), takže než se objevilo dost federálních policistů, patenty vypršely. Zrodil se nový průmysl, částečně z krádeže Edisonova tvůrčího vlastnictví.

Nahrávky

Nahrávací průmysl vznikl z jiného druhu pirátství, ale k jeho pochopení je třeba znát více podrobností o právní regulaci hudby.

V době, kdy Edison a Henri Fourneaux vynalezli stroje pro reprodukci hudby (Edison fonograf, Fourneaux mechanický klavír), dával zákon skladatelům výlučné právo kontrolovat kopírování své hudby a její veřejnou produkci. Jinými slovy, kdybych chtěl v roce 1900 kopii hitu Phila Russela z roku 1899 „Happy Mose“, musel bych podle zákona zaplatit za kopii partitury a také za právo zahrát ji na veřejnosti.

Ale co kdybych si chtěl nahrát „Happy Mose“ pomocí Edisonova fonografu nebo Fourneauxova mechanického klavíru? Zde zákon tápal. Bylo jasné, že bych si musel koupit kopii partitury, podle které bych nahrával. A také bylo jasné, že bych musel zaplatit za jakoukoliv veřejnou produkci nahrávané písně. Ale nebylo už zcela jasné, zda budu muset platit za „veřejné vystoupení“, kdybych si píseň nahrál doma (ani dnes Beatles nic nedlužíte, když si zpíváte jejich písně ve sprše), nebo kdybych píseň nahrál z paměti (kopie ve vaší hlavě nejsou — zatím — regulované autorským zákonem). Tedy kdybych nazpíval píseň do záznamového zařízení v soukromí svého domu, nebylo by zcela jasné, jestli něco dlužím skladateli. A především nebylo jasné, zda něco dlužím skladateli, pokud budu vytvářet kopie těchto záznamů. Vzhledem k této mezeře v zákoně bych tedy mohl efektivně pirátsky kopírovat cizí písně, aniž bych musel cokoliv platit skladateli.

Skladatelé (a nakladatelé) nebyli z této příležitosti pro piráty příliš nadšení. Jak to komentoval senátor za Jižní Dakotu Alfred Kittredge,

Novátoři, kteří vyvinuli technologie záznamu práce ostatních, byli „příživníky na dřině, práci, talentu a geniu Amerických skladatelů“ a „hudební nakladatelství“ byla tím, kdo byl „vydán na milost těmto pirátům.“ John Philip Sousa to řekl jak přímo to jen jde: „Když vydělávají na mé práci, chci z toho podíl.“

Tyto argumenty mají povědomé ozvěny v dnešních bojích, stejně jako protiargumenty. Novátoři, kteří vyvinuli mechanický klavír, tvrdili, že „se dá snadno dokázat, že zavedení automatických hudebních přehrávačů nevzalo skladatelům nic, co by měli před jejich vznikem.“ Stroje naopak spíše zvýšily prodej partitur. V každém případě obhájci technologie argumentovali, že povinností kongresu je „zvážit nejprve zájem veřejnosti, kterou představovali a jíž sloužili.“

„Všechny řeči o 'krádeži',“ napsal hlavní právní zástupce společnosti American Graphophone Company, „jsou obyčejné žvásty, neboť neexistuje žádné jiné vlastnictví hudby, literatury nebo umělecké tvorby, krom toho, které je definované zákonem.“

Zákon brzy rozhodl tuto bitvu ve prospěch skladatelů a nahrávajících umělců. Kongres novelizoval zákon, aby zajistil, že skladatelé budou placeni i za „mechanické reprodukce“ své hudby. Ale místo aby prostě udělil skladateli úplnou kontrolu nad nahráváním, dal kongres nahrávajícím umělcům právo nahrávat hudbu za cenu stanovenou kongresem, pokud skladatel alespoň jednou svolil k jejímu nahrání. Toto je část autorského zákona, která umožňuje předělávky. Pokud skladatel povolí nahrání své písně, ostatní mohou tuto píseň také nahrávat, pokud skladateli zaplatí zákonem určený poplatek.

Americké právo to běžně nazývá „povinná licence“, ale zde tomu budu říkat „zákonná licence.“ Zákonná licence je licence, jejíž podmínky jsou dané zákonem. Od novelizace autorského zákona kongresem roku 1909 mohly náhrávací společnosti volně distribuovat kopie záznamů, pokud platily zákonem stanovené poplatky skladateli (nebo vlastníku autorských práv).

V autorských zákonech je to výjimka. Když John Grisham napíše román, pak ho vydavatel smí publikovat jen s Grishamovým svolením. Grisham na oplátku může za povolení chtít libovolnou sumu. Cenu za publikování Grishama tedy určuje Grisham a autorský zákon říká, že nemáte právo používat Grishamovu práci bez jeho svolení.

Jenže zákon regulující nahrávání povoluje nahrávajícím umělcům mnohem méně. A tedy vlastně podporuje nahrávací průmysl určitým druhem pirátství — dává nahrávajícím umělcům omezenější práva než ostatním tvůrcům. Beatles mají nad svou tvorbou menší kontrolu než Grisham. A ten, kdo z této omezené kontroly těží, je nahrávací průmysl a veřejnost. Nahrávací průmysl dostává něco hodnotného za méně, než by jinak zaplatil; veřejnost dostává přístup k mnohem širší hudební tvorbě. Kongres otevřeně uvedl své důvody pro vytvoření tohoto práva. Obával se monopolní moci vlastníků práv a toho, že by tato moc mohla potlačovat další tvorbu.

Přestože je dnes nahrávací průmysl k tomuto tématu velmi zdrženlivý, v minulosti silně podporoval zákonné licence pro nahrávky. Jak se píše ve zprávě parlamentního justičního výboru z roku 1967,

Omezení práv nahrávajících umělců, částečná krádež jejich tvorby, představuje přínos pro výrobce nahrávek a veřejnost.

Rozhlas

I rozhlas se zrodil z pirátství.

Když rozhlasová stanice vysílá nahrávky, představuje to „veřejnou produkci“ díla skladatele. Jak jsem již uvedl, zákon dává skladateli (nebo vlastníku autorských práv) výhradní právo na veřejnou produkci své práce. Rozhlasové stanice proto za tuto produkci dluží peníze skladateli.

Ale když rozhlasová stanice vysílá nahrávku, nejedná se jen o produkci kopie skladatelovy práce. Rozhlasová stanice totiž vysílá i kopii práce nahrávajících umělců. Jedna věc je nechat v rádiu zahrát píseň „Happy Birthday“ zpívanou místním dětským sborem, a něco jiného je zahrát tu samou píseň zpívanou skupinou Rolling Stones nebo Lylem Lovettem. Nahrávající umělec přidává hodnotu skladbě vysílané rozhlasovou stanicí. A kdyby byl zákon jednotný, měly by rozhlasové stanice platit za práci nahrávajícím umělcům, stejně jako platí za práci skladatelům.

Jenže jednotný není. Podle amerického zákona regulujícího rozhlasové vysílání nemusí stanice nahrávajícím umělcům platit. Musí platit pouze skladateli. Takto dostává rozhlasová stanice kousek něčeho za nic. Má možnost bezplatně vysílat práci nahrávajících umělců, i když musí platit skladateli za právo hrát jeho písně.

Tento rozdíl může být obrovský. Představte si, že složíte krátkou skladbu. Představte si, že je vaše první. Vlastníte výhradní právo schválit veřejnou produkci této skladby. Takže kdyby Madonna chtěla veřejně zpívat vaši píseň, bude muset získat vaše svolení.

Představte si, že vaši píseň zazpívá a moc se jí líbí. Rozhodne se tedy udělat její nahrávku a ta se stane jedním z největších hitů. Podle amerického zákona, kdykoli bude rozhlasová stanice hrát vaši píseň, dostanete peníze. Ale Madonna nedostane nic, kromě nepřímého vlivu na prodej jejích CD. Veřejná produkce jejích nahrávek není „chráněna“ zákonem. Rozhlasové stanice tak mají možnost „pirátsky“ vysílat plody Madonniny práce, aniž by jí musely cokoliv platit.

Bezpochyby je možné namítnout, že je to pro nahrávající umělce stále výhodné. Celkově je reklama z odvysílaných nahrávek cennější než vysílací práva. Možná. Ale i tak zákon obvykle dává tvůrci právo volby. Když zákon rozhodne za umělce, dává tím rozhlasovým stanicím právo vzít si něco za nic.

Kabelová televize

Kabelová televize se také zrodila z určitého druhu pirátství.

Když podnikatelé v roce 1948 poprvé začali připojovat své okolí ke kabelové televizi, většina jich odmítala platit poskytovatelům vysílání za obsah, který přenášeli svým zákazníkům. Dokonce i když kabelové společnosti začaly prodávat přístup k televiznímu vysílání, odmítaly platit za to, co prodávaly. Kabelové společnosti tedy „napsterizovaly“ obsah patřící poskytovatelům vysílání, ale mnohem troufaleji než Napster — Napster si nic neúčtoval za obsah, jehož sdílení umožnil ostatním.

Poskytovatelé vysílání a majitelé autorských práv rychle napadli tuto krádež. Rosel Hyde, ředitel FCC, viděl v takovém postupu druh „nekalé a potenciálně škodlivé soutěže.“ Šíření dostupnosti kabelové televize mohlo být ve „veřejném zájmu,“ ale jak se Douglas Anello, hlavní zástupce Národní asociace poskytovatelů vysílání (National Association of Broadcasters), zeptal senátora Quentina Burdicka v průběhu slyšení: „Nařizuje vám veřejný zájem používat cizí majetek?“ Jak jiný poskytovatel vysílání poznamenal:

Požadavek vlastníků autorských práv zněl opět velmi rozumně:

Byli to „černí pasažéři,“ jak řekl Charlton Heston, prezident Sdružení filmových herců (Screen Actor's Guild), „kteří odpírali hercům odměnu.“

V tomto sporu ale opět byla ještě jedna strana. Jak uvedl generální prokurátor Edwin Zimmerman,

Vlastníci autorských práv dali kabelové společnosti k soudu. Nejvyšší soud dvakrát rozhodl, že kabelové společnosti vlastníkům autorských práv nic nedluží.

Kongresu trvalo téměř třicet let, než vyřešil spor, zda kabelové společnosti musí platit za obsah, který vysílaly „pirátsky“. Nakonec tento spor vyřešil stejně jako u přehrávačů a mechanického klavíru. Ano, kabelové společnosti musí platit za obsah, který vysílají, ale cena nebude určena vlastníky autorských práv. Cena bude určena zákonem, aby poskytovatelé vysílání nemohli zablokovat vznikající technologii kabelové televize. Kabelové společnosti tak zčásti postavily svá impéria na „pirátství“ hodnoty tvořené poskytovateli vysílání.

Všechny uvedené příběhy mají něco společného. Jestliže „pirátství“ znamená používání hodnoty cizího tvůrčího vlastnictví bez svolení tvůrce – jak je dnes stále častěji popisováno – pak každé průmyslové odvětví, na které se dnes přímo vztahuje autorský zákon, vzniklo a těží z nějaké formy pirátství. Film, nahrávky, rozhlas, kabelová televize... Seznam je dlouhý a zdaleka ne úplný. Každá generace vítá piráty z generace předchozí. Každá generace – až doteď.

Diskuse ke kapitole "Piráti"

Předchozí kapitola - Další kapitola

Zpět na hlavní stránku

---

Originální text:

Chapter Four: Pirates

If “piracy” means using the creative property of others without their permission—if “if value, then right” is true—then the history of the content industry is a history of piracy. Every important sector of “big media” today—film, records, radio, and cable TV—was born of a kind of piracy so defined. The consistent story is how last generation's pirates join this generation's country club—until now.

Film

The film industry of Hollywood was built by fleeing pirates.1 Creators and directors migrated from the East Coast to California in the early twentieth century in part to escape controls that patents granted the inventor of filmmaking, Thomas Edison. These controls were exercised through a monopoly “trust,” the Motion Pictures Patents Company, and were based on Thomas Edison's creative property—patents. Edison formed the MPPC to exercise the rights this creative property gave him, and the MPPC was serious about the control it demanded. As one commentator tells one part of the story,

A January 1909 deadline was set for all companies to comply with the license. By February, unlicensed outlaws, who referred to themselves as independents protested the trust and carried on business without submitting to the Edison monopoly. In the summer of 1909 the independent movement was in full-swing, with producers and theater owners using illegal equipment and imported film stock to create their own underground market.

With the country experiencing a tremendous expansion in the number of nickelodeons, the Patents Company reacted to the independent movement by forming a strong-arm subsidiary known as the General Film Company to block the entry of non-licensed independents. With coercive tactics that have become legendary, General Film confiscated unlicensed equipment, discontinued product supply to theaters which showed unlicensed films, and effectively monopolized distribution with the acquisition of all U.S. film exchanges, except for the one owned by the independent William Fox who defied the Trust even after his license was revoked.2

The Napsters of those days, the “independents,” were companies like Fox. And no less than today, these independents were vigorously resisted. “Shooting was disrupted by machinery stolen, and 'accidents' resulting in loss of negatives, equipment, buildings and sometimes life and limb frequently occurred.”3 That led the independents to flee the East Coast. California was remote enough from Edison's reach that film- makers there could pirate his inventions without fear of the law. And the leaders of Hollywood filmmaking, Fox most prominently, did just that.

Of course, California grew quickly, and the effective enforcement of federal law eventually spread west. But because patents grant the patent holder a truly “limited” monopoly (just seventeen years at that time), by the time enough federal marshals appeared, the patents had expired. A new industry had been born, in part from the piracy of Edison's creative property.

Recorded Music

The record industry was born of another kind of piracy, though to see how requires a bit of detail about the way the law regulates music.

At the time that Edison and Henri Fourneaux invented machines for reproducing music (Edison the phonograph, Fourneaux the player piano), the law gave composers the exclusive right to control copies of their music and the exclusive right to control public performances of their music. In other words, in 1900, if I wanted a copy of Phil Russel's 1899 hit “Happy Mose,” the law said I would have to pay for the right to get a copy of the musical score, and I would also have to pay for the right to perform it publicly.

But what if I wanted to record “Happy Mose,” using Edison's phonograph or Fourneaux's player piano? Here the law stumbled. It was clear enough that I would have to buy any copy of the musical score that I performed in making this recording. And it was clear enough that I would have to pay for any public performance of the work I was recording. But it wasn't totally clear that I would have to pay for a “public performance” if I recorded the song in my own house (even today, you don't owe the Beatles anything if you sing their songs in the shower), or if I recorded the song from memory (copies in your brain are not—yet— regulated by copyright law). So if I simply sang the song into a recording device in the privacy of my own home, it wasn't clear that I owed the composer anything. And more importantly, it wasn't clear whether I owed the composer anything if I then made copies of those recordings. Because of this gap in the law, then, I could effectively pirate someone else's song without paying its composer anything.

The composers (and publishers) were none too happy about this capacity to pirate. As South Dakota senator Alfred Kittredge put it,

Imagine the injustice of the thing. A composer writes a song or an opera. A publisher buys at great expense the rights to the same and copyrights it. Along come the phonographic companies and companies who cut music rolls and deliberately steal the work of the brain of the composer and publisher without any regard for [their] rights.4

The innovators who developed the technology to record other people's works were “sponging upon the toil, the work, the talent, and genius of American composers,”5 and the “music publishing industry" was thereby “at the complete mercy of this one pirate.”6 As John Philip Sousa put it, in as direct a way as possible, “When they make money out of my pieces, I want a share of it.”7

These arguments have familiar echoes in the wars of our day. So, too, do the arguments on the other side. The innovators who developed the player piano argued that “it is perfectly demonstrable that the introduction of automatic music players has not deprived any composer of anything he had before their introduction.” Rather, the machines increased the sales of sheet music.8 In any case, the innovators argued, the job of Congress was “to consider first the interest of [the public], whom they represent, and whose servants they are.”

“All talk about 'theft,'“ the general counsel of the American Graphophone Company wrote, “is the merest claptrap, for there exists no property in ideas musical, literary or artistic, except as defined by statute.”9

The law soon resolved this battle in favor of the composer and the recording artist. Congress amended the law to make sure that composers would be paid for the “mechanical reproductions” of their music. But rather than simply granting the composer complete control over the right to make mechanical reproductions, Congress gave recording artists a right to record the music, at a price set by Congress, once the composer allowed it to be recorded once. This is the part of copyright law that makes cover songs possible. Once a composer authorizes a recording of his song, others are free to record the same song, so long as they pay the original composer a fee set by the law.

American law ordinarily calls this a “compulsory license,” but I will refer to it as a “statutory license.” A statutory license is a license whose key terms are set by law. After Congress's amendment of the Copyright Act in 1909, record companies were free to distribute copies of recordings so long as they paid the composer (or copyright holder) the fee set by the statute.

This is an exception within the law of copyright. When John Grisham writes a novel, a publisher is free to publish that novel only if Grisham gives the publisher permission. Grisham, in turn, is free to charge whatever he wants for that permission. The price to publish Grisham is thus set by Grisham, and copyright law ordinarily says you have no permission to use Grisham's work except with permission of Grisham.

But the law governing recordings gives recording artists less. And thus, in effect, the law subsidizes the recording industry through a kind of piracy—by giving recording artists a weaker right than it otherwise gives creative authors. The Beatles have less control over their creative work than Grisham does. And the beneficiaries of this less control are the recording industry and the public. The recording industry gets something of value for less than it otherwise would pay; the public gets access to a much wider range of musical creativity. Indeed, Congress was quite explicit about its reasons for granting this right. Its fear was the monopoly power of rights holders, and that that power would stifle follow-on creativity.10

While the recording industry has been quite coy about this recently, historically it has been quite a supporter of the statutory license for records. As a 1967 report from the House Committee on the Judiciary relates,

the record producers argued vigorously that the compulsory license system must be retained. They asserted that the record industry is a half-billion-dollar business of great economic importance in the United States and throughout the world; records today are the principal means of disseminating music, and this creates special problems, since performers need unhampered access to musical material on nondiscriminatory terms. Historically, the record producers pointed out, there were no recording rights before 1909 and the 1909 statute adopted the compulsory license as a deliberate anti-monopoly condition on the grant of these rights. They argue that the result has been an outpouring of recorded music, with the public being given lower prices, improved quality, and a greater choice.11

By limiting the rights musicians have, by partially pirating their creative work, the record producers, and the public, benefit.

Radio

Radio was also born of piracy.

When a radio station plays a record on the air, that constitutes a “public performance” of the composer's work.12 As I described above, the law gives the composer (or copyright holder) an exclusive right to public performances of his work. The radio station thus owes the composer money for that performance.

But when the radio station plays a record, it is not only performing a copy of the composer's work. The radio station is also performing a copy of the recording artist's work. It's one thing to have “Happy Birthday” sung on the radio by the local children's choir; it's quite another to have it sung by the Rolling Stones or Lyle Lovett. The recording artist is adding to the value of the composition performed on the radio station. And if the law were perfectly consistent, the radio station would have to pay the recording artist for his work, just as it pays the composer of the music for his work.

But it doesn't. Under the law governing radio performances, the radio station does not have to pay the recording artist. The radio station need only pay the composer. The radio station thus gets a bit of something for nothing. It gets to perform the recording artist's work for free, even if it must pay the composer something for the privilege of playing the song.

This difference can be huge. Imagine you compose a piece of music. Imagine it is your first. You own the exclusive right to authorize public performances of that music. So if Madonna wants to sing your song in public, she has to get your permission.

Imagine she does sing your song, and imagine she likes it a lot. She then decides to make a recording of your song, and it becomes a top hit. Under our law, every time a radio station plays your song, you get some money. But Madonna gets nothing, save the indirect effect on the sale of her CDs. The public performance of her recording is not a “protected” right. The radio station thus gets to pirate the value of Madonna's work without paying her anything.

No doubt, one might argue that, on balance, the recording artists benefit. On average, the promotion they get is worth more than the performance rights they give up. Maybe. But even if so, the law ordinarily gives the creator the right to make this choice. By making the choice for him or her, the law gives the radio station the right to take something for nothing.

Cable TV

Cable TV was also born of a kind of piracy.

When cable entrepreneurs first started wiring communities with cable television in 1948, most refused to pay broadcasters for the content that they echoed to their customers. Even when the cable companies started selling access to television broadcasts, they refused to pay for what they sold. Cable companies were thus Napsterizing broadcasters' content, but more egregiously than anything Napster ever did— Napster never charged for the content it enabled others to give away.

Broadcasters and copyright owners were quick to attack this theft. Rosel Hyde, chairman of the FCC, viewed the practice as a kind of “unfair and potentially destructive competition.”13 There may have been a “public interest” in spreading the reach of cable TV, but as Douglas Anello, general counsel to the National Association of Broadcasters, asked Senator Quentin Burdick during testimony, “Does public interest dictate that you use somebody else's property?”14 As another broadcaster put it,

The extraordinary thing about the CATV business is that it is the only business I know of where the product that is being sold is not paid for.15

Again, the demand of the copyright holders seemed reasonable enough:

All we are asking for is a very simple thing, that people who now take our property for nothing pay for it. We are trying to stop piracy and I don't think there is any lesser word to describe it. I think there are harsher words which would fit it.16

These were “free-ride[rs],” Screen Actor's Guild president Charlton Heston said, who were “depriving actors of compensation.”17

But again, there was another side to the debate. As Assistant Attorney General Edwin Zimmerman put it,

Our point here is that unlike the problem of whether you have any copyright protection at all, the problem here is whether copyright holders who are already compensated, who already have a monopoly, should be permitted to extend that monopoly. . . . The question here is how much compensation they should have and how far back they should carry their right to compensation.18

Copyright owners took the cable companies to court. Twice the Supreme Court held that the cable companies owed the copyright owners nothing.

It took Congress almost thirty years before it resolved the question of whether cable companies had to pay for the content they “pirated.” In the end, Congress resolved this question in the same way that it resolved the question about record players and player pianos. Yes, cable companies would have to pay for the content that they broadcast; but the price they would have to pay was not set by the copyright owner. The price was set by law, so that the broadcasters couldn't exercise veto power over the emerging technologies of cable. Cable companies thus built their empire in part upon a “piracy” of the value created by broadcasters' content.

These separate stories sing a common theme. If “piracy” means using value from someone else's creative property without permission from that creator—as it is increasingly described today19— then every industry affected by copyright today is the product and beneficiary of a certain kind of piracy. Film, records, radio, cable TV. . . . The list is long and could well be expanded. Every generation welcomes the pirates from the last. Every generation—until now.