• Zobrazit
• Upravit
• Historie
• Tisk

FC1-23

My, teď

Diskuse k My, teď

Předchozí kapitola - Další kapitola

---

Zdravý rozum je s bojovníky za copyright, protože debata probíhá mezi dvěma extrémy - jako naprosté buď anebo: buď vlastnictví nebo anarchie, buď totální kontrola nebo není umělcům zaplaceno. Jestli má tohle být na výběr, pak by měli bojovníci zvítězit.

Ta chyba je v předem vyloučené střední cestě. V této debatě jsou extrémy, ale je tam i něco jiného. Jsou tam ti, kteří jsou přesvědčeni o maximalistickém copyrightu - "Všechna práva vyhrazena" - a ti, kteří copyright odmítají - "Žádná práva nevyhrazena". Ti se "Všemi právy vyhrazenými" si myslí, že byste měli požádat o svolení, než jakýmkoli způsobem "použijete" práci pod copyrightem. Ti s "Žádnými právy nevyhrazenými" si myslí, že byste měli mít možnost naložit s obsahem podle libosti, bez ohledu na to, zda máte svolení nebo ne.

Když byl internet spuštěn, jeho počáteční architektura se klonila spíše směrem k "Žádná práva nevyhrazena". Obsah bylo možné kopírovat bezvadně a levně; práva nebylo možné snadno kontrolovat. Takže, nezávisle na přání kohokoli, skutečný režim copyrightu v rámci původního návrhu internetu byl "Žádná práva nevyhrazena". Obsah byl "brán" nezávisle na právech. Všechna práva byla skutečně nechráněna.

Tento prvotní přístup měl za následek reakci (opačnou, ale ne úplně rovnocennou) vlastníků copyrightu. Jejich reakce je tématem této knihy. Prostřednictvím zákonů, sporů a změn v návrhu sítě byli vlastníci copyrightu schopni změnit základní charakter prostředí původního Internetu. Nastavovala-li původní architektura obecně "žádná práva nevyhrazena", budoucí architektura ji nastaví obecně na "všechna práva vyhrazena". Architektura a zákon kolem návrhu Internetu bude stále více vytvářet prostředí, ve kterém jakékoli použití obsahu vyžaduje svolení. Svět dnešního Internetu "vystřihni a zkopíruj" se změní na svět tvůrcovy noční můry "získej svolení na vystřihni a zkopíruj".

Bylo by zapotřebí nějakého způsobu střední cesty - ani "všechna práva vyhrazena", ani "žádná práva nevyhrazena", ale "některá práva vyhrazena", tedy způsob, jak uznávat práva copyrightu, ale umožnit tvůrcům použít svobodný obsah, který se jim hodí. Jinými slovy, potřebujeme způsob, jak obnovit množinu svobod, kterou jsme mohli dříve volně užívat.

Obnova svobod dříve užívaných: příklady

Pokud odhlédnete od bitvy, kterou jsem zde popsal, uvidíte tento problém v jiných kontextech. Zamyslete se nad soukromím. Než se objevil Internet, většina z nás se nemusela moc starat o údaje o našich životech, která jsme předávali do světa. Když jste vešli do knihkupectví a prohlíželi jste si práce o Karlu Marxovi, nemuseli jste se obávat, že byste museli své zájmy vysvětlovat svým sousedům nebo šéfovi. "Soukromí" vašich zájmů bylo zajištěno.

Čím to bylo zajištěno?

Tedy, budeme-li přemýšlět ve smyslu uvažování, které jsem vysvětlil v kapitole 10, vaše soukromí bylo zajištěno nevýkonnou architekturou shromažďování dat, a také tržním omezením (náklady) někoho, kdo by chtěl taková data shromažďovat. Pokud byste byli podezříváni ze špionáže pro Severní Koreu a pracovali pro CIA, vaše soukromí by nepochybně zajištěno nebylo. Ale to jen proto, že CIA (doufejme) by informace shledala dostatečně cennými, aby utratila tisíce za vaše sledování. U většiny z nás se však (opět, doufejme) sledování nevyplatí. Vysoce nevýkonná architektura skutečného prostoru znamená, že se všichni můžeme těšit celkem značnému množství soukromí. Takové soukromí je nám zajištěno potřebou vtírat se. Nikoli zákony (neexistuje žádný zákon chránící "soukromí" na veřejnosti), a na mnoha místech ani společenskými normammi (slídění a klepy jsou jen zábava), nýbrž náklady, kterými vtírání dopadá na každého, kdo by chtěl slídit.

Vstupme na Internet, kde náklady zejména na sledování prohlížení se staly nepatrnými. Jste-li zákazníky Amazonu, při prohlížení stránek jsou sbírána data o tom, na co jste se dívali. Víte o tom, protože na okraji stránky je seznam "naposledy prohlížených" stránek. A teď, díky architektuře Netu a funkci cookies na Netu, je snadnější data sbírat než nesbírat. Vtírání zmizelo, a tak "soukromí" chráněné vtíráním zmizelo také.

Amazon jistě není problém. Ale můžeme si začít dělat starosti u knihoven. Patříte-li k těch bláznivým levičákům, kteří si myslí, že by lidé měli mít "právo" prohlížet si v knihovně cokoli, aniž by vláda věděla, do kterých knih jste nahlíželi (také patřím k těmto levičákům), pak by vás tato změna v technologii monitorování mohla zajímat. Jestliže se stane jednoduchým shromažďovat a třídit informace o tom, co kdo dělá v elektronickém prostoru, pak včerejší soukromí poskytované nutností vtírání zmizí.

Tato skutečnost vysvětluje tlak na definování "soukromí" na Internetu. Je to jeho respektování, které technologie může likvidovat, a které bylo dříve chráněno nutností vtírání se, co vede mnohé k usilování o zákony, jež by měly plnit úlohu nutností vtírání.1 A ať už jste pro nebo proti těmto zákonům, je zde důležitý jejich princip. Musíme provádět kroky potvrzující zajištění svobody, která byla automaticky zajištěna dříve. Změna v technologiích teď nutí ty, kteří věří v soukromí, aby aktivně potvrzovali tam, kde dříve soukromí existovalo přirozeným spůsobem.

Podobný příběh lze vyprávět o zrození hnutí svobodného softwaru. Když začaly být počítače se softwarem komerčně dostupné, software - jak zdrojové texty, tak binární soubory - byl svobodný. Program napsaný pro počítač Data General nešlo provozovat na počítači IBM, takže se v Data General ani IBM zrovna moc o řízení svého softwaru nestarali.

To byl svět, do kterého se narodil Richard Stallman. A když byl vývojářem na MIT, zamiloval si komunitu, která vyvíjela [software] v prostředí, kde si každý mohl svobodně bádat a kutit v softwaru, který na počítačích běžel. A tak jako chytrý a talektovaný programátor se Stallman stal závislým na svobodě rozšiřovat nebo modifikovat práci jiných lidí.

V akademickém prostředí to není nijak radikální myšlenka. Na katedře matematiky si každý mohl hrát s důkazem, který navrhl někdo jiný. Když jste si mysleli, že umíte nějaký teorém dokázat lépe, mohli jste si vzít něco, co vytvořil někdo jiný, a změnit to. Na katedře klasické literatury, jestliže jste byli přesvědčeni, že kolegův překlad právě objeveného textu nebyl perfektní, mohli jste ho vylepšit. Takže Stallmanovi přišlo normální, že by mělo jít měnit a vylepšovat kód, který běžel na počítači. To také představovalo znalosti. Proč by to nemělo být otevřeno kritice, jako cokoli jiného?

Na tuto otázku nikdo neodpověděl. Mezitím se změnila architektura plateb v počítačových technologiích. Jakmile začalo být možné přenášet programy z jednoho systému do druhého, začalo být ekonomicky přitažlivé (tedy aspoň pro někoho) skrýt [zdrojový] kód programu. Tak tomu bylo i v případech, kdy výrobci začali prodávat periferní zařízení k serverům. Kdybych mohl jednoduše vzít váš ovladač na tiskárnu a zkopírovat jej, bylo by pro mě jednodušší prodat tiskárnu na trhu než to bylo pro vás.

Tak se začala šířit praxe proprietárního kódu, a po roce 1980 se Stallman ocitl obklopen proprietárním kódem.

Svět svobodného softwaru byl vymazán změnou ekonomie počítačového vybavení. A věřil tomu, že kdyby pro to nic neudělal, pak by svoboda měnit a sdílet software byla zásadně oslabena.

Proto v roce 1984 Stallman zahájil projekt na vytvoření svobodného operačního systému, aby přežila alespoň nějaká linie svobodného softwaru. Tak se zrodil projekt GNU, do nějž byl přidán kernel "Linuxu" Linuse Torvalda, aby tak vznikl GNU / Linux operační systém.

Stallmanův přístup použil zákona copyrightu pro vytvoření světa softwaru, který musí být udržen svobodným. Software licencovaný pod GPL licencí podporovanou Free Software Foundation nelze měnit ani distribuovat, aniž by byl k dispozici jeho zdrojový kód. Takže kdokoli stavící na softwaru pod GPL licencí musí zpřístupnit i svou tvorbu. Tím bude zajištěno, jak byl Stallman přesvědčen, že ekologie kódu zaručí jeho volnou dosažitelnost pro jiné, aby na něm mohli dále stavět. Jeho základním cílem byla svoboda; inovativní tvořivý kód byl vedlejším produktem.

Stallman tak pro softwarové soukromí činil to, co činí nynější obhájci soukromí. Hledal cestu, jak obnovit druh svobody, který byl dříve brán za samozřejmý. Skrze potvrzující užití licencí, které svazovala autorská práva, Stallmann znovu získával prostor, kde by mohl volně šiřitelný software přežít. Aktivně ochraňoval, co bylo dříve pasivně zaručeno.

Nakonec posuďte jeden velice nedávný příklad, který úzce souvisí s příběhem v této knize. Je to posun ve formě jakou jsou vytvářeny vědecké a akademické časopisy.

Jak se vyvíjí digitální technologie, stává se čím dál zřejmějším mnoha, že tisknout tisíce výtisků časopisu každý měsíc a posílat je do knihoven možná není nejefektivnější cestou, jak šířit vědomosti. Místo toho se s z časopisů čím dál tím více stávají elektronická média a knihovny i jejich uživatelé získávají přístup do těchto elektronických časopisů skrze heslem chráněné internetové stránky. Něco podobného se dělo v zákoně téměř třicet let: Lexis a Westlaw měli elektronické verze svých případových reportů připravené pro předplatitele jejich služby. Přestože názor nejvyššího soudu není chráněn autorským právem a kdokoliv má volnost jít do knihovny a přečíst si je, Lexis a Westlaw mají zároveň svobodu za poplatek zpřístupnit názory nejvyššího soudu skrze svou související službu.

Na tom není vůbec nic špatného a skutečně, možnost zpoplatnit přístup i do materiálů veřejně přístupných je dobrým podnětem pro lidi k vytvoření nových inovativních cest, jak šířit vědomosti. Zákon s tím souhlasil, což je důvod, proč obchod Lexise a Westlawa mohl vzkvétat. A pokud není nic špatného na prodeji veřejného vlastnictví. A pokud není nic špatného na prodeji veřejného vlastnictví, pak nemůže být v podstatě nic špatného na prodeji přístupu, který není veřejným vlastnictvím.

Ale co když jediná cesta, jak získat přístup do společenských a vědeckých dat, vede skrze soukromé služby? Co když nikdo nemá možnost prohlížet si tato data, aniž by zaplatil poplatek?

Jak si mnozí začali všímat, toto je čím dál tím častější případ vědeckých časopisů. Když byly tyto časopisy distribuovány v papírové podobě, knihovny je mohly poskytnout komukoliv, kdo měl přístup do knihovny. Tak se například z pacientů rakoviny mohli stát odborníci na rakovinu, neboť jim knihovna umožnila přístup. Nebo pacienti snažící se pochopit rizika určitých léčebných metod mohli zkoumat tato rizika čtením všech dostupných článků o proceduře. Tato svoboda byla proto úlohou ustanovením knihoven (normy) a technologií papírových časopisů (architektura) – jmenovitě proto, že bylo velice obtížné kontrolovat přístup k papírovému časopisu.

Jak se však časopisy mění do své elektronické podoby, vydavatelé po knihovnách vyžadují, aby široké veřejnosti přístup do časopisů neposkytovaly. To znamená, že svobody poskytnuté tištěnými časopisy ve veřejných knihovnách začaly mizet. Tak, stejně jako se soukromím a softwarem, měnící se technologie a trh smršťují svobodu dříve považovanou za samozřejmou.

Tato smršťující se svoboda vedla mnohé k tomu, aby podnikly kroky a obnovili tyto ztracené svobody. Veřejná vědecká knihovna (PLoS) například je neziskovou korporací zasvěcené tomu, umožnit přístup k vědeckým výzkumům každému s internetovým připojením. Autoři vědeckých prací je postupují veřejné vědecké knihovně. Tato práce je pak předmětem oponentního posudku. Pokud je přijata, je pak práce uložena ve veřejném, elektronickém archívu a navždy zpřístupněna zdarma. PLoS také prodává vytisknuté verze své práce, ale autorské právo na tištěný časopis nepotlačuje právo kohokoliv dál šířit tuto práci zdarma.

Toto je jedna z mnoha činností s cílem obnovit svobodu dříve považovanou za samozřejmou, ale nyní ohroženou měnícími se technologiemi a trhy. Není pochyb o tom, že tato alternativa soupeří s tradičními vydavateli a jejich snahou vydělávat na exklusivní distribuci obsahu. Ale konkurence je v naší tradici pravděpodobným dobrem – zejména když pomáhá šířit vědomosti a vědu.

Obnovení svobodné kultury: jedna myšlenka

Stejná strategie může být použita na kulturu, jako odpověď na narůstající kontrolu prosazovanou zákony a technologiemi.

Creative Commons je soubor veřejných licencí a také neziskové sdružení založené v Massachusetts se sídlem na Stanfordově univerzitě. Cílem reative Commons je vytvořit vrstvu rozumných autorský práv nad extrémy, které dnes panují. Jednak to usnadňuje lidem stavět na práci jiných a pak to také umožňuje tvůrcům jasně povolit ostatním použití a další rozvoj jejich vlastní práce. To vše díky jednoduchému grafickému označení spojenému se srozumitelnými popisky, které odkazují na robustní licence.

Jednoduchý v tomto případě znamená bez prostředníků a právníků. Vytvořením volně šiřitelného souboru licencí, které mohou lidé připojit ke svému obsahu, se Creative Commons snaží označit obsah, na kterém se může snadno a spolehlivě dál stavět. Tyto značky jsou pak propojeny s strojově čitelnými verzemi licencí, které počítačům umožňují automaticky rozeznat obsah, který může být jednoduše sdílen. Právní licence, lidsky srozumitelný popis a strojově čitelné značky, jsou podstatou licence Creative Commons. Licence Creative Commons zaručuje svobodu komukoliv, kdo pracuje s takto označeným obsahem, a co je mnohem důležitější, vyjadřuje ideál, že osoba používající tuto licencí věří v něco jiného, než jsou extrémy „ano“ a „ne“. Obsah je označený značkou CC, která neznamená, že se autor zřekl práv, ale že uživatelům poskytl s obsahem i jisté svobody.

Tyto svobody přesahují model volného užití (fair use). Jejich přesné ohraničení závisí na rozhodnutích, která učiní tvůrce. Tvůrce si může zvolit licenci, která umožňuje jakékoliv použití za předpokladu, že uvede autora. Může zvolit licenci, která umožňuje pouze nekomerční užití. Může zvolit licenci, která umožňuje pouze užití za předpokladu, že jsou stejné svobody poskytnuty dalším uživatelům tohoto obsahu či díla. Nebo jakékoliv použití, pokud z něho nejsou odvozena další díla. Nebo jakékoliv použití v rámci rozvojových zemí. Nebo jakékoliv vzorkové užití, pokud nejsou vytvářeny plné kopie. Anebo jakékoliv vzdělávací užití.

Tyto volby proto zakládají pásmo svobod za hranicemi implicitního autorského práva. Umožňují také svobody sahající za hranice klasického volného užití. A co je ze všeho nejdůležitější, vyjadřují to tak, že se uživatelé nemusejí bát obsah použít a mohou se spolehnout, že nebude nutné najmout si právníka. Cílem Commons proto proto je vytvoření vrstvy obsahu, který bude řízený vrstvou přijatelných autorských práv, na kterých mohou ostatní stavět. Tento obsah vytvoří dobrovolné rozhodnutí jedinců a tvůrců. Vznik takového obsahu nám pak umožní obnovu veřejného vlastnictví.

Toto je jen jeden z mnoha projektů v rámci Creative Commons. A pochopitelně, Creative Commons nejsou jedinou organizací usilující o tyto svobody. Ale bodem, v kterém se Creative Commons liší od mnoha ostatních je, že my nemáme zájem o veřejném vlastnictví jen mluvit, nebo se snažit přimět zákonodárce, aby pomohli obnovit veřejné vlastnictví. Naším cílem je založit hnutí spotřebitelů a producentů obsahu (“content conducers,” jak jim říká právnička Mia Garlick), kteří pomáhají rozvíjet veřejné vlastnictví a svou prací poukazují na důležitost veřejného vlastnictví ve vztahu k další kreativitě.

Cílem není soupeřit se všemi stoupenci konceptu „Všechna práva vyhrazena“. Chceme je doplnit. Problémy, které pro nás, jako kulturu, právo představuje, jsou vytvořeny šílenými a neplánovanými důsledky zákonů napsaných před staletími a nyní aplikovanými na technologie, které si představit snad jen Jefferson. Pravidla dost možná dávala smysl pro technologie před staletími, ale nedávají smysl digitální technologie. Jsou potřeba nová pravidla s odlišnými svobodami, vyjádřená způsobem, kterému mohou rozumět i obyčejní lidé. Creative Commons dávají lidem možnost, jak začít tato pravidla vytvářet.

Proč by se tvůrci měli podílet na ztrátě absolutní kontroly? Někteří to dělají, aby lépe šířili svá díla. Například Cory Doctorow je spisovatelem sci-fi literatury. Jeho první kniha Down and Out in the Magic Kingdom byla vydána on-line a zdarma pod licencí Creative Commons ve stejný den, kdy šla do prodeje v knihkupectvích.

Proč na to jeho vydavatel vůbec přistoupil? Domnívám se, že uvažoval nějak takto: existují dvě skupiny lidí: (1) ti, kteří si Corryho knihu koupí, ať už je na internetu, nebo ne, a (2) ti, kteří o Corryho knize nikdy neuslyší, pokud nebude uvolněna zdarma na internetu. Někteří ze skupiny (1) si stáhnou Corryho knihu místo toho, aby si ji koupili. Říkejme jim třeba špatné (1). Někteří z (2) si stáhnou Corryho knihu, bude se jim líbit, a pak se rozhodnou si ji koupit. Říkejme jim dobré (2). Pokud bude více dobrých (2), než špatných (1), pak strategie s vydáním Corryho knihy zdarma on-line pravděpodobně pomůže zvýšit prodejnost.

A opravdu: zkušenost jeho vydavatele jasně tuto domněnku potvrzuje. První výtisk knihy byl vyčerpán o několik měsíců dříve, než vydavatel očekával. Hned první román tohoto sci-fi spisovatele byl velkým úspěchem.

Myšlenka, že volně šiřitelný obsah může zvýšit hodnotu obsahu, který zdarma není, byla potvrzena i zkušeností jiného spisovatele. Peter Wayner, který naspal knihu o hnutí volně šiřitelného software nazvanou Free for All uvolnil elektronickou verzi své knihy on-line pod licencí Creative Commons poté, co byla kniha rozebrána. Monitoroval pak cenu této knihy v antikvariátu. Jak předpokládal, jak se zvyšovalo množství stažení, vzrůstala i cena knihy v antikvariátu.

Toto jsou příklady užití Commons k lepšímu šíření vlastnického díla či obsahu. Věřím, že je to znamenité a obvyklé použití Commons. Jsou ale další, kteří užívají Creative Commons pro jiné účely. Mnozí, kteří užívají „vzorkové licence,“ tak činí, neboť cokoliv jiného by bylo pokrytecké. Vzorková (samplovací) licence říká, že ostatní mají volnost, ať už pro komerční či nekomerční užití, zkoušet části obsahu z licencovaného díla, jen nesmějí vytvářet plné kopie licencovaného díla a poskytovat je ostatním. To souhlasí s jejich vlastním přístupem– oni také berou "vzorky" od jiných. Protože právní poplatky za samplování jsou tak vysoké (Walter Leaphart, manažer rapové skupiny Public Enemy, která proslula samplováním hudby jiných interpretů prohlásil, že „neumožňuje“ Public Enemy dále samplovat, neboť právní poplatky jsou příliš vysoké), tito umělci uvolňují do tvůrčího prostředí svá díla, na kterých mohou ostatní stavět, a jejich forma kreativity tak může vzrůstat.

V neposlední řadě je také spousta těch, kteří označují svá díla licencí Creative Commons, prostě proto, že chtějí vyjádřit ostatním důležitost rovnováhy v této debatě. Pokud se jen podvolíte současnému systému, v podstatě říkáte, že věříte v model „všechna práva vyhrazena“. Možná, že jste s tím spokojeni, ale mnozí nejsou. Mnoho lidí věří, že i když to může být jakkoliv patřičné pro Hollywood a šílence, není to odpovídající popis toho, jak většina tvůrců vnímá práva spojená s jejich díly. Licence Creative Commons vyjadřuje tento názor jako „některá práva vyhrazena“ a dává lidem šanci říkat to ostatním.

V prvních šesti měsících experimentu Creative Commons bylo přes jeden milión děl licencovaných těmito licencemi svobodné kultury. Dalším krokem je partnerství s poskytovateli zprostředkujících technologií, a pomoci jim tak vpracovat do jejich produktů jednoduchý způsob, jakým si uživatelé budou moci označit svá díla svobodami, které poskytuje Creative Commons. Další krokem pak bude sledovat a oslavovat tvůrce, kteří tvoří obsah založený na obsahu uvolněném.

Toto jsou první kroky k obnovení veřejného vlastnictví. Nejsou to jen pouhá slova, jsou to činy. Obnova veřejného vlastnictví je prvním krokem, jak ukázat lidem jeho důležitost pro kreativitu a inovace. Úspěch Creative Commons záleží na činnosti dobrovolníků; jejich snaha povede ke světu, kde bude možné udělat ještě víc.

Creative Commons je jedním z mnoha příkladů, jímž se dobrovolníci snaží změnit současné zákony, které vládnou oblasti kreativity. Projekt nesoupeří se autorskými právy - doplňuje je. Jeho záměrem není pokořit zákony, ale usnadnit autorům a tvůrcům užití jejich práv pružněji a levněji. Ten rozdíl, jak věříme, umožní snadnější šíření kreativita.

Diskuse k My, teď

Předchozí kapitola - Další kapitola

Zpět na hlavní stránku

---

Originální text:

Us, Now

My, teď

Common sense is with the copyright warriors because the debate so far has been framed at the extremes—as a grand either/or: either property or anarchy, either total control or artists won't be paid. If that really is the choice, then the warriors should win.

The mistake here is the error of the excluded middle. There are extremes in this debate, but the extremes are not all that there is. There are those who believe in maximal copyright—“All Rights Reserved”— and those who reject copyright—“No Rights Reserved.” The “All Rights Reserved” sorts believe that you should ask permission before you “use” a copyrighted work in any way. The “No Rights Reserved” sorts believe you should be able to do with content as you wish, regardless of whether you have permission or not.

When the Internet was first born, its initial architecture effectively tilted in the “no rights reserved” direction. Content could be copied perfectly and cheaply; rights could not easily be controlled. Thus, regardless of anyone's desire, the effective regime of copyright under the original design of the Internet was “no rights reserved.” Content was “taken” regardless of the rights. Any rights were effectively unprotected.

This initial character produced a reaction (opposite, but not quite equal) by copyright owners. That reaction has been the topic of this book. Through legislation, litigation, and changes to the network's design, copyright holders have been able to change the essential character of the environment of the original Internet. If the original architecture made the effective default “no rights reserved,” the future architecture will make the effective default “all rights reserved.” The architecture and law that surround the Internet's design will increasingly produce an environment where all use of content requires permission. The “cut and paste” world that defines the Internet today will become a “get permission to cut and paste” world that is a creator's nightmare.

What's needed is a way to say something in the middle—neither “all rights reserved” nor “no rights reserved” but “some rights reserved”— and thus a way to respect copyrights but enable creators to free content as they see fit. In other words, we need a way to restore a set of freedoms that we could just take for granted before.

Rebuilding Freedoms Previously Presumed: Examples

If you step back from the battle I've been describing here, you will recognize this problem from other contexts. Think about privacy. Before the Internet, most of us didn't have to worry much about data about our lives that we broadcast to the world. If you walked into a bookstore and browsed through some of the works of Karl Marx, you didn't need to worry about explaining your browsing habits to your neighbors or boss. The “privacy” of your browsing habits was assured.

What made it assured?

Well, if we think in terms of the modalities I described in chapter 10, your privacy was assured because of an inefficient architecture for gathering data and hence a market constraint (cost) on anyone who wanted to gather that data. If you were a suspected spy for North Korea, working for the CIA, no doubt your privacy would not be assured. But that's because the CIA would (we hope) find it valuable enough to spend the thousands required to track you. But for most of us (again, we can hope), spying doesn't pay. The highly inefficient architecture of real space means we all enjoy a fairly robust amount of privacy. That privacy is guaranteed to us by friction. Not by law (there is no law protecting “privacy” in public places), and in many places, not by norms (snooping and gossip are just fun), but instead, by the costs that friction imposes on anyone who would want to spy.

Enter the Internet, where the cost of tracking browsing in particular has become quite tiny. If you're a customer at Amazon, then as you browse the pages, Amazon collects the data about what you've looked at. You know this because at the side of the page, there's a list of “recently viewed” pages. Now, because of the architecture of the Net and the function of cookies on the Net, it is easier to collect the data than not. The friction has disappeared, and hence any “privacy" protected by the friction disappears, too.

Amazon, of course, is not the problem. But we might begin to worry about libraries. If you're one of those crazy lefties who thinks that people should have the “right” to browse in a library without the government knowing which books you look at (I'm one of those lefties, too), then this change in the technology of monitoring might concern you. If it becomes simple to gather and sort who does what in electronic spaces, then the friction-induced privacy of yesterday disappears.

It is this reality that explains the push of many to define “privacy" on the Internet. It is the recognition that technology can remove what friction before gave us that leads many to push for laws to do what friction did.1 And whether you're in favor of those laws or not, it is the pattern that is important here. We must take affirmative steps to secure a kind of freedom that was passively provided before. A change in technology now forces those who believe in privacy to affirmatively act where, before, privacy was given by default.

A similar story could be told about the birth of the free software movement. When computers with software were first made available commercially, the software—both the source code and the binaries— was free. You couldn't run a program written for a Data General machine on an IBM machine, so Data General and IBM didn't care much about controlling their software.

That was the world Richard Stallman was born into, and while he was a researcher at MIT, he grew to love the community that developed when one was free to explore and tinker with the software that ran on machines. Being a smart sort himself, and a talented programmer, Stallman grew to depend upon the freedom to add to or modify other people's work.

In an academic setting, at least, that's not a terribly radical idea. In a math department, anyone would be free to tinker with a proof that someone offered. If you thought you had a better way to prove a theorem, you could take what someone else did and change it. In a classics department, if you believed a colleague's translation of a recently discovered text was flawed, you were free to improve it. Thus, to Stallman, it seemed obvious that you should be free to tinker with and improve the code that ran a machine. This, too, was knowledge. Why shouldn't it be open for criticism like anything else?

No one answered that question. Instead, the architecture of revenue for computing changed. As it became possible to import programs from one system to another, it became economically attractive (at least in the view of some) to hide the code of your program. So, too, as companies started selling peripherals for mainframe systems. If I could just take your printer driver and copy it, then that would make it easier for me to sell a printer to the market than it was for you.

Thus, the practice of proprietary code began to spread, and by the early 1980s, Stallman found himself surrounded by proprietary code.

The world of free software had been erased by a change in the economics of computing. And as he believed, if he did nothing about it, then the freedom to change and share software would be fundamentally weakened.

Therefore, in 1984, Stallman began a project to build a free operating system, so that at least a strain of free software would survive. That was the birth of the GNU project, into which Linus Torvalds's “Linux” kernel was added to produce the GNU/Linux operating system.

Stallman's technique was to use copyright law to build a world of software that must be kept free. Software licensed under the Free Software Foundation's GPL cannot be modified and distributed unless the source code for that software is made available as well. Thus, anyone building upon GPL'd software would have to make their buildings free as well. This would assure, Stallman believed, that an ecology of code would develop that remained free for others to build upon. His fundamental goal was freedom; innovative creative code was a byproduct.

Stallman was thus doing for software what privacy advocates now do for privacy. He was seeking a way to rebuild a kind of freedom that was taken for granted before. Through the affirmative use of licenses that bind copyrighted code, Stallman was affirmatively reclaiming a space where free software would survive. He was actively protecting what before had been passively guaranteed.

Finally, consider a very recent example that more directly resonates with the story of this book. This is the shift in the way academic and scientific journals are produced.

As digital technologies develop, it is becoming obvious to many that printing thousands of copies of journals every month and sending them to libraries is perhaps not the most efficient way to distribute knowledge. Instead, journals are increasingly becoming electronic, and libraries and their users are given access to these electronic journals through password-protected sites. Something similar to this has been happening in law for almost thirty years: Lexis and Westlaw have had electronic versions of case reports available to subscribers to their service. Although a Supreme Court opinion is not copyrighted, and anyone is free to go to a library and read it, Lexis and Westlaw are also free to charge users for the privilege of gaining access to that Supreme Court opinion through their respective services.

There's nothing wrong in general with this, and indeed, the ability to charge for access to even public domain materials is a good incentive for people to develop new and innovative ways to spread knowledge. The law has agreed, which is why Lexis and Westlaw have been allowed to flourish. And if there's nothing wrong with selling the public domain, then there could be nothing wrong, in principle, with selling access to material that is not in the public domain.

But what if the only way to get access to social and scientific data was through proprietary services? What if no one had the ability to browse this data except by paying for a subscription?

As many are beginning to notice, this is increasingly the reality with scientific journals. When these journals were distributed in paper form, libraries could make the journals available to anyone who had access to the library. Thus, patients with cancer could become cancer experts because the library gave them access. Or patients trying to understand the risks of a certain treatment could research those risks by reading all available articles about that treatment. This freedom was therefore a function of the institution of libraries (norms) and the technology of paper journals (architecture)—namely, that it was very hard to control access to a paper journal.

As journals become electronic, however, the publishers are demanding that libraries not give the general public access to the journals. This means that the freedoms provided by print journals in public libraries begin to disappear. Thus, as with privacy and with software, a changing technology and market shrink a freedom taken for granted before.

This shrinking freedom has led many to take affirmative steps to restore the freedom that has been lost. The Public Library of Science (PLoS), for example, is a nonprofit corporation dedicated to making scientific research available to anyone with a Web connection. Authors of scientific work submit that work to the Public Library of Science. That work is then subject to peer review. If accepted, the work is then deposited in a public, electronic archive and made permanently available for free. PLoS also sells a print version of its work, but the copyright for the print journal does not inhibit the right of anyone to redistribute the work for free.

This is one of many such efforts to restore a freedom taken for granted before, but now threatened by changing technology and markets. There's no doubt that this alternative competes with the traditional publishers and their efforts to make money from the exclusive distribution of content. But competition in our tradition is presumptively a good—especially when it helps spread knowledge and science.

Rebuilding Free Culture: One Idea

The same strategy could be applied to culture, as a response to the increasing control effected through law and technology.

Enter the Creative Commons. The Creative Commons is a nonprofit corporation established in Massachusetts, but with its home at Stanford University. Its aim is to build a layer of reasonable copyright on top of the extremes that now reign. It does this by making it easy for people to build upon other people's work, by making it simple for creators to express the freedom for others to take and build upon their work. Simple tags, tied to human-readable descriptions, tied to bullet-proof licenses, make this possible.

Simple —which means without a middleman, or without a lawyer. By developing a free set of licenses that people can attach to their content, Creative Commons aims to mark a range of content that can easily, and reliably, be built upon. These tags are then linked to machine-readable versions of the license that enable computers automatically to identify content that can easily be shared. These three expressions together—a legal license, a human-readable description, and machine-readable tags—constitute a Creative Commons license. A Creative Commons license constitutes a grant of freedom to anyone who accesses the license, and more importantly, an expression of the ideal that the person associated with the license believes in something different than the “All” or “No” extremes. Content is marked with the CC mark, which does not mean that copyright is waived, but that certain freedoms are given.

These freedoms are beyond the freedoms promised by fair use. Their precise contours depend upon the choices the creator makes. The creator can choose a license that permits any use, so long as attribution is given. She can choose a license that permits only noncommercial use. She can choose a license that permits any use so long as the same freedoms are given to other uses (“share and share alike"). Or any use so long as no derivative use is made. Or any use at all within developing nations. Or any sampling use, so long as full copies are not made. Or lastly, any educational use.

These choices thus establish a range of freedoms beyond the default of copyright law. They also enable freedoms that go beyond traditional fair use. And most importantly, they express these freedoms in a way that subsequent users can use and rely upon without the need to hire a lawyer. Creative Commons thus aims to build a layer of content, governed by a layer of reasonable copyright law, that others can build upon. Voluntary choice of individuals and creators will make this content available. And that content will in turn enable us to rebuild a public domain.

This is just one project among many within the Creative Commons. And of course, Creative Commons is not the only organization pursuing such freedoms. But the point that distinguishes the Creative Commons from many is that we are not interested only in talking about a public domain or in getting legislators to help build a public domain. Our aim is to build a movement of consumers and producers of content (“content conducers,” as attorney Mia Garlick calls them) who help build the public domain and, by their work, demonstrate the importance of the public domain to other creativity.

The aim is not to fight the “All Rights Reserved” sorts. The aim is to complement them. The problems that the law creates for us as a culture are produced by insane and unintended consequences of laws written centuries ago, applied to a technology that only Jefferson could have imagined. The rules may well have made sense against a background of technologies from centuries ago, but they do not make sense against the background of digital technologies. New rules—with different freedoms, expressed in ways so that humans without lawyers can use them—are needed. Creative Commons gives people a way effectively to begin to build those rules.

Why would creators participate in giving up total control? Some participate to better spread their content. Cory Doctorow, for example, is a science fiction author. His first novel, Down and Out in the Magic Kingdom, was released on-line and for free, under a Creative Commons license, on the same day that it went on sale in bookstores.

Why would a publisher ever agree to this? I suspect his publisher reasoned like this: There are two groups of people out there: (1) those who will buy Cory's book whether or not it's on the Internet, and (2) those who may never hear of Cory's book, if it isn't made available for free on the Internet. Some part of (1) will download Cory's book instead of buying it. Call them bad-(1)s. Some part of (2) will download Cory's book, like it, and then decide to buy it. Call them (2)-goods. If there are more (2)-goods than bad-(1)s, the strategy of releasing Cory's book free on-line will probably increase sales of Cory's book.

Indeed, the experience of his publisher clearly supports that conclusion. The book's first printing was exhausted months before the publisher had expected. This first novel of a science fiction author was a total success.

The idea that free content might increase the value of nonfree content was confirmed by the experience of another author. Peter Wayner, who wrote a book about the free software movement titled Free for All, made an electronic version of his book free on-line under a Creative Commons license after the book went out of print. He then monitored used book store prices for the book. As predicted, as the number of downloads increased, the used book price for his book increased, as well.

These are examples of using the Commons to better spread proprietary content. I believe that is a wonderful and common use of the Commons. There are others who use Creative Commons licenses for other reasons. Many who use the “sampling license” do so because anything else would be hypocritical. The sampling license says that others are free, for commercial or noncommercial purposes, to sample content from the licensed work; they are just not free to make full copies of the licensed work available to others. This is consistent with their own art—they, too, sample from others. Because the legal costs of sampling are so high (Walter Leaphart, manager of the rap group Public Enemy, which was born sampling the music of others, has stated that he does not “allow” Public Enemy to sample anymore, because the legal costs are so high2), these artists release into the creative environment content that others can build upon, so that their form of creativity might grow.

Finally, there are many who mark their content with a Creative Commons license just because they want to express to others the importance of balance in this debate. If you just go along with the system as it is, you are effectively saying you believe in the “All Rights Reserved” model. Good for you, but many do not. Many believe that however appropriate that rule is for Hollywood and freaks, it is not an appropriate description of how most creators view the rights associated with their content. The Creative Commons license expresses this notion of “Some Rights Reserved,” and gives many the chance to say it to others.

In the first six months of the Creative Commons experiment, over 1 million objects were licensed with these free-culture licenses. The next step is partnerships with middleware content providers to help them build into their technologies simple ways for users to mark their content with Creative Commons freedoms. Then the next step is to watch and celebrate creators who build content based upon content set free.

These are first steps to rebuilding a public domain. They are not mere arguments; they are action. Building a public domain is the first step to showing people how important that domain is to creativity and innovation. Creative Commons relies upon voluntary steps to achieve this rebuilding. They will lead to a world in which more than voluntary steps are possible.

Creative Commons is just one example of voluntary efforts by individuals and creators to change the mix of rights that now govern the creative field. The project does not compete with copyright; it complements it. Its aim is not to defeat the rights of authors, but to make it easier for authors and creators to exercise their rights more flexibly and cheaply. That difference, we believe, will enable creativity to spread more easily.