Ostatní, brzy

Individuálními akcemi svobodnou kulturu neobnovíme. Vyžádá si také důležité změny v zákonech. Máme před sebou ještě dlouhou cestu, než politici porozumí těmto myšlenkám a zasadí se o příslušné reformy. To ale také znamená, že máme dost času, kdy můžeme šířit povědomí o změnách, které jsou potřeba.

V této kapitole načrtávám pět druhů změn. Čtyři platí obecně, jedna je specifická pro nejžhavější téma současné debaty – pro hudbu. Každá ze změn představuje sice jen krok na dlouhé cestě, ovšem každý učiněný krok nás významně posunuje k jejímu konci.

1. Více formalit

Když kupujete dům, musíte sepsat kupní smlouvu. Když kupujete pozemek, na kterém chcete dům postavit, musíte sepsat kupní smlouvu. Když kupujete auto, uzavřete kupní smlouvu a musíte auto zapsat do registru vozidel. Když kupujete letenku, je na ní uvedené vaše jméno.

Všechny tyto formality se pojí k majetku. Musíme je snášet, protože jsou nezbytné k jeho ochraně.

Naproti tomu podle platného autorského práva vám vzniká majetková ochrana nehledě na splnění nějakých formalit. Nemusíte se nikde registrovat. Nemusíte ani k vytvořenému obsahu přidávat žádné upozornění. Standardem je úplná kontrola, „formality“ nejsou potřeba.

Proč?

V kapitole 10 jsem ukázal, že původní záměr zrušit formality byl chvályhodný. Ve světě před digitálními technologiemi formality způsobovaly vlastníkům copyrightu jen přítěž, aniž by přinášely velký užitek. Dalo se proto považovat za pokrok, když zákony slevily z požadavků, které vlastník musel splňovat, aby ochránil své dílo. Formality tenkrát akorát překážely.

Internet ale všechno změnil. Formality dnes nemusejí znamenat zátěž. Je to naopak, svět bez formalit znamená ztížené podmínky pro kreativitu. Dnes nejde jednoduše zjistit, kdo co vlastní anebo s kým se dohodnout, aby se mohlo stavět na kreativní práci druhých. Žádné záznamy, žádný systém – neexistuje jednoduchý způsob, jak se dostat k povolení. Když uvážíme masívní nárůst působnosti autorského zákona, je získání povolení nezbytné, abychom mohli tvořit na základě práce ostatních. Výsledkem je, že spousta lidí kvůli nedostatku formalit raději mlčí, i když by měli co říct.

Právo by tento požadavek mělo změnit. Ne tím, že se vrátí k původnímu, vysloužilému systému, ale tím, že ustaví nový systém, který minimalizuje zátěž z formalit vyplývající. Mezi důležité formality patří 1) označování chráněného díla, 2) registrace copyrightu a 3) prodlužování doby jeho platnosti. První z nich dříve zajišťoval sám autor, druhou stát. Stát by ale v novém systému nehrál žádnou roli, s výjimkou případů, kdy by schvaloval standardy vyvinuté někým jiným.

Registrace a prodloužení

Dříve musel majitel copyrightu požádat o jeho registraci i prodloužení u Úřadu pro copyright. Při registraci musel také zaplatit malý poplatek. Podobně jako ostatní státní instituce, ani Úřad pro copyright neměl důvod minimalizovat povinnosti, které se pojily s registrací, stejně jako samotný poplatek. Úřad pro copyright nebyl pro vládu ani kdovíjak důležitý, což se projevovalo v nedostatečném financování. Není se proto čemu divit, když se lidé obeznámení s tímto procesem setkají s touto myšlenkou, jejich první akcí bývá panika – není nic horšího, než nutit ostatní, aby jednali s tímto úřadem.

Vždy mě udiví, že společnost, která bývala tak inovativní, co se týče fungování státní sféry, tuto schopnost nyní postrádá. To, že existuje poptávka veřejnosti po určité věci, ještě neznamená, že ji musí nutně uspokojit zrovna stát. Naopak, stát by měl podporovat soukromou sféru v uspokojování potřeb veřejnosti a sám jen určovat standardy.

Pokud jde o registraci, jasnou volbou je Internet. Na světě existuje přinejmenším 32 milionů registrovaných webových stránek. Vlastníci domén musí platit poplatek, aby jim domény zůstaly. Pro domény nejvyššího stupně (.com, .org, .net) existuje centrální registr. Samotná registrace probíhá ale u jednotlivých poskytovatelů, kteří si konkurují, čímž se v konečném důsledku snižuje cena. A co je důležitější, registrace se tím také stávají stále jednodušší.

Stejný model bychom měli použít i pro registraci a prodlužování copyrightů. Úřad pro patenty může spravovat centrální registr, ale samotnou registraci by měl nechat na soukromých subjektech. Měl by jen vytvořit databázi a stanovit standardy. Subjektům, které splní podmínky standardu, může udělovat certifikaci. Tyto subjekty si pak budou konkurovat v tom, kdo nabídne nejlevnější a nejjednodušší systém registrace a prodloužení copyrightu. Konkurence by významně snížila zátěž této formality a vytvoření databáze by současně podpořilo licencování obsahu.

Označování

Když dříve u kreativní práce chyběla poznámka o tom, že je chráněná, znamenalo to, že se na ni copyright nevztahuje. Byl to trest za to, že autor nedodržel podmínky regulace – něco jako trest smrti za špatné parkování ve světě kreativních práv. Ale i zde platí, že není důvod k tomu, aby se označování muselo vynucovat takovýmto způsobem. A hlavně, není důvod k tomu, aby se ve všech druzích médií používal jednotný systém označování.

Cílem označování je upozornit veřejnost, že dílo je chráněné a že autor svá práva uplatňuje. Označení zároveň usnadňuje nalezení autora a zajištění povolení k užití jeho práce. Jedním z problémů, jimž tento systém hned od počátku čelil, bylo odlišné označování různých děl. Nebylo jasné, jak označit sochu, nahrávku nebo film. Nový systém označování by mohl tento problém vyřešit tím, že by média při označování rozlišoval a že by umožnil změny označování při vývoji technologií. Mohl by také zavést zvláštní postih v případě, když by u práce chyběla poznámka o ochraně. Nemusela by to být hned ztráta všech práv, ale autor by ztratil právo potrestat toho, kdo nezažádal o povolení práci užít.

Začněme tím posledním. Pokud majitel práv dovolí publikací svého díla bez poznámky, že je dílo chráněné, neměl by následně o tato práva přijít. Mohlo by to ale znamenat, že kdokoli může jeho práci použít - a to do doby, než si majitel nebude stěžovat a dá jasně najevo, že jde o jeho práci a že neuděluje povolení ji užít. Neoznačené dílo by pak znamenalo: „Můžeš používat, dokud si někdo nebude stěžovat.“ V případě, že by si někdo stěžoval, znamenalo by to zákaz použití díla v nových pracích, přičemž současná použití by nijak ovlivněna nebyla. Majitelé práv by tak měli silnou motivci svá díla označovat.

To ale vyvolává otázku, jak nejlépe díla označovat. Znovu, systém by se měl přizpůsobovat vývoji technologie. Nejlepším způsobem, jak to zajistit, by bylo omezit pravomoci Úřadu pro copyright pouze na schvalování standardů označování, které byly vytvořeny jinde.

Kdyby kupříkladu asociace nahrávacích společností předložila Úřadu návrh označování CD, ten by uspořádal slyšení, kde by ostatní mohli prezentovat alternativy. Úřad by návrhy posoudil a vybral by ten, který by nejlépe odpovídal požadavkům integrace do registračního a prodlužovacího systému. Nespoléhali bychom na to, že stát přijde s inovativním řešením, ale mohli bychom se spolehnout, že stát zajistí, aby inovace byly v souladu s ostatními důležitými funkcemi.

Konečně, jasné označení obsahu by zjednodušilo požadavky na registraci. Pokud by na fotografiích byl údaj o autorovi a roku, bylo by například jednoduché fotografovi dovolit opětovnou registraci prací z určitého roku. Cílem by bylo co nejméně zatížit autora; systém samotný by měl být tak jednoduchý, jak by to jen bylo možné.

Zavedení formalit by mělo usnadnit spoustu věcí, což současný systém neumožňuje. Naopak se zdá, že je navržen tak, aby věci spíše znesnadňoval.

Formality jako je registrace by odstranily jeden z nejobtížnějších aspektů spoléhání se na volné užití: Bylo by jednoduché určit, jaký obsah je svobodný, kdo k jakému obsahu vlastní práva, kdo je uplatňuje, a bylo by snadné prodloužit toto uplatňování.

2. Kratší lhůty

Doba trvání zákonné ochrany se prodloužila z původních čtrnácti let na pětadevadesát let pro korporátní autory a délku života plus sedmdesát let v případě soukromých osob. V knize The Future of Ideas jsem navrhoval sedmdesát pět let ve formě pětiletých přírůstků s podmínkou pravidelného prodlužování. To se tenkrát zdálo dost radikální. Po prohře v případu Eldred vs. Ashcroft se návrh stal ještě radikálnějším. The Economist podpořil návrh na čtrnáct let. Další navrhovali svázat lhůtu s délkou ochrany patentů.

Souhlasím s tím, že je potřeba radikální změna doby zákonné ochrany. Ale ať to nakonec bude čtrnáct nebo pětasedmdesát let, musíme pamatovat na čtyři základní principy:

(1) Ať je to krátké. Ochranná lhůta by měla být jen tak dlouhá, aby podpořila kreativitu, ne delší. Pokud by se pojila s posílenou ochranou autorů (aby mohli nabýt zpět svá práva od vydavatelů), práva na dílo (nikoli odvozeniny) by mohla prodloužit. Jde o to dílo nezatěžovat zákonnými regulacemi, když z něj autor již nemá užitek.

(2) Ať je to jednoduché. Dělicí čára mezi volným užitím a chráněným obsahem musí být jasně narýsovaná. Právníkům neurčitost konceptu „fair use“ a rozlišování mezi „myšlenkami“ a jejich „vyjádření“ vyhovuje, neboť jim zajišťuje spoustu práce. Tvůrci Ústavy měli nicméně mnohem prostší úmysl: odlišit chráněné a nechráněné. Hodnota krátkých lhůt záleží právě v tom, že není třeba zákonně upravovat další výjimky. Přehledná a aktivní „zóna bez právníků“ by rozhodně zjednodušila komplexitu problematických věcí, jako jsou „fair use“ a „myšlenka/vyjádření.“

(3) Ať se to dá prodloužit. Ochranná lhůta by se měla prodlužovat. Autor by měl dávat zřetelný signál, že chce v ochraně díla pokračovat, a to zvlášť v případě, kdy by maximální doba trvání ochrany jeho díla byla dlouhá. To by nemuselo být nijak náročné, ale zároveň by to nemělo být zcela bez úsilí. Válečnému veteránovi trvá žádost o důchod v průměru devadesát minut. Jestli nutíme veterány podstupovat takovou proceduru, pak nevidím důvod, proč by autoři nemohli strávit jednou za padesát let deset minut vyplněním formuláře.

(4) Ať je to prozíravé. Nehledě na délku ochrany, nejdůležitější lekce, kterou nám dávají ekonomové, je ta, že by se délka ochrany neměla prodlužovat. Mohlo být chybou, že se v roce 1923 přiznala autorům ochrana jen na šestapadesát let. Nemyslím si to, ale budiž. Jestli to lze označit za chybu, pak výsledkem bylo, že v roce 1923 tvořilo méně autorů. Jenže to už dnes prodloužením ochrany stejně nezměníme. Můžeme samozřejmě zvýšit motivaci těm, kteří tvoří dnes (eventuelně můžeme zvýšit zátěž copyrightu, která dusí práce, které dnes nejsou vidět). Ale posílená motivace stejně nepovede ke zvýšení kreativity v roce 1923. Co se nestalo, to se nestalo, dnes s tím už nic neuděláme.

Uvedené změny by společně měly v průměru výrazně zkrátit stávající ochranné lhůty. Do roku 1976 byla průměrná doba ochrany jen 32,2 roku. Toho bychom se měli držet i budoucnu.

Extremisté bezpochyby označí takový návrh za „radikální“ (vždyť je taky nazývám „extremisty.“) Znovu však opakuji: lhůta, kterou jsem navrhnul, byla delší, než skutečná délka ochrany za prezidenta Nixona. Je opravdu tak „radikální“ žádat o velkorysejší zákonnou dobu, než která tu dříve byla?

3. Bezplatné užití vs. volné užití

Jak jsem ukázal na počátku této knihy, pozemkové právo dříve garantovalo vlastníkům kontrolu od země až do nebe. Pak se objevilo letadlo a rozsah kontroly se rázem pozměnil. Bez povyku, bez ústavních sporů. Nedávalo již prostře smysl, aby právo zajišťovalo takovou kontrolu, když se taková technologie objevila.

Naše Ústava dává Kongresu moc udělit autorům „exklusivní práva“ na „jejich spisy.“ Kongres dal autorům exklusivní právo na „jejich spisy“ a také na všechny odvozeniny (jež vytvořili jiní), které jsou dostatečně podobné autorově původní práci. Takže když napíšu knihu a vy podle ní natočíte film, můžu vám zakázat jeho distribuci – a to i přesto, že váš film rozhodně není „mým spisem.“

Kongres zaručoval toto právo již od roku 1870, když jeho rozsah rozšířil také o překlady a dramatizace. Od té doby soudy rozšiřovaly jeho působnost pomocí různých výkladů. Toto rozšiřování komentoval i jeden z nejlepších soudců Benjamin Kaplan.

Tak jsme přivykli rozšiřování monopolních práv na stále více takzvaných odvozenin, že si ani neuvědomujeme, jak je to rozšiřování vlastně divné; zároveň neustále opakujeme to zaříkávadlo o myšlence a jejím vyjádření.

Myslím, že je čas uznat, že i přes tohle pole létají letadla a že rozpínavost práv na odvozeniny přestává dávat smysl. Přesněji řečeno, nemá smysl v období, kdy platí copyright. A nemá smysl jako nějaký neuchopitelný grant. Podívejme se na jednotlivá omezení.

Doba platnosti: Pokud chce Kongres udělovat i práva na odvozeniny, měla by být mnohem kratší. To, že John Grisham může prodat filmová práva ke svému poslednímu románu, dává smysl (alespoň se domnívám, že ano). Nemá ale smysl, aby tato práva měla stejnou dobu platnosti jako copyright. Právo na odvozeniny může být důležité pro tvorbu samotnou; po vytvoření díla tak důležité není.

Oblast působnosti: I ta by se měla zúžit. Znova bychom naši případy, kdy jsou práva na odvozeniny důležitá a ty by měly být jasně specifikované. Zákony by ale měl jasně říci, jaký obsah je chráněný a jaký ne. Pokud by veškeré „znovupoužití“ spadalo do sféry byznysu, bylo by na místě, aby tyto hranice vyjednali právníci. Jenže to už také neplatí – vezměte do úvahy všechny možnosti tvorby, které přinášejí digitální technologie, a představte si, co by se stalo, kdybychom do toho seřízeného soukolí nalili třeba kečup. To je přesně to, co tento obecný požadavek dělá kreativnímu procesu – dusí ho.

Mluvil o tom Alben, když popisoval lapálie s přípravou CD Clinta Eastwooda. Zatímco je na místě vyjednávat o předvídatelných odvozeninách, např. při zfilmování knihy, nebo zhudebnění básně, v případě nepředvídatelných odvozenin to nedává smysl. Pro ně by byl lepší nějaký zákonný limit. V každém z těchto případů by právo mělo jasně uvést, jaká užití jsou chráněná, a u ostatních by se předpokládalo, že chráněná nejsou. To je opakem toho, co doporučuje můj kolega Paul Goldstein. Ten tvrdí, že zákon by měl být napsaný tak, aby chránil i rozšířená použití.

Goldsteinova analýza by fungovala, pokud by náklady právního systému byly nízké. Jak ale dnes vidíme v kontextu Internetu, nejistota ohledně rozsahu ochrany a snahy zachovat stávající výnosové modely, to vše v kombinaci se silným copyrightem, oslabují inovační proces.

Zákon by mohl pomoci buď odstraněním ochrany za jasně určenou hranicí, nebo stanovením podmínek opětovného použití. V obou případech by se osvobodila velká část kultury k dalšímu obhospodařování ostatními. Při stanovení zákonných poplatků by takové opatření navíc zajistilo umělcům i dodatečný příjem.

4. Osvoboďme hudbu - znovu

Byla to bitva o hudbu, která tuto válku odstartovala, a proto nemůžeme Svobodnou kulturu zakončit, aniž bychom se tomuto (pro mnohé nejpalčivějšímu) tématu nevěnovali. Žádná jiná politická otázka není tak vhodným příkladem, který by osvětlil hlavní myšlenku této knihy, než právě spory okolo sdílení hudby.

Přitažlivost sdílení byla pro Internet jako droga. Sdílení zvýšilo poptávku po připojení jako žádná další aplikace. Byla to naprostá bomba – a to jak v pozitivním, tak negativním slova smyslu. Na jedné straně sdílení bezpochyby zvýšilo poptávku po vysokorychlostním připojení (orig. bandwidth - pozn. překl.). Na druhé straně může být ale příčinou zvýšených regulací, které mohou inovativnost sítě sítí nakonec zahubit.

Hlavním cílem copyrightu v případě obsahu obecně a hudby konkrétně je vytvořit pobídky pro to, aby se skládala, hrála a hlavně šířila. Zákon tak činí udělením exklusivního práva jak skladateli, který pak reguluje veřejné provedení svého díla, tak i interpretovi, který určuje, jak se budou šířit kopie jeho provedení.

Sítě, ve kterých se sdílí obsah, tento model poněkud komplikují, protože šíří obsah bez patřičné kompenzace pro interpreta. Ale to samozřejmě není jejich jediný účel. V kapitole 5 jsem popsal čtyři různé druhy sdílení:

A. Někteří využívají sdílení místo nákupu klasického CD.

B. Někteří zase na sítích hledají ukázky CD, které si pak koupí.

C. Mnoho lidí používá sdílení k tomu, aby se dostali k obsahu, který se už neprodává, ale je stále pod ochranou, nebo ke kterému by se bylo mimo Internet těžké dostat.

D. Mnoho lidí také užívá sdílení, aby se dostali k nechráněnému obsahu, nebo obsahu, jehož sdílení podporuje sám držitel práv.

Jakákoli reforma zákonů na tohle dělení nesmí zapomínat. Nesmí postihovat typ D, i když jí půjde o eliminaci typu A. Rozsah zásahu proti typu A by dále měl být odvislý od významnosti typu B. Je to podobné jako v případě videorekordérů: pokud čistý efekt sdílení není příliš škodlivý, potřeba regulace je významně oslabena.

Jak jsem uvedl v páté kapitole, rozsah skutečných škod způsobených sdílením je sporný. Pro účely této kapitoly ale připusťme, že je opravdový. Jinými slovy, řekněme, že podíl sdílení typu A je mnohem významnější než typ B a že je to hlavní použití sítí, v nichž se sdílí obsah.

Přesto pokud chceme porozumět tomu, jak by právo mělo reagovat, nesmíme zapomenout na jeden klíčový fakt o současné technologii.

V současné době je sdílení návykové. Za deset let ale nebude. Je návykové, protože představuje nejsnazší způsob, jak získat přístup k pestré škále obsahu. Za deset let tomu tak nebude. V současné době je připojení k Internetu těžkopádné a pomalé – v USA můžeme být rádi za 1,5 MBs broadband, přičemž stejně málokdy to platí pro download i upload. Bezdrátové připojení sice roste, přesto většina z nás se k Internetu dostává po drátech. Většina se také připojuje přes stroj s klávesnicí. Představa, že jsme neustále on-line, neustále připojeni, je více méně pořád právě jen představa.

Je to sice jen představa, ale stane se realitou, a způsob, jakým se dnes dostáváme k internetu, musíme proto chápat jako přechodný. Politikové by proto neměli zavádět žádná opatření na základě technologie, která se ještě neustálila. Měli by činit kroky podle toho, kam technologie směřuje. Otázkou by tak nemělo být, jak by zákony měly regulovat sdílení v současném světě. Měli bychom se ptát, co by měl zákon požadovat, až se síť stane tím, čím se očividně stává. Je to síť, pro kterou je každý elektrický přístroj důležitý; je to síť, na kterou se můžete kdykoli a – snad s výjimkou pouště a hor – odkudkoli. Představte si Internet jako všudypřítomnou službu mobilní telefonie, ke které se během zlomku vteřiny připojíte.

V takovém světě bude nesmírně snadné se připojit ke službám, které vám obratem zpřístupní obsah – kupříkladu internetové rádio, streamovaný obsah na vyžádání. Docházíme tímk klíčovému poznatku: Pokud bude velmi jednoduché se připojit ke službám, které poskytují přístup k obsahu, bude také mnohem snazší dostat se ke službám, poskytujícím přístup ke staženému obsahu na mnoha přehrávacích zařízeních. Jinými slovy, bude jednodušší si službu předplatit, než spravovat databázi, což vlastně dělá většina lidí ze světa sdílecích technologií jako je Napster. Poskytovatelé obsahu budou moci soupeřit se sdílením, i když si za služby budou účtovat peníze. Již dnes nabízí japonští operátoři (placené) streamovaní hudby do mobilních telefonů. A Japonci za tento obsah platí, i přesto, že je „volně“ dostupný ve formě MP3 na Webu.

Taková vize budoucnosti nás má přimět podívat se na současnost z jiné perspektivy. Zjišťujeme, že současná situace je přechodná. „Problém“ sdílení – do té míry, do které to je skutečný problém – postupně odezní, jak bude snazší a snazší připojit se na Internet. Proto je mimořádnou chybou, že se politici snaží „vyřešit“ tento problém technologie, která brzy zanikne. Otázkou proto není, jakým způsobem by se měl regulovat Internet, aby se předešlo sdílení (Internet postupně tento problém odstraní sám). Otázka zní: Jak zajistit autorům příjem během přechodu od obchodního modelu dvacátého století k technologiím jedenadvacátého století.

Odpověď začíná uznáním, že jsou tu různé „problémy,“ které se musí řešit. Začněme s obsahem typu D, nechráněným obsahem a obsahem, který autor dobrovolně sdílí. „Problém“ v tomto případě je, aby se technologie, která tomuto typu sdílení napomáhá, nebyla prohlášena za nelegální. Podívejte se na to takhle: telefony jsou používány k žádosti o výkupné. Existuje ale spousta uživatelů telefonů, kteří s výkupným nemají nic společného. Nebylo by proto na místě zakázat telefony, jen aby se předešlo únosům.

Obsah typu C přináší odlišný „problém.“ Jde o obsah, který byl sice publikován, ale dnes už není k dispozici. Buď vydavatelství ztratilo o umělce zájem, nebo se na jeho práci zapomnělo. V obou případech by právo mělo podporovat přístup k tomuto obsahu, nejlépe způsobem, který zajistí autorovi kompenzaci.

Znovu nám může být příkladem antikvariát. Když se kniha přestane vydávat, stále je k dostání v antikvariátech a knihovnách. Přesto ani knihovny, ani antikvariáty neodvádějí držitelům autorských práv žádné poplatky, když si někdo přečte nebo koupí již nevydávanou knihu. To je rozumné, protože jiný systém by zvyšoval zátěž, což by mohlo vést k zániku antikvariátů. Na druhou stranu z pohledu autora není toto „sdílení“ bez kompenzace nijak ideální.

Model antikvariátu naznačuje, že zákony by mohly stejně postupovat i v případě již nevydávané hudby. Pokud by vydavatel nadále nevyráběl komerční kopie nahrávek, mohli by ostatní komerční i nekomerční poskytovatelé „sdílet“ tento obsah, i když by to znamenalo vytváření kopií. Kopie by tak doplňovaly obchod, čili tam, kde skončilo komerční vydávání, by další distribuce byla svobodná jako v případě knih.

Nebo by se mohl uzákonit nějaký povinný poplatek, kterým by se zajistilo, že autor z každého obchodu se svým dílem něco získá. Příklad: Kdyby zákon stanovil nějaký nízký poplatek pro komerční sdílení obsahu, který dosud nebyl komerčně zpřístupněn vydavatelem, a kdyby byl tento poplatek automaticky převeden na svěřenecký účet ve prospěch autora, podnikatelé by se tomu mohli přizpůsobit a umělec by na tom nakonec profitoval.

Takto navržený systém by mohl motivovat i vydavatele, aby nechávali díla komerčně dostupná. Díla komerčně dostupná by poplatku nepodléhala, čímž by si vydavatelé podrželi možnost účtovat si za obsah libovolnou částku. Díla komerčně nedostupná by mohla přežívat na harddiscích fanoušků po celém světě, přičemž odváděné poplatky by byly mnohem nižší, než běžná prodejní cena.

Oříšek představuje obsah typu A a B a znovu je to jen kvůli tomu, že rozsah problému se v průběhu času změní, spolu se změnou technologií, které umožňují přístup k obsahu. Zákonné řešení by mělo být stejně pružné jako problém sám. Mělo by mít porozumění pro to, že jsme uprostřed radikální transformace technologie distribuující a zpřístupňující obsah.

Takže tady je řešení, které bude na první pohled pro obě strany sporu dost zvláštní, ale které by po bližším přezkoumání mělo dávat smysl.

Nehledě na rétoriku ohledně posvátnosti vlastnictví, základní požadavek zábavního průmyslu je tento: Nová technologie (tj. Internet) narušila soubor práv, která zajišťují copyright. Jestliže jsou tato práva vymahatelná, pak je namístě, aby byl zábavní průmysl za způsobené újmy odškodněn. Stejně jako technologie tabáku poškodila zdraví milionů Američanů a technologie azbestu způsobila těžké nemoci tisícům horníků, technologie digitálních sítí poškodila zájmy zábavního průmyslu.

Mám hrozně rád Internet, a tak mi není po chuti srovnávat ho s tabákem a azbestem. Ale z pohledu práva je takové přirovnání na místě. A také jeho reakce je na místě: místo abychom se snažili zničit Internet a technologii p2p, které v současné době ubližují poskytovatelům obsahu na Internetu, měli bychom hledat způsoby, jak odškodnit ty, kterým je ubližováno.

Moje pojetí vychází z návrhu profesora práv z Harvardu Wiliama Fishera. Fisher navrhuje velmi důmyslnou cestu ze slepé uličky, do které se dostal současný Internet. Podle jeho názoru by veškerý obsah, který je možné digitálně přenášet, měl 1) být označen digitální značkou (odhlédněme od toho, jak jednoduché by ji bylo odstranit; za moment uvidíme, že by to ani nebylo třeba). Jakmile by byl obsah označený, podnikatelé by 2) vyvinuli systémy na sledování toho, kolik jakých položek bylo distribuováno. Na základě těchto údajů by pak byli 3) umělci kompenzováni. Výše kompenzace by se odvíjela od 4) zákonného zdanění.

Fisherův návrh je promyšlený a ucelený. Na většinu otázek, které nastoluje, Fisher odpovídá ve své připravované knize Promises to Keep. Změna, kterou bych v jeho návrhu provedl, je poměrně jednoduchá. Zatímco Fisher má za to, že by návrh měl nahradit stávající systém, já si myslím, že by ho měl doplnit. Účelem návrhu by bylo podpořit kompenzaci do té míry, do které by způsobené škody byly průkazné. Kompenzace by byla přechodná a jejím cílem by bylo usnadnit přechod od jednoho režimu ke druhému. Také by si po několika letech vyžádala obnovení. Pokud by se vyplatilo podporovat bezplatnou výměnu obsahu, která by byla dotována z daňového systému, mělo by smysl v tom pokračovat. Kdyby se ukázalo, že tato forma ochrany není nadále potřebná, mohli bychom se vrátit k původnímu systému kontroly přístupu.

Fisher by se asi bránil tomu, že by se časem od jím navrhovaného systému upustilo. Nechtěl pouze zajistit, aby umělci dostali zaplaceno; chtěl zajistit co nejširší škálu „sémiotické demokracie“. Té by se ale dosáhlo, kdyby se provedly změny, které jsem navrhoval výše – zejména omezení ochrany pro tvorbu odvozenin. Systém placení za přístup by nijak významně nezatěžoval sémiotickou demokracii, kdybychom se drželi několika pravidel pro nakládání s obsahem.

Nepochybuji, že by bylo obtížné stanovit výši vzniklých „škod“. Ale takové obtíže by jistě byly vyváženy přínosem z podpořených inovací. Navrhovaný systém kompenzací by se také musel vypořádat s inovativními projekty, jako je například MusicStore od Apple. Odborníci předpovídali, že Apple může uspět tím, že nabídne jednodušší přístup k obsahu než „bezplatné“ systémy. A měli pravdu: Apple prodává miliony písniček dokonce za vysokou cenu 99 centů za kus. (To je cena odpovídající ceně písničky na CD, přičemž vydavatelé nemusejí nést náklady spojené s jejich produkcí.) Proti Applu se postavila společnost Real Networks a nabídla skladbu za 79 centů. Dá se očekávat, že na trhu on-line prodeje hudby se konkurence ještě přiostří.

Taková forma konkurence pro hudbu „zdarma“ v rámci p2p sítí je již skutečností. Poskytovatelé kabelové televize a výrobci balené vody by mohli také potvrdit, že konkurenční boj s věcmi „zdarma“ není nemožný. Když nic jiného, konkurence alespoň vede k novým a lepším produktům, což je její klíčovou úlohou. V Singapuru, kde je pirátství rozšířené, jsou kinosály často velmi luxusní – s prvotřídními sedadly a servírováním jídla; je to jejich způsob, jak úspěšně vzdorují konkurenci obsahu „zdarma“.

Podobný režim konkurence s pojistkou pro kompenzaci umělců by významně podpořil inovace ve způsobech distribuce obsahu, potlačil by sdílení typu A a inspiroval by velkou spoustu inovátorů – zejména těch, kteří by měli přístup k obsahu a nemuseli by se dále bát tvrdých zákonných postihů.

Když to shrnu, můj návrh zní takto:

Internet je v přechodném stádiu a my bychom neměli regulovat technologii, která se mění. Měli bychom se zaměřit na regulaci směrem k minimalizaci škod, které technologie působí současným zájmům. Zároveň by ale měla technologie dostat šanci rozvinout se do nejlepší možné formy.

Můžeme minimalizovat škodlivé účinky a maximalizovat přínosy inovace, když

1. zajistíme právo zapojit se do sdílení typu D,

2. dovolíme nekomerční sdílení typu C bez dalších závazků a komerční sdílení typu C za malý a stálý zákonný poplatek,

3. v období přechodu technologie zdaníme sdílení typu A a budeme kompenzovat poškozené do té míry, do které budou škody průkazné.

Co když ale „pirátství“ nezmizí? Co když bude konkurenční trh plný levného obsahu a přesto významná část zákazníků bude dále „brát“ zdarma? Měl by zákon v takovém případě zasáhnout?

Ano, pak by měl. Opakuji však, že by to mělo záviset na vývoji situace. Změny by zřejmě zcela nepotlačily sdílení typu A. Jenže úplné potlačení sdílení není tou klíčovou otázkou – tou je vliv na trh. Je lepší mít (a) technologii, která zajistí 95% bezpečí a vytvoří trh velikosti x, nebo (b) technologii, která je bezpečná jen z 50%, ale vytvoří trh velikosti pětkrát x? Méně bezpečná varianta může sice znamenat více nelegálního sdílení, ale zároveň je pravděpodobné, že vytvoří větší trh s legálním obsahem. Nejdůležitější je zajistit kompenzaci pro autora a nepoškodit Internet. Jakmile se nám to povede, můžeme hledat cesty, jak bojovat s nevýznamnými piráty.

K tomu, abychom problém omezili pouze na sdílení typu A, nám zbývá dlouhá cesta. Dokud nebudeme na jejím konci, neměli bychom hledat způsoby, jak poškodit Internet; měli bychom se snažit o to, aby umělci dostali zaplaceno a aby byl zároveň ochráněn prostor pro inovace a kreativitu, který Internet vytváří.

5. Propusťme spoustu právníků

Jsem právník a živím se výrobou právníků. Věřím v právo. Věřím v autorské právo. Rozhodl jsem se zasvětit život právu ne kvůli vysokým příjmům, ale kvůli ideálům, které přináší a které bych rád prožil.

Navzdory tomu jsem většinu této knihy věnoval kritice právníků či role, kterou v této debatě hrají. Právo by se mělo klonit k ideálnímu stavu, ovšem mně se spíše zdá, že se naše profese čím dál více kloní k zájmům klienta. Ve světě, kde zámožní klienti zastávají pevný názor, nechuť naší profese zkoumat či dokonce odporovat tomuto názoru podlamuje samo právo.

Očividnost takového ohýbání je závažná. Mnozí právníci mě napadají jako „radikála“. Pravda je ovšem taková, že pozice, kterou zastávám, je stejná jako pozice umírněných a historicky významných právních expertů v této oblasti. Mnohým se například zdálo nepatřičné, když jsme se obrátili na soud ve věci CTEA, a přitom před třiceti lety to přednímu odborníkovi na copyright Melvillu Nimmerovi přišlo naprosto samozřejmé.10

Moje kritika právníků není ale zaměřena pouze na profesní zaujatost. Míří spíše na neschopnost vyčíslit náklady určitých zákonných opatření.

Ekonomové mají v popisu práce umět porovnat příjmy a náklady. Přesto se často stává (a je to neznalostí fungování systému), že považují transakční náklady právního systému za nepatrné.11 Vědí, že ten systém tu existuje stovky let, a myslí si, že funguje přesně tak, jak jim to popsali v hodině občanské výchovy na základní škole.

Ono to ale nefunguje, či přesněji, ono to funguje jen pro ty, kteří disponují většinou zdrojů. Za to nemůže korupce; nemyslím, že by náš soudní systém (alespoň na federální úrovni) byl zkorumpovaný. Je to kvůli tak neuvěřitelně vysokým nákladům, že spravedlnosti nemůže prakticky být učiněno zadost.

Tyto náklady deformují svobodnou kulturu v mnoha směrech. Hodina práce právníka se u těch největších firem může dostat až na 400 dolarů. Kolik ale takový člověk tráví času pečlivým studiem případů či zkoumáním nejasných stránek nějaké autority? Odpovědí je čím dál častěji – velmi málo. Právo si zakládalo na důkladném výkladu a rozvoji doktríny, ale to vyžaduje spoustu pečlivé práce. Ta je dnes ale velmi drahá, takže se vyplatí jen u těch největších případů.

Nákladnost, neohrabanost a náhoda podkopávají naši tradici. Právníci a akademici by si měli uvědomit, že je jejich povinností změnit způsob, jakým zákony fungují – či lépe, měli by změnit zákony tak, aby fungovaly. Je špatně, že právní systém funguje jen pro 1% klientů. Mohl by se radikálně zefektivnit, zlevnit a také by se mohl stát mnohem spravedlivějším.

Než se taková reforma uskuteční, měli bychom ale zákony držet stranou od míst, kde akorát škodí. To je přesně to, co se stane, když zákonům necháme velký prostor na poli kultury.

Jen vezměte v úvahu ty skvělé věci, které vaše dítě může dělat s digitálními technologiemi: film, hudba, webové stránky, blog. A co všechny ty věci, které může pomocí digitálních technologií vytvořit celá společnost: wiki, společné projekty, aktivismus směrem ke změně. Uvažte všechny ty kreativní činnosti a také to, co se děje, aby se jim zabránilo. Takhle přesně se chovají režimy, které vyžadují na všechno povolení. Znovu připomínám, tohle je realita brežněvského Ruska.

Právo by bezesporu mělo regulovat určité části kultury – ale jen ty, kde to něčemu prospívá. Jenže právníci málokdy zkouší své síly, respektive síly, které mají hájit, a neptají se: „Je to k něčemu dobré?“ Když se jich ptáte na názor při rozšiřování působnosti práva, odpovídají: „A proč ne?“

Měli bychom se ptát proč. Ukažte nám, proč je regulace potřeba. Ukažte nám, že přinese něco dobrého. Dokud neukážete obě věci, držte své právníky mimo.

Diskuse k Ostatní, brzy

Předchozí kapitola - Další kapitola

Zpět na hlavní stránku

Originální text:

Them, Soon

We will not reclaim a free culture by individual action alone. It will also take important reforms of laws. We have a long way to go before the politicians will listen to these ideas and implement these reforms. But that also means that we have time to build awareness around the changes that we need.

In this chapter, I outline five kinds of changes: four that are general, and one that's specific to the most heated battle of the day, music. Each is a step, not an end. But any of these steps would carry us a long way to our end.

1. More Formalities

If you buy a house, you have to record the sale in a deed. If you buy land upon which to build a house, you have to record the purchase in a deed. If you buy a car, you get a bill of sale and register the car. If you buy an airplane ticket, it has your name on it.

These are all formalities associated with property. They are requirements that we all must bear if we want our property to be protected.

In contrast, under current copyright law, you automatically get a copyright, regardless of whether you comply with any formality. You don't have to register. You don't even have to mark your content. The default is control, and “formalities” are banished.

Why?

As I suggested in chapter 10, the motivation to abolish formalities was a good one. In the world before digital technologies, formalities imposed a burden on copyright holders without much benefit. Thus, it was progress when the law relaxed the formal requirements that a copyright owner must bear to protect and secure his work. Those formalities were getting in the way.

But the Internet changes all this. Formalities today need not be a burden. Rather, the world without formalities is the world that burdens creativity. Today, there is no simple way to know who owns what, or with whom one must deal in order to use or build upon the creative work of others. There are no records, there is no system to trace— there is no simple way to know how to get permission. Yet given the massive increase in the scope of copyright's rule, getting permission is a necessary step for any work that builds upon our past. And thus, the lack of formalities forces many into silence where they otherwise could speak.

The law should therefore change this requirement1—but it should not change it by going back to the old, broken system. We should require formalities, but we should establish a system that will create the incentives to minimize the burden of these formalities.

The important formalities are three: marking copyrighted work, registering copyrights, and renewing the claim to copyright. Traditionally, the first of these three was something the copyright owner did; the second two were something the government did. But a revised system of formalities would banish the government from the process, except for the sole purpose of approving standards developed by others.

REGISTRATION AND RENEWAL

Under the old system, a copyright owner had to file a registration with the Copyright Office to register or renew a copyright. When filing that registration, the copyright owner paid a fee. As with most government agencies, the Copyright Office had little incentive to minimize the burden of registration; it also had little incentive to minimize the fee. And as the Copyright Office is not a main target of government policy- making, the office has historically been terribly underfunded. Thus, when people who know something about the process hear this idea about formalities, their first reaction is panic—nothing could be worse than forcing people to deal with the mess that is the Copyright Office.

Yet it is always astonishing to me that we, who come from a tradition of extraordinary innovation in governmental design, can no longer think innovatively about how governmental functions can be designed. Just because there is a public purpose to a government role, it doesn't follow that the government must actually administer the role. Instead, we should be creating incentives for private parties to serve the public, subject to standards that the government sets.

In the context of registration, one obvious model is the Internet. There are at least 32 million Web sites registered around the world. Domain name owners for these Web sites have to pay a fee to keep their registration alive. In the main top-level domains (.com, .org, .net), there is a central registry. The actual registrations are, however, performed by many competing registrars. That competition drives the cost of registering down, and more importantly, it drives the ease with which registration occurs up.

We should adopt a similar model for the registration and renewal of copyrights. The Copyright Office may well serve as the central registry, but it should not be in the registrar business. Instead, it should establish a database, and a set of standards for registrars. It should approve registrars that meet its standards. Those registrars would then compete with one another to deliver the cheapest and simplest systems for registering and renewing copyrights. That competition would substantially lower the burden of this formality—while producing a database of registrations that would facilitate the licensing of content.

MARKING

It used to be that the failure to include a copyright notice on a creative work meant that the copyright was forfeited. That was a harsh punishment for failing to comply with a regulatory rule—akin to imposing the death penalty for a parking ticket in the world of creative rights. Here again, there is no reason that a marking requirement needs to be enforced in this way. And more importantly, there is no reason a marking requirement needs to be enforced uniformly across all media.

The aim of marking is to signal to the public that this work is copyrighted and that the author wants to enforce his rights. The mark also makes it easy to locate a copyright owner to secure permission to use the work.

One of the problems the copyright system confronted early on was that different copyrighted works had to be differently marked. It wasn't clear how or where a statue was to be marked, or a record, or a film. A new marking requirement could solve these problems by recognizing the differences in media, and by allowing the system of marking to evolve as technologies enable it to. The system could enable a special signal from the failure to mark—not the loss of the copyright, but the loss of the right to punish someone for failing to get permission first.

Let's start with the last point. If a copyright owner allows his work to be published without a copyright notice, the consequence of that failure need not be that the copyright is lost. The consequence could instead be that anyone has the right to use this work, until the copyright owner complains and demonstrates that it is his work and he doesn't give permission.2 The meaning of an unmarked work would therefore be “use unless someone complains.” If someone does complain, then the obligation would be to stop using the work in any new work from then on though no penalty would attach for existing uses. This would create a strong incentive for copyright owners to mark their work.

That in turn raises the question about how work should best be marked. Here again, the system needs to adjust as the technologies evolve. The best way to ensure that the system evolves is to limit the Copyright Office's role to that of approving standards for marking content that have been crafted elsewhere.

For example, if a recording industry association devises a method for marking CDs, it would propose that to the Copyright Office. The Copyright Office would hold a hearing, at which other proposals could be made. The Copyright Office would then select the proposal that it judged preferable, and it would base that choice solely upon the consideration of which method could best be integrated into the registration and renewal system. We would not count on the government to innovate; but we would count on the government to keep the product of innovation in line with its other important functions.

Finally, marking content clearly would simplify registration requirements. If photographs were marked by author and year, there would be little reason not to allow a photographer to reregister, for example, all photographs taken in a particular year in one quick step. The aim of the formality is not to burden the creator; the system itself should be kept as simple as possible.

The objective of formalities is to make things clear. The existing system does nothing to make things clear. Indeed, it seems designed to make things unclear.

If formalities such as registration were reinstated, one of the most difficult aspects of relying upon the public domain would be removed. It would be simple to identify what content is presumptively free; it would be simple to identify who controls the rights for a particular kind of content; it would be simple to assert those rights, and to renew that assertion at the appropriate time.

2. Shorter Terms

The term of copyright has gone from fourteen years to ninety-five years for corporate authors, and life of the author plus seventy years for natural authors.

In The Future of Ideas, I proposed a seventy-five-year term, granted in five-year increments with a requirement of renewal every five years. That seemed radical enough at the time. But after we lost Eldred v. Ashcroft, the proposals became even more radical. The Economist endorsed a proposal for a fourteen-year copyright term.3 Others have proposed tying the term to the term for patents.

I agree with those who believe that we need a radical change in copy-right's term. But whether fourteen years or seventy-five, there are four principles that are important to keep in mind about copyright terms.

(1) Keep it short: The term should be as long as necessary to give incentives to create, but no longer. If it were tied to very strong protections for authors (so authors were able to reclaim rights from publishers), rights to the same work (not derivative works) might be extended further. The key is not to tie the work up with legal regulations when it no longer benefits an author.

(2) Keep it simple: The line between the public domain and protected content must be kept clear. Lawyers like the fuzziness of “fair use,” and the distinction between “ideas” and “expression.” That kind of law gives them lots of work. But our framers had a simpler idea in mind: protected versus unprotected. The value of short terms is that there is little need to build exceptions into copyright when the term itself is kept short. A clear and active “lawyer-free zone” makes the complexities of “fair use” and “idea/expression” less necessary to navigate.

(3) Keep it alive: Copyright should have to be renewed. Especially if the maximum term is long, the copyright owner should be required to signal periodically that he wants the protection continued. This need not be an onerous burden, but there is no reason this monopoly protection has to be granted for free. On average, it takes ninety minutes for a veteran to apply for a pension.4 If we make veterans suffer that burden, I don't see why we couldn't require authors to spend ten minutes every fifty years to file a single form.

(4) Keep it prospective: Whatever the term of copyright should be, the clearest lesson that economists teach is that a term once given should not be extended. It might have been a mistake in 1923 for the law to offer authors only a fifty-six-year term. I don't think so, but it's possible. If it was a mistake, then the consequence was that we got fewer authors to create in 1923 than we otherwise would have. But we can't correct that mistake today by increasing the term. No matter what we do today, we will not increase the number of authors who wrote in 1923. Of course, we can increase the reward that those who write now get (or alternatively, increase the copyright burden that smothers many works that are today invisible). But increasing their reward will not increase their creativity in 1923. What's not done is not done, and there's nothing we can do about that now.

These changes together should produce an average copyright term that is much shorter than the current term. Until 1976, the average term was just 32.2 years. We should be aiming for the same.

No doubt the extremists will call these ideas “radical.” (After all, I call them “extremists.”) But again, the term I recommended was longer than the term under Richard Nixon. How “radical” can it be to ask for a more generous copyright law than Richard Nixon presided over?

3. Free Use Vs. Fair Use

As I observed at the beginning of this book, property law originally granted property owners the right to control their property from the ground to the heavens. The airplane came along. The scope of property rights quickly changed. There was no fuss, no constitutional challenge. It made no sense anymore to grant that much control, given the emergence of that new technology.

Our Constitution gives Congress the power to give authors “exclusive right” to “their writings.” Congress has given authors an exclusive right to “their writings” plus any derivative writings (made by others) that are sufficiently close to the author's original work.Thus, if I write a book, and you base a movie on that book, I have the power to deny you the right to release that movie, even though that movie is not “my writing.”

Congress granted the beginnings of this right in 1870, when it expanded the exclusive right of copyright to include a right to control translations and dramatizations of a work.5 The courts have expanded it slowly through judicial interpretation ever since. This expansion has been commented upon by one of the law's greatest judges, Judge Benjamin Kaplan.

So inured have we become to the extension of the monopoly to a large range of so-called derivative works, that we no longer sense the oddity of accepting such an enlargement of copyright while yet intoning the abracadabra of idea and expression.6

I think it's time to recognize that there are airplanes in this field and the expansiveness of these rights of derivative use no longer make sense. More precisely, they don't make sense for the period of time that a copyright runs. And they don't make sense as an amorphous grant. Consider each limitation in turn.

Term: If Congress wants to grant a derivative right, then that right should be for a much shorter term. It makes sense to protect John Grisham's right to sell the movie rights to his latest novel (or at least I'm willing to assume it does); but it does not make sense for that right to run for the same term as the underlying copyright. The derivative right could be important in inducing creativity; it is not important long after the creative work is done.

Scope: Likewise should the scope of derivative rights be narrowed. Again, there are some cases in which derivative rights are important. Those should be specified. But the law should draw clear lines around regulated and unregulated uses of copyrighted material. When all “reuse” of creative material was within the control of businesses, perhaps it made sense to require lawyers to negotiate the lines. It no longer makes sense for lawyers to negotiate the lines. Think about all the creative possibilities that digital technologies enable; now imagine pouring molasses into the machines. That's what this general requirement of permission does to the creative process. Smothers it.

This was the point that Alben made when describing the making of the Clint Eastwood CD. While it makes sense to require negotiation for foreseeable derivative rights—turning a book into a movie, or a poem into a musical score—it doesn't make sense to require negotiation for the unforeseeable. Here, a statutory right would make much more sense.

In each of these cases, the law should mark the uses that are protected, and the presumption should be that other uses are not protected. This is the reverse of the recommendation of my colleague Paul Goldstein.7 His view is that the law should be written so that expanded protections follow expanded uses.

Goldstein's analysis would make perfect sense if the cost of the legal system were small. But as we are currently seeing in the context of the Internet, the uncertainty about the scope of protection, and the incentives to protect existing architectures of revenue, combined with a strong copyright, weaken the process of innovation.

The law could remedy this problem either by removing protection beyond the part explicitly drawn or by granting reuse rights upon certain statutory conditions. Either way, the effect would be to free a great deal of culture to others to cultivate. And under a statutory rights regime, that reuse would earn artists more income.

4. Liberate the Music—Again

The battle that got this whole war going was about music, so it wouldn't be fair to end this book without addressing the issue that is, to most people, most pressing—music. There is no other policy issue that better teaches the lessons of this book than the battles around the sharing of music.

The appeal of file-sharing music was the crack cocaine of the Inter-net's growth. It drove demand for access to the Internet more powerfully than any other single application. It was the Internet's killer app—possibly in two senses of that word. It no doubt was the application that drove demand for bandwidth. It may well be the application that drives demand for regulations that in the end kill innovation on the network.

The aim of copyright, with respect to content in general and music in particular, is to create the incentives for music to be composed, performed, and, most importantly, spread. The law does this by giving an exclusive right to a composer to control public performances of his work, and to a performing artist to control copies of her performance.

File-sharing networks complicate this model by enabling the spread of content for which the performer has not been paid. But of course, that's not all the file-sharing networks do. As I described in chapter 5, they enable four different kinds of sharing:

A. There are some who are using sharing networks as substitutes for purchasing CDs.

B. There are also some who are using sharing networks to sample, on the way to purchasing CDs.

C. There are many who are using file-sharing networks to get access to content that is no longer sold but is still under copyright or that would have been too cumbersome to buy off the Net.

D. There are many who are using file-sharing networks to get access to content that is not copyrighted or to get access that the copyright owner plainly endorses.

Any reform of the law needs to keep these different uses in focus. It must avoid burdening type D even if it aims to eliminate type A. The eagerness with which the law aims to eliminate type A, moreover, should depend upon the magnitude of type B. As with VCRs, if the net effect of sharing is actually not very harmful, the need for regulation is significantly weakened.

As I said in chapter 5, the actual harm caused by sharing is controversial. For the purposes of this chapter, however, I assume the harm is real. I assume, in other words, that type A sharing is significantly greater than type B, and is the dominant use of sharing networks.

Nonetheless, there is a crucial fact about the current technological context that we must keep in mind if we are to understand how the law should respond.

Today, file sharing is addictive. In ten years, it won't be. It is addictive today because it is the easiest way to gain access to a broad range of content. It won't be the easiest way to get access to a broad range of content in ten years. Today, access to the Internet is cumbersome and slow—we in the United States are lucky to have broadband service at 1.5 MBs, and very rarely do we get service at that speed both up and down. Although wireless access is growing, most of us still get access across wires. Most only gain access through a machine with a keyboard. The idea of the always on, always connected Internet is mainly just an idea.

But it will become a reality, and that means the way we get access to the Internet today is a technology in transition. Policy makers should not make policy on the basis of technology in transition. They should make policy on the basis of where the technology is going. The question should not be, how should the law regulate sharing in this world? The question should be, what law will we require when the network becomes the network it is clearly becoming? That network is one in which every machine with electricity is essentially on the Net; where everywhere you are—except maybe the desert or the Rockies—you can instantaneously be connected to the Internet. Imagine the Internet as ubiquitous as the best cell-phone service, where with the flip of a device, you are connected.

In that world, it will be extremely easy to connect to services that give you access to content on the fly—such as Internet radio, content that is streamed to the user when the user demands. Here, then, is the critical point: When it is extremely easy to connect to services that give access to content, it will be easier to connect to services that give you access to content than it will be to download and store content on the many devices you will have for playing content. It will be easier, in other words, to subscribe than it will be to be a database manager, as everyone in the download-sharing world of Napster-like technologies essentially is. Content services will compete with content sharing, even if the services charge money for the content they give access to. Already cell-phone services in Japan offer music (for a fee) streamed over cell phones (enhanced with plugs for headphones). The Japanese are paying for this content even though “free” content is available in the form of MP3s across the Web. 8

This point about the future is meant to suggest a perspective on the present: It is emphatically temporary. The “problem” with file sharing—to the extent there is a real problem—is a problem that will increasingly disappear as it becomes easier to connect to the Internet. And thus it is an extraordinary mistake for policy makers today to be “solving” this problem in light of a technology that will be gone tomorrow. The question should not be how to regulate the Internet to eliminate file sharing (the Net will evolve that problem away). The question instead should be how to assure that artists get paid, during this transition between twentieth-century models for doing business and twenty-first-century technologies.

The answer begins with recognizing that there are different “problems” here to solve. Let's start with type D content—uncopyrighted content or copyrighted content that the artist wants shared. The “problem” with this content is to make sure that the technology that would enable this kind of sharing is not rendered illegal. You can think of it this way: Pay phones are used to deliver ransom demands, no doubt. But there are many who need to use pay phones who have nothing to do with ransoms. It would be wrong to ban pay phones in order to eliminate kidnapping.

Type C content raises a different “problem.” This is content that was, at one time, published and is no longer available. It may be unavailable because the artist is no longer valuable enough for the record label he signed with to carry his work. Or it may be unavailable because the work is forgotten. Either way, the aim of the law should be to facilitate the access to this content, ideally in a way that returns something to the artist.

Again, the model here is the used book store. Once a book goes out of print, it may still be available in libraries and used book stores. But libraries and used book stores don't pay the copyright owner when someone reads or buys an out-of-print book. That makes total sense, of course, since any other system would be so burdensome as to eliminate the possibility of used book stores' existing. But from the author's perspective, this “sharing” of his content without his being compensated is less than ideal.

The model of used book stores suggests that the law could simply deem out-of-print music fair game. If the publisher does not make copies of the music available for sale, then commercial and noncommercial providers would be free, under this rule, to “share” that content, even though the sharing involved making a copy. The copy here would be incidental to the trade; in a context where commercial publishing has ended, trading music should be as free as trading books.

Alternatively, the law could create a statutory license that would ensure that artists get something from the trade of their work. For example, if the law set a low statutory rate for the commercial sharing of content that was not offered for sale by a commercial publisher, and if that rate were automatically transferred to a trust for the benefit of the artist, then businesses could develop around the idea of trading this content, and artists would benefit from this trade.

This system would also create an incentive for publishers to keep works available commercially. Works that are available commercially would not be subject to this license. Thus, publishers could protect the right to charge whatever they want for content if they kept the work commercially available. But if they don't keep it available, and instead, the computer hard disks of fans around the world keep it alive, then any royalty owed for such copying should be much less than the amount owed a commercial publisher.

The hard case is content of types A and B, and again, this case is hard only because the extent of the problem will change over time, as the technologies for gaining access to content change. The law's solution should be as flexible as the problem is, understanding that we are in the middle of a radical transformation in the technology for delivering and accessing content.

So here's a solution that will at first seem very strange to both sides in this war, but which upon reflection, I suggest, should make some sense.

Stripped of the rhetoric about the sanctity of property, the basic claim of the content industry is this: A new technology (the Internet) has harmed a set of rights that secure copyright. If those rights are to be protected, then the content industry should be compensated for that harm. Just as the technology of tobacco harmed the health of millions of Americans, or the technology of asbestos caused grave illness to thousands of miners, so, too, has the technology of digital networks harmed the interests of the content industry.

I love the Internet, and so I don't like likening it to tobacco or asbestos. But the analogy is a fair one from the perspective of the law. And it suggests a fair response: Rather than seeking to destroy the Internet, or the p2p technologies that are currently harming content providers on the Internet, we should find a relatively simple way to compensate those who are harmed.

The idea would be a modification of a proposal that has been floated by Harvard law professor William Fisher.9 Fisher suggests a very clever way around the current impasse of the Internet. Under his plan, all content capable of digital transmission would (1) be marked with a digital watermark (don't worry about how easy it is to evade these marks; as you'll see, there's no incentive to evade them). Once the content is marked, then entrepreneurs would develop (2) systems to monitor how many items of each content were distributed. On the basis of those numbers, then (3) artists would be compensated. The compensation would be paid for by (4) an appropriate tax.

Fisher's proposal is careful and comprehensive. It raises a million questions, most of which he answers well in his upcoming book, Promises to Keep. The modification that I would make is relatively simple: Fisher imagines his proposal replacing the existing copyright system. I imagine it complementing the existing system. The aim of the proposal would be to facilitate compensation to the extent that harm could be shown. This compensation would be temporary, aimed at facilitating a transition between regimes. And it would require renewal after a period of years. If it continues to make sense to facilitate free exchange of content, supported through a taxation system, then it can be continued. If this form of protection is no longer necessary, then the system could lapse into the old system of controlling access.

Fisher would balk at the idea of allowing the system to lapse. His aim is not just to ensure that artists are paid, but also to ensure that the system supports the widest range of “semiotic democracy" possible. But the aims of semiotic democracy would be satisfied if the other changes I described were accomplished—in particular, the limits on derivative uses. A system that simply charges for access would not greatly burden semiotic democracy if there were few limitations on what one was allowed to do with the content itself.

No doubt it would be difficult to calculate the proper measure of “harm” to an industry. But the difficulty of making that calculation would be outweighed by the benefit of facilitating innovation. This background system to compensate would also not need to interfere with innovative proposals such as Apple's MusicStore. As experts predicted when Apple launched the MusicStore, it could beat “free” by being easier than free is. This has proven correct: Apple has sold millions of songs at even the very high price of 99 cents a song. (At 99 cents, the cost is the equivalent of a per-song CD price, though the labels have none of the costs of a CD to pay.) Apple's move was countered by Real Networks, offering music at just 79 cents a song. And no doubt there will be a great deal of competition to offer and sell music on-line.

This competition has already occurred against the background of “free” music from p2p systems. As the sellers of cable television have known for thirty years, and the sellers of bottled water for much more than that, there is nothing impossible at all about “competing with free.” Indeed, if anything, the competition spurs the competitors to offer new and better products. This is precisely what the competitive market was to be about. Thus in Singapore, though piracy is rampant, movie theaters are often luxurious—with “first class” seats, and meals served while you watch a movie—as they struggle and succeed in finding ways to compete with “free.”

This regime of competition, with a backstop to assure that artists don't lose, would facilitate a great deal of innovation in the delivery of content. That competition would continue to shrink type A sharing. It would inspire an extraordinary range of new innovators—ones who would have a right to the content, and would no longer fear the uncertain and barbarically severe punishments of the law.

In summary, then, my proposal is this:

The Internet is in transition. We should not be regulating a technology in transition. We should instead be regulating to minimize the harm to interests affected by this technological change, while enabling, and encouraging, the most efficient technology we can create.

We can minimize that harm while maximizing the benefit to innovation by

1. guaranteeing the right to engage in type D sharing;

2. permitting noncommercial type C sharing without liability, and commercial type C sharing at a low and fixed rate set by statute;

3. while in this transition, taxing and compensating for type A sharing, to the extent actual harm is demonstrated.

But what if “piracy” doesn't disappear? What if there is a competitive market providing content at a low cost, but a significant number of consumers continue to “take” content for nothing? Should the law do something then?

Yes, it should. But, again, what it should do depends upon how the facts develop. These changes may not eliminate type A sharing. But the real issue is not whether it eliminates sharing in the abstract. The real issue is its effect on the market. Is it better (a) to have a technology that is 95 percent secure and produces a market of size x, or (b) to have a technology that is 50 percent secure but produces a market of five times x? Less secure might produce more unauthorized sharing, but it is likely to also produce a much bigger market in authorized sharing. The most important thing is to assure artists' compensation without breaking the Internet. Once that's assured, then it may well be appropriate to find ways to track down the petty pirates.

But we're a long way away from whittling the problem down to this subset of type A sharers. And our focus until we're there should not be on finding ways to break the Internet. Our focus until we're there should be on how to make sure the artists are paid, while protecting the space for innovation and creativity that the Internet is.

5. Fire Lots of Lawyers

I'm a lawyer. I make lawyers for a living. I believe in the law. I believe in the law of copyright. Indeed, I have devoted my life to working in law, not because there are big bucks at the end but because there are ideals at the end that I would love to live.

Yet much of this book has been a criticism of lawyers, or the role lawyers have played in this debate. The law speaks to ideals, but it is my view that our profession has become too attuned to the client. And in a world where the rich clients have one strong view, the unwillingness of the profession to question or counter that one strong view queers the law.

The evidence of this bending is compelling. I'm attacked as a “radical” by many within the profession, yet the positions that I am advocating are precisely the positions of some of the most moderate and significant figures in the history of this branch of the law. Many, for example, thought crazy the challenge that we brought to the Copyright Term Extension Act. Yet just thirty years ago, the dominant scholar and practitioner in the field of copyright, Melville Nimmer, thought it obvious.10

However, my criticism of the role that lawyers have played in this debate is not just about a professional bias. It is more importantly about our failure to actually reckon the costs of the law.

Economists are supposed to be good at reckoning costs and benefits. But more often than not, economists, with no clue about how the legal system actually functions, simply assume that the transaction costs of the legal system are slight.11 They see a system that has been around for hundreds of years, and they assume it works the way their elementary school civics class taught them it works.

But the legal system doesn't work. Or more accurately, it doesn't work for anyone except those with the most resources. Not because the system is corrupt. I don't think our legal system (at the federal level, at least) is at all corrupt. I mean simply because the costs of our legal system are so astonishingly high that justice can practically never be done.

These costs distort free culture in many ways. A lawyer's time is billed at the largest firms at more than $400 per hour. How much time should such a lawyer spend reading cases carefully, or researching obscure strands of authority? The answer is the increasing reality: very little. The law depended upon the careful articulation and development of doctrine, but the careful articulation and development of legal doctrine depends upon careful work. Yet that careful work costs too much, except in the most high-profile and costly cases.

The costliness and clumsiness and randomness of this system mock our tradition. And lawyers, as well as academics, should consider it their duty to change the way the law works—or better, to change the law so that it works. It is wrong that the system works well only for the top 1 percent of the clients. It could be made radically more efficient, and inexpensive, and hence radically more just.

But until that reform is complete, we as a society should keep the law away from areas that we know it will only harm. And that is precisely what the law will too often do if too much of our culture is left to its review.

Think about the amazing things your kid could do or make with digital technology—the film, the music, the Web page, the blog. Or think about the amazing things your community could facilitate with digital technology—a wiki, a barn raising, activism to change something. Think about all those creative things, and then imagine cold molasses poured onto the machines. This is what any regime that requires permission produces. Again, this is the reality of Brezhnev's Russia.

The law should regulate in certain areas of culture—but it should regulate culture only where that regulation does good. Yet lawyers rarely test their power, or the power they promote, against this simple pragmatic question: “Will it do good?” When challenged about the expanding reach of the law, the lawyer answers, “Why not?”

We should ask, “Why?” Show me why your regulation of culture is needed. Show me how it does good. And until you can show me both, keep your lawyers away.

FC1-24