• Zobrazit
• Upravit
• Historie
• Tisk

FC1-24

Ostatní, brzy

Individuálními akcemi svobodnou kulturu neobnovíme. Vyžádá si také důležité změny v zákonech. Máme před sebou ještě dlouhou cestu, než politici porozumí těmto myšlenkám a zasadí se o příslušné reformy. To ale také znamená, že máme dost času, kdy můžeme šířit povědomí o změnách, které jsou potřeba.

V této kapitole načrtávám pět druhů změn. Čtyři platí obecně, jedna je specifická pro nejžhavější téma současné debaty – pro hudbu. Každá ze změn představuje sice jen krok na dlouhé cestě, ovšem každý učiněný krok nás významně posunuje k jejímu konci.

1. Více formalit

Když kupujete dům, musíte sepsat kupní smlouvu. Když kupujete pozemek, na kterém chcete dům postavit, musíte sepsat kupní smlouvu. Když kupujete auto, uzavřete kupní smlouvu a musíte auto zapsat do registru vozidel. Když kupujete letenku, je na ní uvedené vaše jméno.

Všechny tyto formality se pojí k majetku. Musíme je snášet, protože jsou nezbytné k jeho ochraně.

Naproti tomu podle platného autorského práva vám vzniká majetková ochrana nehledě na splnění nějakých formalit. Nemusíte se nikde registrovat. Nemusíte ani k vytvořenému obsahu přidávat žádné upozornění. Standardem je úplná kontrola, „formality“ nejsou potřeba.

Proč?

V kapitole 10 jsem ukázal, že původní záměr zrušit formality byl chvályhodný. Ve světě před digitálními technologiemi formality způsobovaly vlastníkům copyrightu jen přítěž, aniž by přinášely velký užitek. Dalo se proto považovat za pokrok, když zákony slevily z požadavků, které vlastník musel splňovat, aby ochránil své dílo. Formality tenkrát akorát překážely.

Internet ale všechno změnil. Formality dnes nemusejí znamenat zátěž. Je to naopak, svět bez formalit znamená ztížené podmínky pro kreativitu. Dnes nejde jednoduše zjistit, kdo co vlastní anebo s kým se dohodnout, aby se mohlo stavět na kreativní práci druhých. Žádné záznamy, žádný systém – neexistuje jednoduchý způsob, jak se dostat k povolení. Když uvážíme masívní nárůst působnosti autorského zákona, je získání povolení nezbytné, abychom mohli tvořit na základě práce ostatních. Výsledkem je, že spousta lidí kvůli nedostatku formalit raději mlčí, i když by měli co říct.

Právo by tento požadavek mělo změnit.1 Ne tím, že se vrátí k původnímu, vysloužilému systému, ale tím, že ustaví nový systém, který minimalizuje zátěž z formalit vyplývající. Mezi důležité formality patří 1) označování chráněného díla, 2) registrace copyrightu a 3) prodlužování doby jeho platnosti. První z nich dříve zajišťoval sám autor, druhou stát. Stát by ale v novém systému nehrál žádnou roli, s výjimkou případů, kdy by schvaloval standardy vyvinuté někým jiným.

Registrace a prodloužení

Dříve musel majitel copyrightu požádat o jeho registraci i prodloužení u Úřadu pro copyright. Při registraci musel také zaplatit malý poplatek. Podobně jako ostatní státní instituce, ani Úřad pro copyright neměl důvod minimalizovat povinnosti, které se pojily s registrací, stejně jako samotný poplatek. Úřad pro copyright nebyl pro vládu ani kdovíjak důležitý, což se projevovalo v nedostatečném financování. Není se proto čemu divit, když se lidé obeznámení s tímto procesem setkají s touto myšlenkou, jejich první akcí bývá panika – není nic horšího, než nutit ostatní, aby jednali s tímto úřadem.

Vždy mě udiví, že společnost, která bývala tak inovativní, co se týče fungování státní sféry, tuto schopnost nyní postrádá. To, že existuje poptávka veřejnosti po určité věci, ještě neznamená, že ji musí nutně uspokojit zrovna stát. Naopak, stát by měl podporovat soukromou sféru v uspokojování potřeb veřejnosti a sám jen určovat standardy.

Pokud jde o registraci, jasnou volbou je Internet. Na světě existuje přinejmenším 32 milionů registrovaných webových stránek. Vlastníci domén musí platit poplatek, aby jim domény zůstaly. Pro domény nejvyššího stupně (.com, .org, .net) existuje centrální registr. Samotná registrace probíhá ale u jednotlivých poskytovatelů, kteří si konkurují, čímž se v konečném důsledku snižuje cena. A co je důležitější, registrace se tím také stávají stále jednodušší.

Stejný model bychom měli použít i pro registraci a prodlužování copyrightů. Úřad pro patenty může spravovat centrální registr, ale samotnou registraci by měl nechat na soukromých subjektech. Měl by jen vytvořit databázi a stanovit standardy. Subjektům, které splní podmínky standardu, může udělovat certifikaci. Tyto subjekty si pak budou konkurovat v tom, kdo nabídne nejlevnější a nejjednodušší systém registrace a prodloužení copyrightu. Konkurence by významně snížila zátěž této formality a vytvoření databáze by současně podpořilo licencování obsahu.

Označování

Když dříve u kreativní práce chyběla poznámka o tom, že je chráněná, znamenalo to, že se na ni copyright nevztahuje. Byl to trest za to, že autor nedodržel podmínky regulace – něco jako trest smrti za špatné parkování ve světě kreativních práv. Ale i zde platí, že není důvod k tomu, aby se označování muselo vynucovat takovýmto způsobem. A hlavně, není důvod k tomu, aby se ve všech druzích médií používal jednotný systém označování.

Cílem označování je upozornit veřejnost, že dílo je chráněné a že autor svá práva uplatňuje. Označení zároveň usnadňuje nalezení autora a zajištění povolení k užití jeho práce. Jedním z problémů, jimž tento systém hned od počátku čelil, bylo odlišné označování různých děl. Nebylo jasné, jak označit sochu, nahrávku nebo film. Nový systém označování by mohl tento problém vyřešit tím, že by média při označování rozlišoval a že by umožnil změny označování při vývoji technologií. Mohl by také zavést zvláštní postih v případě, když by u práce chyběla poznámka o ochraně. Nemusela by to být hned ztráta všech práv, ale autor by ztratil právo potrestat toho, kdo nezažádal o povolení práci užít.

Začněme tím posledním. Pokud majitel práv dovolí publikací svého díla bez poznámky, že je dílo chráněné, neměl by následně o tato práva přijít. Mohlo by to ale znamenat, že kdokoli může jeho práci použít - a to do doby, než si majitel nebude stěžovat a dá jasně najevo, že jde o jeho práci a že neuděluje povolení ji užít.2 Neoznačené dílo by pak znamenalo: „Můžeš používat, dokud si někdo nebude stěžovat.“ V případě, že by si někdo stěžoval, znamenalo by to zákaz použití díla v nových pracích, přičemž současná použití by nijak ovlivněna nebyla. Majitelé práv by tak měli silnou motivaci svá díla označovat.

To ale vyvolává otázku, jak nejlépe díla označovat. Znovu, systém by se měl přizpůsobovat vývoji technologie. Nejlepším způsobem, jak to zajistit, by bylo omezit pravomoci Úřadu pro copyright pouze na schvalování standardů označování, které byly vytvořeny jinde.

Kdyby kupříkladu asociace nahrávacích společností předložila Úřadu návrh označování CD, ten by uspořádal slyšení, kde by ostatní mohli prezentovat alternativy. Úřad by návrhy posoudil a vybral by ten, který by nejlépe odpovídal požadavkům integrace do registračního a prodlužovacího systému. Nespoléhali bychom na to, že stát přijde s inovativním řešením, ale mohli bychom se spolehnout, že stát zajistí, aby inovace byly v souladu s ostatními důležitými funkcemi.

Konečně, jasné označení obsahu by zjednodušilo požadavky na registraci. Pokud by na fotografiích byl údaj o autorovi a roku, bylo by například jednoduché fotografovi dovolit opětovnou registraci prací z určitého roku. Cílem by bylo co nejméně zatížit autora; systém samotný by měl být tak jednoduchý, jak by to jen bylo možné.

Zavedení formalit by mělo usnadnit spoustu věcí, což současný systém neumožňuje. Naopak se zdá, že je navržen tak, aby věci spíše znesnadňoval.

Formality jako je registrace by odstranily jeden z nejobtížnějších aspektů spoléhání se na volné užití: Bylo by jednoduché určit, jaký obsah je svobodný, kdo k jakému obsahu vlastní práva, kdo je uplatňuje, a bylo by snadné prodloužit toto uplatňování.

2. Kratší lhůty

Doba trvání zákonné ochrany se prodloužila z původních čtrnácti let na pětadevadesát let pro korporátní autory a délku života plus sedmdesát let v případě soukromých osob. V knize The Future of Ideas jsem navrhoval sedmdesát pět let ve formě pětiletých přírůstků s podmínkou pravidelného prodlužování. To se tenkrát zdálo dost radikální. Po prohře v případu Eldred vs. Ashcroft se návrh stal ještě radikálnějším. The Economist podpořil návrh na čtrnáct let.3 Další navrhovali svázat lhůtu s délkou ochrany patentů.

Souhlasím s tím, že je potřeba radikální změna doby zákonné ochrany. Ale ať to nakonec bude čtrnáct nebo pětasedmdesát let, musíme pamatovat na čtyři základní principy:

Uvedené změny by společně měly v průměru výrazně zkrátit stávající ochranné lhůty. Do roku 1976 byla průměrná doba ochrany jen 32,2 roku. Toho bychom se měli držet i budoucnu.

Extremisté bezpochyby označí takový návrh za „radikální“ (vždyť je taky nazývám „extremisty“). Znovu však opakuji: lhůta, kterou jsem navrhl, byla delší, než skutečná délka ochrany za prezidenta Nixona. Je opravdu tak „radikální“ žádat o velkorysejší zákonnou dobu, než která tu dříve byla?

3. Bezplatné užití vs. volné užití

Jak jsem ukázal na počátku této knihy, pozemkové právo dříve garantovalo vlastníkům kontrolu od země až do nebe. Pak se objevilo letadlo a rozsah kontroly se rázem pozměnil. Bez povyku, bez ústavních sporů. Nedávalo již prostě smysl, aby právo zajišťovalo takovou kontrolu, když se taková technologie objevila.

Naše Ústava dává Kongresu moc udělit autorům „exkluzivní práva“ na „jejich spisy“. Kongres dal autorům exkluzivní právo na „jejich spisy“ a také na všechny odvozeniny (jež vytvořili jiní), které jsou dostatečně podobné autorově původní práci. Takže když napíšu knihu a vy podle ní natočíte film, můžu vám zakázat jeho distribuci – a to i přesto, že váš film rozhodně není „mým spisem“.

Kongres zaručoval toto právo již od roku 1870, když jeho rozsah rozšířil také o překlady a dramatizace.5 Od té doby soudy rozšiřovaly jeho působnost pomocí různých výkladů. Toto rozšiřování komentoval i jeden z nejlepších soudců Benjamin Kaplan.

Myslím, že je čas uznat, že i přes tohle pole létají letadla a že rozpínavost práv na odvozeniny přestává dávat smysl. Přesněji řečeno, nemá smysl v období, kdy platí copyright. A nemá smysl jako nějaký neuchopitelný grant. Podívejme se na jednotlivá omezení.

Doba platnosti: Pokud chce Kongres udělovat i práva na odvozeniny, měla by být mnohem kratší. To, že John Grisham může prodat filmová práva ke svému poslednímu románu, dává smysl (alespoň se domnívám, že ano). Nemá ale smysl, aby tato práva měla stejnou dobu platnosti jako copyright. Právo na odvozeniny může být důležité pro tvorbu samotnou; po vytvoření díla tak důležité není.

Oblast působnosti: I ta by se měla zúžit. Znova bychom naši případy, kdy jsou práva na odvozeniny důležitá a ty by měly být jasně specifikované. Zákony by ale měl jasně říci, jaký obsah je chráněný a jaký ne. Pokud by veškeré „znovupoužití“ spadalo do sféry byznysu, bylo by na místě, aby tyto hranice vyjednali právníci. Jenže to už také neplatí – vezměte do úvahy všechny možnosti tvorby, které přinášejí digitální technologie, a představte si, co by se stalo, kdybychom do toho seřízeného soukolí nalili třeba kečup. To je přesně to, co tento obecný požadavek dělá kreativnímu procesu – dusí ho.

Mluvil o tom Alben, když popisoval lapálie s přípravou CD Clinta Eastwooda. Zatímco je na místě vyjednávat o předvídatelných odvozeninách, např. při zfilmování knihy, nebo zhudebnění básně, v případě nepředvídatelných odvozenin to nedává smysl. Pro ně by byl lepší nějaký zákonný limit. V každém z těchto případů by právo mělo jasně uvést, jaká užití jsou chráněná, a u ostatních by se předpokládalo, že chráněná nejsou. To je opakem toho, co doporučuje můj kolega Paul Goldstein.7 Ten tvrdí, že zákon by měl být napsaný tak, aby chránil i rozšířená použití.

Goldsteinova analýza by fungovala, pokud by náklady právního systému byly nízké. Jak ale dnes vidíme v kontextu Internetu, nejistota ohledně rozsahu ochrany a snahy zachovat stávající výnosové modely, to vše v kombinaci se silným copyrightem, oslabují inovační proces.

Zákon by mohl pomoci buď odstraněním ochrany za jasně určenou hranicí, nebo stanovením podmínek opětovného použití. V obou případech by se osvobodila velká část kultury k dalšímu obhospodařování ostatními. Při stanovení zákonných poplatků by takové opatření navíc zajistilo umělcům i dodatečný příjem.

4. Osvoboďme hudbu - znovu

Byla to bitva o hudbu, která tuto válku odstartovala, a proto nemůžeme Svobodnou kulturu zakončit, aniž bychom se tomuto (pro mnohé nejpalčivějšímu) tématu nevěnovali. Žádná jiná politická otázka není tak vhodným příkladem, který by osvětlil hlavní myšlenku této knihy, než právě spory okolo sdílení hudby.

Přitažlivost sdílení byla pro Internet jako droga. Sdílení zvýšilo poptávku po připojení jako žádná další aplikace. Byla to naprostá bomba – a to jak v pozitivním, tak negativním slova smyslu. Na jedné straně sdílení bezpochyby zvýšilo poptávku po vysokorychlostním připojení (orig. bandwidth - pozn. překl.). Na druhé straně může být ale příčinou zvýšených regulací, které mohou inovativnost sítě sítí nakonec zahubit.

Hlavním cílem copyrightu v případě obsahu obecně a hudby konkrétně je vytvořit pobídky pro to, aby se skládala, hrála a hlavně šířila. Zákon tak činí udělením exkluzivního práva jak skladateli, který pak reguluje veřejné provedení svého díla, tak i interpretovi, který určuje, jak se budou šířit kopie jeho provedení.

Sítě, ve kterých se sdílí obsah, tento model poněkud komplikují, protože šíří obsah bez patřičné kompenzace pro interpreta. Ale to samozřejmě není jejich jediný účel. V kapitole 5 jsem popsal čtyři různé druhy sdílení:

Jakákoli reforma zákonů na tohle dělení nesmí zapomínat. Nesmí postihovat typ D, i když jí půjde o eliminaci typu A. Rozsah zásahu proti typu A by dále měl být odvislý od významnosti typu B. Je to podobné jako v případě videorekordérů: pokud čistý efekt sdílení není příliš škodlivý, potřeba regulace je významně oslabena.

Jak jsem uvedl v páté kapitole, rozsah skutečných škod způsobených sdílením je sporný. Pro účely této kapitoly ale připusťme, že je opravdový. Jinými slovy, řekněme, že podíl sdílení typu A je mnohem významnější než typ B a že je to hlavní použití sítí, v nichž se sdílí obsah.

Přesto pokud chceme porozumět tomu, jak by právo mělo reagovat, nesmíme zapomenout na jeden klíčový fakt o současné technologii.

V současné době je sdílení návykové. Za deset let ale nebude. Je návykové, protože představuje nejsnazší způsob, jak získat přístup k pestré škále obsahu. Za deset let tomu tak nebude. V současné době je připojení k Internetu těžkopádné a pomalé – v USA můžeme být rádi za 1,5 MB/s broadband, přičemž stejně málokdy to platí pro download i upload. Bezdrátové připojení sice roste, přesto většina z nás se k Internetu dostává po drátech. Většina se také připojuje přes stroj s klávesnicí. Představa, že jsme neustále on-line, neustále připojeni, je více méně pořád právě jen představa.

Je to sice jen představa, ale stane se realitou, a způsob, jakým se dnes dostáváme k internetu, musíme proto chápat jako přechodný. Politikové by proto neměli zavádět žádná opatření na základě technologie, která se ještě neustálila. Měli by činit kroky podle toho, kam technologie směřuje. Otázkou by tak nemělo být, jak by zákony měly regulovat sdílení v současném světě. Měli bychom se ptát, co by měl zákon požadovat, až se síť stane tím, čím se očividně stává. Je to síť, pro kterou je každý elektrický přístroj důležitý; je to síť, na kterou se můžete kdykoli a – snad s výjimkou pouště a hor – odkudkoli. Představte si Internet jako všudypřítomnou službu mobilní telefonie, ke které se během zlomku vteřiny připojíte.

V takovém světě bude nesmírně snadné se připojit ke službám, které vám obratem zpřístupní obsah – kupříkladu internetové rádio, streamovaný obsah na vyžádání. Docházíme tím ke klíčovému poznatku: Pokud bude velmi jednoduché se připojit ke službám, které poskytují přístup k obsahu, bude také mnohem snazší dostat se ke službám, poskytujícím přístup ke staženému obsahu na mnoha přehrávacích zařízeních. Jinými slovy, bude jednodušší si službu předplatit, než spravovat databázi, což vlastně dělá většina lidí ze světa sdílecích technologií jako je Napster. Poskytovatelé obsahu budou moci soupeřit se sdílením, i když si za služby budou účtovat peníze. Již dnes nabízí japonští operátoři (placené) streamování hudby do mobilních telefonů. A Japonci za tento obsah platí, i přesto, že je „volně“ dostupný ve formě MP3 na Webu.8

Taková vize budoucnosti nás má přimět podívat se na současnost z jiné perspektivy. Zjišťujeme, že současná situace je přechodná. „Problém“ sdílení – do té míry, do které to je skutečný problém – postupně odezní, jak bude snazší a snazší připojit se na Internet. Proto je mimořádnou chybou, že se politici snaží „vyřešit“ tento problém technologie, která brzy zanikne. Otázkou proto není, jakým způsobem by se měl regulovat Internet, aby se předešlo sdílení (Internet postupně tento problém odstraní sám). Otázka zní: Jak zajistit autorům příjem během přechodu od obchodního modelu dvacátého století k technologiím jedenadvacátého století.

Odpověď začíná uznáním, že jsou tu různé „problémy“, které se musí řešit. Začněme s obsahem typu D, nechráněným obsahem a obsahem, který autor dobrovolně sdílí. „Problém“ v tomto případě je, aby se technologie, která tomuto typu sdílení napomáhá, nebyla prohlášena za nelegální. Podívejte se na to takhle: telefony jsou používány k žádosti o výkupné. Existuje ale spousta uživatelů telefonů, kteří s výkupným nemají nic společného. Nebylo by proto na místě zakázat telefony, jen aby se předešlo únosům.

Obsah typu C přináší odlišný „problém“. Jde o obsah, který byl sice publikován, ale dnes už není k dispozici. Buď vydavatelství ztratilo o umělce zájem, nebo se na jeho práci zapomnělo. V obou případech by právo mělo podporovat přístup k tomuto obsahu, nejlépe způsobem, který zajistí autorovi kompenzaci.

Znovu nám může být příkladem antikvariát. Když se kniha přestane vydávat, stále je k dostání v antikvariátech a knihovnách. Přesto ani knihovny, ani antikvariáty neodvádějí držitelům autorských práv žádné poplatky, když si někdo přečte nebo koupí již nevydávanou knihu. To je rozumné, protože jiný systém by zvyšoval zátěž, což by mohlo vést k zániku antikvariátů. Na druhou stranu z pohledu autora není toto „sdílení“ bez kompenzace nijak ideální.

Model antikvariátu naznačuje, že zákony by mohly stejně postupovat i v případě již nevydávané hudby. Pokud by vydavatel nadále nevyráběl komerční kopie nahrávek, mohli by ostatní komerční i nekomerční poskytovatelé „sdílet“ tento obsah, i když by to znamenalo vytváření kopií. Kopie by tak doplňovaly obchod, čili tam, kde skončilo komerční vydávání, by další distribuce byla svobodná jako v případě knih.

Nebo by se mohl uzákonit nějaký povinný poplatek, kterým by se zajistilo, že autor z každého obchodu se svým dílem něco získá. Příklad: Kdyby zákon stanovil nějaký nízký poplatek pro komerční sdílení obsahu, který dosud nebyl komerčně zpřístupněn vydavatelem, a kdyby byl tento poplatek automaticky převeden na svěřenecký účet ve prospěch autora, podnikatelé by se tomu mohli přizpůsobit a umělec by na tom nakonec profitoval.

Takto navržený systém by mohl motivovat i vydavatele, aby nechávali díla komerčně dostupná. Díla komerčně dostupná by poplatku nepodléhala, čímž by si vydavatelé podrželi možnost účtovat si za obsah libovolnou částku. Díla komerčně nedostupná by mohla přežívat na harddiscích fanoušků po celém světě, přičemž odváděné poplatky by byly mnohem nižší, než běžná prodejní cena.

Oříšek představuje obsah typu A a B a znovu je to jen kvůli tomu, že rozsah problému se v průběhu času změní, spolu se změnou technologií, které umožňují přístup k obsahu. Zákonné řešení by mělo být stejně pružné jako problém sám. Mělo by mít porozumění pro to, že jsme uprostřed radikální transformace technologie distribuující a zpřístupňující obsah.

Takže tady je řešení, které bude na první pohled pro obě strany sporu dost zvláštní, ale které by po bližším přezkoumání mělo dávat smysl.

Nehledě na rétoriku ohledně posvátnosti vlastnictví, základní požadavek zábavního průmyslu je tento: Nová technologie (tj. Internet) narušila soubor práv, která zajišťují copyright. Jestliže jsou tato práva vymahatelná, pak je namístě, aby byl zábavní průmysl za způsobené újmy odškodněn. Stejně jako technologie tabáku poškodila zdraví milionů Američanů a technologie azbestu způsobila těžké nemoci tisícům horníků, technologie digitálních sítí poškodila zájmy zábavního průmyslu.

Mám hrozně rád Internet, a tak mi není po chuti srovnávat ho s tabákem a azbestem. Ale z pohledu práva je takové přirovnání na místě. A také jeho reakce je na místě: místo abychom se snažili zničit Internet a technologii P2P, které v současné době ubližují poskytovatelům obsahu na Internetu, měli bychom hledat způsoby, jak odškodnit ty, kterým je ubližováno.

Moje pojetí vychází z návrhu profesora práv z Harvardu Williama Fishera.9 Fisher navrhuje velmi důmyslnou cestu ze slepé uličky, do které se dostal současný Internet. Podle jeho názoru by veškerý obsah, který je možné digitálně přenášet, měl 1) být označen digitální značkou (odhlédněme od toho, jak jednoduché by ji bylo odstranit; za moment uvidíme, že by to ani nebylo třeba). Jakmile by byl obsah označený, podnikatelé by 2) vyvinuli systémy na sledování toho, kolik jakých položek bylo distribuováno. Na základě těchto údajů by pak byli 3) umělci kompenzováni. Výše kompenzace by se odvíjela od 4) zákonného zdanění.

Fisherův návrh je promyšlený a ucelený. Na většinu otázek, které nastoluje, Fisher odpovídá ve své připravované knize Promises to Keep. Změna, kterou bych v jeho návrhu provedl, je poměrně jednoduchá. Zatímco Fisher má za to, že by návrh měl nahradit stávající systém, já si myslím, že by ho měl doplnit. Účelem návrhu by bylo podpořit kompenzaci do té míry, do které by způsobené škody byly průkazné. Kompenzace by byla přechodná a jejím cílem by bylo usnadnit přechod od jednoho režimu ke druhému. Také by si po několika letech vyžádala obnovení. Pokud by se vyplatilo podporovat bezplatnou výměnu obsahu, která by byla dotována z daňového systému, mělo by smysl v tom pokračovat. Kdyby se ukázalo, že tato forma ochrany není nadále potřebná, mohli bychom se vrátit k původnímu systému kontroly přístupu.

Fisher by se asi bránil tomu, že by se časem od jím navrhovaného systému upustilo. Nechtěl pouze zajistit, aby umělci dostali zaplaceno; chtěl zajistit co nejširší škálu „sémiotické demokracie“. Té by se ale dosáhlo, kdyby se provedly změny, které jsem navrhoval výše – zejména omezení ochrany pro tvorbu odvozenin. Systém placení za přístup by nijak významně nezatěžoval sémiotickou demokracii, kdybychom se drželi několika pravidel pro nakládání s obsahem.

Nepochybuji, že by bylo obtížné stanovit výši vzniklých „škod“. Ale takové obtíže by jistě byly vyváženy přínosem z podpořených inovací. Navrhovaný systém kompenzací by se také musel vypořádat s inovativními projekty, jako je například MusicStore od Apple. Odborníci předpovídali, že Apple může uspět tím, že nabídne jednodušší přístup k obsahu než „bezplatné“ systémy. A měli pravdu: Apple prodává miliony písniček dokonce za vysokou cenu 99 centů za kus. (To je cena odpovídající ceně písničky na CD, přičemž vydavatelé nemusejí nést náklady spojené s jejich produkcí.) Proti Applu se postavila společnost Real Networks a nabídla skladbu za 79 centů. Dá se očekávat, že na trhu on-line prodeje hudby se konkurence ještě přiostří.

Taková forma konkurence pro hudbu „zdarma“ v rámci P2P sítí je již skutečností. Poskytovatelé kabelové televize a výrobci balené vody by mohli také potvrdit, že konkurenční boj s věcmi „zdarma“ není nemožný. Když nic jiného, konkurence alespoň vede k novým a lepším produktům, což je její klíčovou úlohou. V Singapuru, kde je pirátství rozšířené, jsou kinosály často velmi luxusní – s prvotřídními sedadly a servírováním jídla; je to jejich způsob, jak úspěšně vzdorují konkurenci obsahu „zdarma“.

Podobný režim konkurence s pojistkou pro kompenzaci umělců by významně podpořil inovace ve způsobech distribuce obsahu, potlačil by sdílení typu A a inspiroval by velkou spoustu inovátorů – zejména těch, kteří by měli přístup k obsahu a nemuseli by se dále bát tvrdých zákonných postihů.

Když to shrnu, můj návrh zní takto:

Co když ale „pirátství“ nezmizí? Co když bude konkurenční trh plný levného obsahu a přesto významná část zákazníků bude dále „brát“ zdarma? Měl by zákon v takovém případě zasáhnout?

Ano, pak by měl. Opakuji však, že by to mělo záviset na vývoji situace. Změny by zřejmě zcela nepotlačily sdílení typu A. Jenže úplné potlačení sdílení není tou klíčovou otázkou – tou je vliv na trh. Je lepší mít (a) technologii, která zajistí 95% bezpečí a vytvoří trh velikosti x, nebo (b) technologii, která je bezpečná jen z 50%, ale vytvoří trh velikosti pětkrát x? Méně bezpečná varianta může sice znamenat více nelegálního sdílení, ale zároveň je pravděpodobné, že vytvoří větší trh s legálním obsahem. Nejdůležitější je zajistit kompenzaci pro autora a nepoškodit Internet. Jakmile se nám to povede, můžeme hledat cesty, jak bojovat s nevýznamnými piráty.

K tomu, abychom problém omezili pouze na sdílení typu A, nám zbývá dlouhá cesta. Dokud nebudeme na jejím konci, neměli bychom hledat způsoby, jak poškodit Internet; měli bychom se snažit o to, aby umělci dostali zaplaceno a aby byl zároveň ochráněn prostor pro inovace a kreativitu, který Internet vytváří.

5. Propusťme spoustu právníků

Jsem právník a živím se výrobou právníků. Věřím v právo. Věřím v autorské právo. Rozhodl jsem se zasvětit život právu ne kvůli vysokým příjmům, ale kvůli ideálům, které přináší a které bych rád prožil.

Navzdory tomu jsem většinu této knihy věnoval kritice právníků či role, kterou v této debatě hrají. Právo by se mělo klonit k ideálnímu stavu, ovšem mně se spíše zdá, že se naše profese čím dál více kloní k zájmům klienta. Ve světě, kde zámožní klienti zastávají pevný názor, nechuť naší profese zkoumat či dokonce odporovat tomuto názoru podlamuje samo právo.

Očividnost takového ohýbání je závažná. Mnozí právníci mě napadají jako „radikála“. Pravda je ovšem taková, že pozice, kterou zastávám, je stejná jako pozice umírněných a historicky významných právních expertů v této oblasti. Mnohým se například zdálo nepatřičné, když jsme se obrátili na soud ve věci CTEA, a přitom před třiceti lety to přednímu odborníkovi na copyright Melvillu Nimmerovi přišlo naprosto samozřejmé.10

Moje kritika právníků není ale zaměřena pouze na profesní zaujatost. Míří spíše na neschopnost vyčíslit náklady určitých zákonných opatření.

Ekonomové mají v popisu práce umět porovnat příjmy a náklady. Přesto se často stává (a je to neznalostí fungování systému), že považují transakční náklady právního systému za nepatrné.11 Vědí, že ten systém tu existuje stovky let, a myslí si, že funguje přesně tak, jak jim to popsali v hodině občanské výchovy na základní škole.

Ono to ale nefunguje, či přesněji, ono to funguje jen pro ty, kteří disponují většinou zdrojů. Za to nemůže korupce; nemyslím, že by náš soudní systém (alespoň na federální úrovni) byl zkorumpovaný. Je to kvůli tak neuvěřitelně vysokým nákladům, že spravedlnosti nemůže prakticky být učiněno zadost.

Tyto náklady deformují svobodnou kulturu v mnoha směrech. Hodina práce právníka se u těch největších firem může dostat až na 400 dolarů. Kolik ale takový člověk tráví času pečlivým studiem případů či zkoumáním nejasných stránek nějaké autority? Odpovědí je čím dál častěji – velmi málo. Právo si zakládalo na důkladném výkladu a rozvoji doktríny, ale to vyžaduje spoustu pečlivé práce. Ta je dnes ale velmi drahá, takže se vyplatí jen u těch největších případů.

Nákladnost, neohrabanost a náhoda podkopávají naši tradici. Právníci a akademici by si měli uvědomit, že je jejich povinností změnit způsob, jakým zákony fungují – či lépe, měli by změnit zákony tak, aby fungovaly. Je špatně, že právní systém funguje jen pro 1% klientů. Mohl by se radikálně zefektivnit, zlevnit a také by se mohl stát mnohem spravedlivějším.

Než se taková reforma uskuteční, měli bychom ale zákony držet stranou od míst, kde akorát škodí. To je přesně to, co se stane, když zákonům necháme velký prostor na poli kultury.

Jen vezměte v úvahu ty skvělé věci, které vaše dítě může dělat s digitálními technologiemi: film, hudba, webové stránky, blog. A co všechny ty věci, které může pomocí digitálních technologií vytvořit celá společnost: wiki, společné projekty, aktivismus směrem ke změně. Uvažte všechny ty kreativní činnosti a také to, co se děje, aby se jim zabránilo. Takhle přesně se chovají režimy, které vyžadují na všechno povolení. Znovu připomínám, tohle je realita brežněvského Ruska.

Právo by bezesporu mělo regulovat určité části kultury – ale jen ty, kde to něčemu prospívá. Jenže právníci málokdy zkouší své síly, respektive síly, které mají hájit, a neptají se: „Je to k něčemu dobré?“ Když se jich ptáte na názor při rozšiřování působnosti práva, odpovídají: „A proč ne?“

Měli bychom se ptát proč. Ukažte nám, proč je regulace potřeba. Ukažte nám, že přinese něco dobrého. Dokud neukážete obě věci, držte své právníky mimo.

Diskuse k Ostatní, brzy

Předchozí kapitola - Další kapitola

Zpět na hlavní stránku