• Zobrazit
• Upravit
• Historie
• Tisk

FC1-21

Závěr

Diskuse k Závěru

Předchozí kapitola - Další kapitola

---

Na světě existuje více než 35 milionů lidí nakažených virem AIDS. Dvacet pět milionů z nich žije v subsaharské Africe. Sedmnáct milionů z nich již zemřelo. Sedmnáct milionů Afričanů procentuálně odpovídá sedmi milionům Američanů. Důležité ovšem je, že to je sedmnáct milionů Afričanů.

AIDS je nevyléčitelná choroba, ale existují léky zpomalující její postup. Tyto antiretrovirální terapie jsou stále jen experimentální, ale mají již dramatický účinek. Ve Spojených státech mohou pacienti s AIDS, kteří pravidelně užívají tyto léky, očekávat prodloužení života o deset až dvacet let. Někteří tak díky těmto lékům svou chorobu téměř nevnímají.

Tyto léky jsou drahé. Když byly poprvé uvedeny ve Spojených státech, stály něco mezi 10 000 a 15 000 dolary na osobu a rok. Dnes některé stojí 25 000 dolarů na rok. Při těchto cenách si je samozřejmě žádný africký národ nemůže dovolit pro většinu své populace: 15 000 dolarů je třicetinásobek hrubého národního produktu na hlavu v Zimbabwe. Při takových cenách jsou naprosto nedostupné.

Ceny jsou vysoké nikoli kvůli tomu, že by látky na výrobu těchto léků byly drahé. Jejich ceny jsou vysoké, protože jsou chráněny patenty. Firmy, které vyrobily tyto život zachraňující směsi, se těší alespoň dvacetiletému monopolu na své vynálezy. Používají moc monopolu, aby vyždímaly z trhu, co se jen dá. Tato moc je pak používána k udržení vysokých cen.

Je mnoho lidí, kteří jsou skeptičtí vůči patentům, obzvláště patentům na léky. Já osobně skeptický nejsem. Ve skutečnosti je ze všech oblastí výzkumu, které mohou být podpořeny patenty, výzkum léků podle mého názoru tím nejprůhlednějším případem toho, kde je patentů zapotřebí. Patent poskytuje výrobci léků určitou jistotu, že bude-li úspěšný při objevení nového léku na léčbu nějaké nemoci, bude moci získat zpět svou investici a ještě k tomu něco navíc. To je z pohledu společnosti mimořádně vysoká motivace. Byl bych tím posledním, kdo by požadoval, aby to zákony zrušily, alespoň bez dalších změn.

Jedna věc je podporovat patenty, dokonce i patenty na léky. Druhá věc je ale určit, jak se nejlépe vypořádat s krizí. A tak když si afričtí lídři začali uvědomovat škody způsobené AIDS, hledali způsob, jak importovat léčbu HIV s náklady významně pod tržní cenou.

V roce 1997 Jižní Afrika učinila pokus. Schválila zákon, který povoloval dovoz patentovaných léků, které byly vyrobeny nebo prodávány na jiném zahraničním trhu se svolením vlastníka patentu. Pokud byl lék prodáván například v Indii, mohl být dovezen dio Afriky z Indie. To se nazývá "paralelní import" a ten je běžně povolen podle mezinárodního obchodního práva a je výslovně povolen uvnitř Evropské unie.

Avšak vláda Spojených států se tomuto zákonu bránila. A nejen to. Mezinárodní asociace duševního vlastnictví (IIPA) charakterizovala situaci následovně: "Vláda USA činila nátlak na Jižní Afriku ... aby nedovolila povinné licencování ani paralelní dovozy." Prostřednictvím Úřadu obchodního zmocněnce (USTR) vláda požádala Jižní Afriku, aby změnila tento zákon - a aby dodala svému požadavku váhu, v roce 1998 USTR přidal Jižní Afriku na seznam zemí, na které je možné uvalit obchodní sankce. Ve stejném roce více než čtyřicet farmaceutických firem zahájilo řízení u jihoafrických soudů napadajících počínání vlády. Ke Spojeným státům se pak připojily další vlády z EU. Stěžovaly si stejně jako farmaceutické firmy na to, že Jižní Afrika porušuje své závazky podle mezinárodního práva poškozováním určitého typu patentů - farmaceutických patentů. Vlády v čele se Spojenými státy požadovaly, aby Jižní Afrika respektovala tyto patenty tak, jako respektuje jakýkoli jiný patent, bez ohledu na vliv na léčbu AIDS v Jižní Africe.

Měli bychom intervenci Spojených států uvést do kontextu. Bezpochyby nejsou patenty tím nejdůležitějším důvodem, proč Afričané nemají přístup k lékům. Chudoba a naprostá absence účinné infrastruktury zdravotní péče jsou mnohem větší překážkou. Ať už jsou však patenty tím nejdůležitějším důvodem nebo ne, cena léků nemá žádný vliv na poptávku po nich - a patenty ovlivňují cenu. A tak, ať už masivní nebo okrajový, účinkem intervence naší vlády bylo zastavení toku léků do Afriky.

Zastavením toku léčebných prostředků proti HIV do Afriky vláda Spojených států nešetřila léky pro občany Spojených států. Tohle není jako s pšenicí (když ji snědí, my nemůžeme); tok, který Spojené státy svou intervencí zastavily, byl ve svém důsledku tok znalostí: informace o tom, jak vzít chemické substance v Africe existující a přeměnit je na léky, které by zachránily 15 až 30 milionů životů.

Intervence Spojených států dokonce ani nechránila zisky firem ve Spojených státech vyrábějících léky - alespoň ne významně. Nebylo to tak, že by tyto země byly schopny koupit léky za ceny, jež výrobci léků požadovali. Opakuji, Afričané jsou příliš chudí na to, aby si mohli dovolit tyto léky za nabízené ceny. Zastavení paralelních importů těchto léků by nijak výrazně nezvýšilo prodeje amerických firem.

Místo toho argumentem pro zamezení toku informací potřebného pro záchranu milionů životů byla neporušitelnost vlastnictví.5 Tyto léky se neměly dostat do Afriky, protože by byla poškozena práva "duševního vlastnictví". Byl to princip důležitosti práv "duševního vlastnictví," který vedl vládní činitele k intervenci proti jihoafrické politice vůči AIDS.

Podívejme se na věc z odstupu. Za třicet let se naše děti ohlédnou zpět a zeptají se, jak jsme to mohli připustit? Jak jsme mohli dovolit takovou politiku, jejíž přímou cenou bylo urychlení smrti 15 až 30 milionů Afričanů, a jejíž jediný skutečný prospěch by bylo prosazování "neporušitelnosti" nějaké myšlenky? Jak by vůbec bylo možné ospravedlnit politiku, jejímž výsledkem je tak mnoho mrtvých? Co je to vlastně za nesmysl dovolující tak mnoho mrtvých kvůli takové abstrakci?

Někteří obviňují farmaceutické firmy, ale já ne. Jsou to podniky. Jejich manažeři mají zákonem nařízeno, aby pro svůj podnik vydělávali peníze. Prosazují určitou patentovou politiku nikoli kvůli ideálům, ale proto, že je to politika, která jim vydělá nejvíce peněz. A nejvíce peněz jim vydělá jen díky určité deformaci v našem politickém systému - deformaci, za niž farmaceutické firmy určitě nejsou odpovědné.

Tato deformace je selháním integrity našich politiků, neboť výrobci léků by velmi rádi - jak říkají a já jim to věřím - prodávali své léky tak levně, jak jen by mohli do afrických zemí i jinam. Museli by vyřešit, aby se tyto léky nedostaly zpět do Spojených států, ale to jsou už jen technické problémy. Ty lze překonat.

Jiný problém však vyřešit nejde. Je to strach z vysokých politiků, kteří by povolali prezidenty výrobců léků před Senát nebo parlament, a ptali by se: "Jak je možné, že můžete prodávat tento lék na HIV v Africe jednu tabletu za pouhý 1 dolar, zatímco Američana by ten stejný lék stál 1500 dolarů?" A jelikož na tuto otázku neexistuje "normální" odpověď, výsledkem by bylo zavedení regulace cen v Americe. Výrobci léků se tedy vyhýbají této spirále tím, že se vyhnou prvnímu kroku. Posilují názor, že majetek by měl být nedotknutelný. Přisvojí si racionální strategii v iracionálním kontextu s nezamýšleným důsledkem možných milionů mrtvých. A tato racionální strategie se pak promítá do tohoto ideálu - neporušitelnosti myšlenky zvané "duševní vlastnictví".

Takže až vás s tím zdravý rozum vašeho dítěte bude konfrontovat, co mu řeknete? Když zdravý rozum jeho generace nakonec odmítá to, co jsme udělali, jak obhájíme, co jsme udělali? Jak to zdůvodníme?

Rozumná patentová politika by mohla významně podpořit patentový systém, aniž by se přitom uplatňovala na každého a kdekoli stejným způsobem. Právě tak, jako by rozumná politika copyrightu mohla významně podpořit systém copyrightu, aniž by musela dokonale a navždy regulovat šíření kultury, mohla by i rozumná patentová politika významně podpořit patentový systém, aniž by musela blokovat šíření léků do země, jež v žádném případě není dost bohatá na to, aby si mohla dovolit tržní ceny. Rozumná politika, jinými slovy, by mohla být vyváženou politikou. Po většinu naší historie byly politiky copyrightu a patentů vyvážené právě v tomto smyslu.

My jsme však jako kultura ztratili tento smysl pro vyváženost. Ztratili jsme kritické oko, které nám pomáhá vidět rozdíly mezi pravdou a extremismem. Určitý majetkový fundamentalismus bez propojení s naší tradicí nyní ovládá tuto kulturu – dělá to bizarně a s následky mnohem závažnějšími pro šíření myšlenek a kultury než téměř jakékoli samostatné politické rozhodnutí, které jako demokracie učiníme.

Jednoduchá myšlenka nás oslepuje a pod příkrovem tmy se děje mnohé, co by většina z nás odmítla, pokud bychom se rozhlédli. Takto nekriticky přijímáme myšlenku vlastnictví myšlenek, že si ani nevšimneme, jak nehorázné je upírat myšlenky lidem, kteří bez nich umírají. Takto nekriticky přijímáme myšlenku vlastnictví v kultuře, že ji nezpochybníme ani tehdy, když nám kontrola tohoto vlastnictví bere schopnost demokraticky rozvíjet naši kulturu. Naší zdravý rozum se stává slepým. A výzvou pro každého, kdo by si nárokoval právo kultivovat naši kulturu, je nalézt způsob, jak přimět zdravý rozum znovu otevřít oči.

V této chvíli zdravý rozum podřimuje, neexistuje žádná revolta. Ještě nevidí, o čem by ta revolta mohla být. Extremismus, který ovládá debatu, předkládá účelové myšlenky, které vypadají přirozeně. Napomáhají tomu i současné instituce à la bývalá RCA. Vedou zběsilou válku proti "pirátství" a devastují tvořivost v kultuře. Obhajují myšlenku "tvůrčího vlastnictví" a přitom transformují skutečné tvůrce do role pouhých moderních vazalů. Jsou uráženi myšlenkou, že práva by měla být vyvážená, i když každý z hlavních hráčů by v této válce o obsah mohl na vyváženějším modelu získat. To pokrytectví je vidět na míle daleko, jenže ve městě jako Washington si toho nikdo ani nevšimne. Mocné lobbystické skupiny, komplikovanost záležitostí a šíře pozornosti MTV vytvářejí pro svobodnou kulturu velmi svízelnou situaci.

V srpnu 2003 vypukla ve Spojených státech bitva kvůli rozhodnutí Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) o zrušení schůze.6 Na požadavek širokého spektra různých zájmových skupin se WIPO rozhodla uspořádat schůzi na téma "otevřené a kolaborativní projekty při vytváření veřejných statků." To jsou projekty, které úspěšně vytvořily veřejné statky, aniž by spoléhaly výhradně na soukromé použití duševního vlastnictví. Příklady zahrnují Internet a World Wide Web, které byly vyvinuty na základě veřejně dostupných protokolů. Mezi příklady nechyběl ani vznikající trend podporování otevřeného akademického tisku, včetně projektu Public Library of Science (Veřejné vědecké knihovny), který blíže rozvedu v kapitole Doslov. Zahrnovaly projekt vývoje jednotlivých nukleotidů (SNP, single nucleotide polymorphism), které jsou považovány za velmi významné pro výzkum v biomedicíně. (Tento neziskový projekt zahrnoval konsorcium Wellcome Trust a farmaceutické a technologické firmy, včetně Amersham Biosciences, AstraZeneca, Aventis, Bayer, Bristol-Myers Squibb, Hoffmann-La Roche, Glaxo-SmithKline, IBM, Motorola, Novartis, Pfizer a Searle.) Příklady zahrnovaly Global Positioning System (GPS), který Ronald Reagan uvolnil krátce po roce 1980. A zahrnovaly "open source a svobodný software.“

Cílem schůze bylo posoudit tento široký záběr projektů z jedné společné perspektivy, sice že žádný z těchto projektů nespočíval na extremismu duševního vlastnictví. Místo toho ve všech těchto projektech bylo duševní vlastnictví vyváženo dohodami vedoucími k udržení otevřeného přístupu nebo se uplatnilo omezení na způsob, jakým je možné použít vlastnické nároky.

Z pohledu této knihy nemohla být tato konference lepší.7 Projekty v jejím rámci zahrnovaly jak komerční, tak nekomerční činnost. Primárně se týkaly vědy, ale pojímaly ji z mnoha perspektiv. A WIPO byla ideálním místem pro tuto diskusi, protože jde o výjimečnou mezinárodní organizaci, která se zabývá problematikou duševního vlastnictví.

Jednou jsem byl dokonce veřejně nařčen, že jsem tuto skutečnost u WIPO neuznal. V únoru 2003 jsem poslal příspěvek na přípravnou konferenci Celosvětového summitu o informační společnosti (WSIS, World Summit on the Information Society). Na tiskové konferenci před přednesením příspěvku jsem byl dotázán, o čem hodlám mluvit. Odpověděl jsem, že se chci zmínit o potřebě vyváženosti duševního vlastnictví při rozvoji informační společnosti. Moderátorka tiskové konference mě okamžitě přerušila, aby mě i shromážděné reportéry informovala, že na WSIS nebude diskutována žádná otázka na téma duševního vlastnictví, neboť tyto otázky byly výhradní doménou WIPO. V mojí připravené přednášce jsem ve skutečnosti učinil záležitost duševního vlastnictví relativně nepodstatnou. Ale po tomto překvapujícím výroku jsem učinil duševní vlastnictví hlavním a jediným tématem mé přednášky. Nebylo možné mluvit o "informační společnosti," aniž by se mluvilo o rozsahu informací a kultury, která by byla svobodná. Moje přednáška moderátorku zrovna moc nepotěšila. Měla nepochybně pravdu v tom, že téma ochrany duševního vlastnictví bylo normálně věcí WIPO. Ale z mého pohledu jsme se nemohli bavit o tom, jak moc je třeba podporovat duševní vlastnictví, protože se vytratila samotná myšlenka vyváženosti duševního vlastnictví.

Takže ať už WSIS může nebo nemůže diskutovat o vyváženosti duševního vlastnictví, myslel jsem si, že je samozřejmé, že WIPO může a měla by. A proto schůzka o "otevřených a kolaborativních projektech za účelem vytvoření veřejných statků" vypadala naprosto přiměřená i v rámci programu WIPO.

Ale na tom seznamu je jeden projekt, který je vysoce kontroverzní, alespoň mezi lobbisty. Tímto projektem je "open source a svobodný software." Obzvláště Microsoft je v diskusích na toto téma opatrný. Z jeho perspektivy by konference diskutující open source a svobodný software byla něco jako konferencí probírající operační systém firmy Apple. Jak open source, tak svobodný software konkuruje softwaru od Microsoftu. Mnoho vlád celého světa začalo zkoumat, jestli by se pro jejich interní potřeby nedal použít spíše open source nebo svobodný software než "komerční software."

Nemíním se zde pouštět do této debaty. Je to důležité jen k vysvětlení toho, že rozdíl nespočívá mezi komerčním a nekomerčním software. Existuje mnoho důležitých firem, které zásadním způsobem závisí na open source a svobodném softwaru - nejvýznamnější z nich je IBM. IBM se stále více zaměřuje na operační systém GNU/Linux, nejslavnější počin "svobodného softwaru." IMB je dost významnou komerční entitou, takže podpora "open source a svobodného softwaru“ není namířena proti komerčním subjektům. Naopak, je to podpora způsobu vývoje softwaru, který se liší od způsobu vývoje Microsoftu.8

Pro naše účely je důležitější, že podpora "open source a svobodného software" není namířena proti copyrightu. "Open source a svobodný software" není softwarem ve veřejném vlastnictví. Naopak, tak jako software Microsoftu, majitelé copyrightu svobodného a otevřeného softwaru jasně trvají na tom, aby podmínky jejich licence k software byly respektovány těmi, kdo si svobodný a otevřený software používají. Podmínky této licence jsou bezpochyby odlišné od podmínek licence ke komerčnímu softwaru. Svobodný software licencovaný pod General Public License (GPL) například vyžaduje, aby každý, kdo pozmění a dále šíří tento software, zpřístupnil zdrojový kód. Tento požadavek je však možný jen v případě, že se copyright vztahuje i na software. Kdyby software nebyl chráněný copyrightem, pak by svobodný software nemohl na svých uživatelích uplatňovat takové požadavky. Je tedy závislý na autorském zákoně stejně jako Microsoft.

Je tedy pochopitelné, že jako soukromý vývojář softwaru by Microsoft byl proti takové WIPO konferenci, a také je pochopitelné, že by použil své lobbisty, aby přiměl vládu Spojených států, aby byla také proti. A to je skutečně to, o čem bylo napsáno, že se stalo. Podle Jonathana Krima z Washington Post se lobbistům Microsoftu podařilo přimět vládu Spojených států, aby vetovala tuto konferenci.9 A bez podpory vlády byla konference zrušena.

Nevyčítám Microsoftu, že udělal v rámci zákona něco, co může prospět jeho vlastním zájmům. A lobbování ve vládě prostě v rámci zákona je. Na jeho lobbování nebylo nic překvapivého a už vůbec nebylo překvapivé, že nejmocnější výrobce softwaru ve Spojených státech uspěl ve svém lobbovacím úsilí.

Co však bylo překvapivé, bylo odůvodnění vlády Spojených států, kterým se postavila proti konferenci. Opět, jak o tom podal zprávu Krim, Lois Bolandová, výkonná ředitelka mezinárodních vztahů Patentového úřadu USA vysvětlila, že "open source software jde proti poslání WIPO, jejímž úkolem je prosazovat práva duševního vlastnictví." Zaznamenán je i její další výrok: "Uspořádat konferenci, jejímž účelem je zříci se nebo vzdát se takových práv, nám připadá v rozporu s cíli WIPO."

Tyto výroky jsou šokující z mnoha perspektiv.

Zaprvé, jsou prostě nepravdivé. Jak jsem popsal, většina open source a svobodného software zásadně spočívá na právech duševního vlastnictví zvaného "copyright". Bez něj by omezení uplatňovaná těmito licencemi nefungovala. Takže říci "jde proti" poslání prosazování práv duševního vlastnictví odhaluje mimořádnou trhlinu v chápání – takovou chybu lze omluvit u studenta práv v prvním ročníku, ale jen s rozpaky ji lze přijmout od vysokého vládního činitele zabývajícího se duševním vlastnictvím.

Zadruhé, kdo kdy řekl, že výhradním cílem WIPO bylo duševní vlastnictví "prosazovat" v maximální míře? Jak jsem byl upozorněn na přípravné konferenci pro WSIS, WIPO má zvažovat nejen jak nejlépe chránit duševní vlastnictví, ale také jaká je nejlepší rovnováha duševního vlastnictví. Jak ví každý ekonom a právník, obtížnou otázkou u zákona o duševním vlastnictví je právě toto vyvážení. Myslel jsem si však, že by tam nesporně měly být nějaké hranice. Mohli bychom se zeptat paní Bolandové, zda generické léky (léky založené na léčivech, jejichž patent již vypršel) jsou v rozporu s posláním WIPO. Oslabuje veřejná doména duševní vlastnictví? Bylo by lepší, kdyby protokoly Internetu byly patentovány?

Zatřetí, i kdybychom uvěřili, že účelem WIPO bylo maximalizovat práva duševního vlastnictví, v naší tradici jsou práva duševního vlastnictví držena soukromými osobami a korporacemi. Oni se musí rozhodnout, co s těmito právy udělají, protože – opakuji - jsou to jejich práva. Pokud se chtějí "zříci" nebo "vzdát" svých práv, je to, v rámci naší tradice, naprosto přiměřené. Když Bill Gates věnuje přes 20 miliard dolarů na celosvětovou dobročinnost, není to nekonzistentní s cíli systému vlastnictví. To je naopak přesně o tom, o čem systém vlastnictví má být: dávat jednotlivcům právo rozhodovat o tom, jak naloží se svým majetkem.

Jestliže paní Bolandová říká, že je něco špatně u konference, „jejímž účelem je zříci nebo vzdát se takových práv," říká tím vlastně, že WIPO má zájem vstupovat do osobních voleb soukromých osob, které mají práva duševního vlastnictví. Že je cílem WIPO zamezit soukromým osobám "zříci se" nebo "vzdát se" svého práva duševního vlastnictví. Že zájmem WIPO je nejen maximalizovat práva duševního vlastnictví, ale také snažit se je uplatňovat tím nejextrémnějším a nejvíce omezujícím způsobem.

Takový systém vlastnictví má v anglo-americké tradici svou dlouhou historii - nazývá se feudalismus. Za feudalismu nejen že byl majetek držen relativně malým počtem soukromých osob a entit a nejen že byla práva spojená s tímto majetkem mocná a rozsáhlá. Feudální systém měl navíc silný zájem na zajištění toho, aby držitelé majetku v rámci tohoto systému neoslabovali feudalismus osvobozováním ovládaných lidí nebo majetků do volného trhu. Feudalismus závisel na maximálním ovládání a koncentraci. Bojoval proti každé svobodě, která by mohla narušit toto ovládání.

Jak uvádějí Peter Drahos a John Braithwaite, to je přesně ta volba, kterou teď děláme ohledně duševního vlastnictví.10 Budeme mít informační společnost, to je jisté. Naší jedinou volbou je, zda tato informační společnost bude svobodná nebo feudální. Trend směřuje k té feudální.

Když tato bitva vypukla, blogoval jsem o tom. Následovala oduševnělá debata v diskusních sekci. Paní Bolandová měla mnoho zastánců, kteří se pokoušeli ukázat, proč její komentáře mají logiku. Byl tam ale jeden komentář, který mne obzvláště deprimoval. Anonymní přispěvatel napsal:

Při prvním čtením mi unikla ironie příspěvku. Četl jsem rychle a pomyslel jsem si, že přispěvatel podporuje myšlenku, že hledání vyváženosti je to, co by vláda měla dělat. (Moje kritika paní Bolandové samozřejmě nespočívala v tom, zda hledá vyváženost nebo ne; kritizoval jsem, že její komentáře svědčily o pochybení studenta prvního ročníku práv. Nedělám si žádné iluze o extremismu naší vlády, ať už republikánů nebo demokratů. Moje jediná iluze je patrně o tom, zda naše vláda má říkat pravdu nebo ne.)

Přispěvatel však zjevně tuto myšlenku nepodporoval. Naopak se posmíval samotné myšlence, že ve skutečném světě by "cílem" vlády mělo být "prosazování správné vyváženosti" duševního vlastnictví. To mu zjevně připadalo bláhové. A byl přesvědčen o tom, že to zjevně svědčí o mém utopismu. "Typické pro osobu z akademického prostředí," mohl přispěvatel pokračovat.

Rozumím kritice akademického utopismu. Patřím k těm, co považují utopismus za pošetilý, a byl bych první, kdo si bude utahovat z absurdity nerealistických ideálů akademiků vyskytujících se v průběhu dějin (a ne jen v dějinách naší země).

Jenže stane-li se pošetilým předpokládat, že role naší vlády by měla "hledat vyváženost," pak mě klidně zařaďte mezi pošetilce, protože to pak znamená, že už je to opravdu zcela vážné. Má-li být každému zřejmé, že vláda nehledá vyváženost, že je jednoduše nástrojem nejmocnějších lobbistů, že myšlenka přimět ji k jinému standardu je absurdní, že vyžadovat po ní, aby říkala pravdu a ne lži, je jen naivní, pak kým jsme se to my - nejmocnější demokracie na světě - stali?

Možná je to pošetilé očekávat od vysokého vládního úředníka, že bude říkat pravdu. Možné je pošetilé věřit, že vládní politika bude víc než služka nejmocnějších zájmů. Možná je pošetilé argumentovat, že bychom měli zachovat tradici, která nás provázela po většinu naší historie- svobodnou kulturu.

Je-li tohle pošetilé, pak ať je tady víc pošetilců. A to brzy.

V tomto zápase jsou okamžiky naděje. A jsou tu i překvapivé okamžiky. Když FCC uvažovala o uvolnění vlastnických pravidel, čímž by se dále zvýšila koncentrace vlastnictví médií, zformovala se proti této změně výjimečná dvoustranná koalice. Snad poprvé v dějinách se zájmy tak odlišné jako NRA, ACLU, Moveon.org, William Safire, Ted Turner a CodePink Women for Peace zorganizovaly, aby čelily této změně politiky FCC. Neuvěřitelných 700.000 dopisů vyžadujících další projednání a jiný výsledek bylo posláno na FCC.

Tento aktivismus FCC nezastavil, ale brzy poté široká koalice v Senátu hlasovala pro přehodnocení rozhodnutí FCC. Vyjednávací síla druhé strany, která vedla k takovému hlasování, jen odhalila, jak mocným se toto hnutí stalo. Pro rozhodnutí FCC neexistovala žádná podstatná podpora, zato zde byla široká a vytrvalá podpora bojující proti koncentraci v médiích.

I toto hnutí postrádá důležitý dílek skládačky. Velikost sama o sobě není špatná. Svoboda není ohrožena tím, že pár lidí velmi zbohatne, nebo protože je zde jen hrstka velkých hráčů. Špatná kvalita Big Maců nebo čtvrtlibráků se sýrem (Quarter Pounders; vzpomeňte na Pulp Fiction :), pozn. překl.) neznamená, že se nedá sehnat dobrý hamburger někde jinde.

Nebezpečí koncentrace médií neplyne ze samotné koncentrace, nýbrž z feudalismu, který koncentrace vytváří. Nejde jen o to, že je tady jen pár mocných firem, které ovládají stále rostoucí podíl v médiích. Jde o to, že koncentrace může vést k přehnanému rozsahu práv - majetkových práv ve formě, kterou historie dosud nepoznala; to činí z jejich velikosti problém.

Proto je důležité, že tak mnoho lidí se spojí a požaduje konkurenci a pestrost. Pokud v tom ale uvidíme pouze boj proti velikosti, nepůjde o nic nového a překvapivého. My Američané máme dlouhou historii boje proti "velkým," ať už jsme to dělali moudře nebo ne. Není nic nového, že bychom mohli být opět motivováni k boji s "velkými."

Nové a velmi důležité by bylo, kdyby se stejný počet lidí spojil k boji proti stoupajícímu extremismu obsaženému v myšlence "duševního vlastnictví." Nebylo by to důležité proto, že by vyváženost byla cizí naší tradici; ve skutečnosti, jak jsem dříve uvedl, vyváženost je vlastně naší tradicí. Důležitou roli by to hrálo, poněvadž jsme si odvykli kriticky uvažovat o tom, čemu říkáme "vlastnictví".

Kdybychom byli Achillem, tohle by byla naše pata. To by bylo dějištěm naší tragédie.

Když píšu tato závěrečná slova, jsou noviny plné příběhů o soudních jednáních RIAA proti téměř třem stovkám soukromých osob.11 Eminem byl právě zažalován za "samplování" hudby někoho jiného.12 Příběh Boba Dylana, který "okradl" japonského autora, právě dozněl.13 Jistý člověk z Hollywoodu, který trvá na své anonymitě, podává zprávu "o úžasném rozhovoru lidí ze studií. Mají pozoruhodný [starý] obsah, který by velmi rádi použili, ale nemohou si dovolit urovnání práv. Mají spoustu mladých, kteří by s tím obsahem udělali divy, ale byla by zapotřebí armáda právníků, aby to napřed urovnali." Kongresmani mluví o použití počítačových virů za účelem napadení počítačů, u kterých je podezření, že pomáhají porušovat zákon. Univerzity vyhrožují vyloučením studentů, které používají počítače pro sdílení obsahu.

Jenže na druhé straně Atlantiku BBC právě oznámila, že vybuduje "kreativní archiv," ze kterého si britští občané mohou stáhnout obsah vytvořený BBC, a konvertovat, mixovat a vypalovat ho.14 A v Brazílii ministr kultury Gilberto Gil, který je hvězdou brazilské lidové hudby, se připojil ke Creative Commons, aby uvolnil obsah a osvobodil licence v této latinskoamerické zemi.

Vyprávěl jsem ponurý příběh. Pravda je někde mezi. Technologie nám dala novou svobodu. Někteří lidé začínají chápat, že tato svoboda nemusí znamenat anarchii. Můžeme přinést svobodnou kulturu do jednadvacátého století, aniž by umělci ztráceli a aniž by byl zničen potenciál digitální technologie. Bude zapotřebí trochu popřemýšlet, a co je důležitější, budeme muset mít vůli k přeměně dnešních firem typu RCA na moderní Causbyovy.

Zdravý rozum se musí vzepřít. Musí jednat a osvobodit kulturu. A to brzy, má-li se tento potenciál kdy využít.

Diskuse k Závěru

Předchozí kapitola - Další kapitola

Zpět na hlavní stránku

---

Originální text:

Conclusion

There are more than 35 million people with the AIDS virus worldwide. Twenty-five million of them live in sub-Saharan Africa. Seventeen million have already died. Seventeen million Africans is proportional percentage-wise to seven million Americans. More importantly, it is seventeen million Africans.

There is no cure for AIDS, but there are drugs to slow its progression. These antiretroviral therapies are still experimental, but they have already had a dramatic effect. In the United States, AIDS patients who regularly take a cocktail of these drugs increase their life expectancy by ten to twenty years. For some, the drugs make the disease almost invisible.

These drugs are expensive. When they were first introduced in the United States, they cost between $10,000 and $15,000 per person per year. Today, some cost $25,000 per year. At these prices, of course, no African nation can afford the drugs for the vast majority of its population: $15,000 is thirty times the per capita gross national product of Zimbabwe. At these prices, the drugs are totally unavailable.1

These prices are not high because the ingredients of the drugs are expensive. These prices are high because the drugs are protected by patents. The drug companies that produced these life-saving mixes enjoy at least a twenty-year monopoly for their inventions. They use that monopoly power to extract the most they can from the market. That power is in turn used to keep the prices high.

There are many who are skeptical of patents, especially drug patents. I am not. Indeed, of all the areas of research that might be supported by patents, drug research is, in my view, the clearest case where patents are needed. The patent gives the drug company some assurance that if it is successful in inventing a new drug to treat a disease, it will be able to earn back its investment and more. This is socially an extremely valuable incentive. I am the last person who would argue that the law should abolish it, at least without other changes.

But it is one thing to support patents, even drug patents. It is another thing to determine how best to deal with a crisis. And as African leaders began to recognize the devastation that AIDS was bringing, they started looking for ways to import HIV treatments at costs significantly below the market price.

In 1997, South Africa tried one tack. It passed a law to allow the importation of patented medicines that had been produced or sold in another nation's market with the consent of the patent owner. For example, if the drug was sold in India, it could be imported into Africa from India. This is called “parallel importation,” and it is generally permitted under international trade law and is specifically permitted within the European Union.2

However, the United States government opposed the bill. Indeed, more than opposed. As the International Intellectual Property Association characterized it, “The U.S. government pressured South Africa . . . not to permit compulsory licensing or parallel imports.”3 Through the Office of the United States Trade Representative, the government asked South Africa to change the law—and to add pressure to that request, in 1998, the USTR listed South Africa for possible trade sanctions. That same year, more than forty pharmaceutical companies began proceedings in the South African courts to challenge the govern-ment's actions. The United States was then joined by other governments from the EU. Their claim, and the claim of the pharmaceutical companies, was that South Africa was violating its obligations under international law by discriminating against a particular kind of patent— pharmaceutical patents. The demand of these governments, with the United States in the lead, was that South Africa respect these patents as it respects any other patent, regardless of any effect on the treatment of AIDS within South Africa.4

We should place the intervention by the United States in context. No doubt patents are not the most important reason that Africans don't have access to drugs. Poverty and the total absence of an effective health care infrastructure matter more. But whether patents are the most important reason or not, the price of drugs has an effect on their demand, and patents affect price. And so, whether massive or marginal, there was an effect from our government's intervention to stop the flow of medications into Africa.

By stopping the flow of HIV treatment into Africa, the United States government was not saving drugs for United States citizens. This is not like wheat (if they eat it, we can't); instead, the flow that the United States intervened to stop was, in effect, a flow of knowledge: information about how to take chemicals that exist within Africa, and turn those chemicals into drugs that would save 15 to 30 million lives.

Nor was the intervention by the United States going to protect the profits of United States drug companies—at least, not substantially. It was not as if these countries were in the position to buy the drugs for the prices the drug companies were charging. Again, the Africans are wildly too poor to afford these drugs at the offered prices. Stopping the parallel import of these drugs would not substantially increase the sales by U.S. companies.

Instead, the argument in favor of restricting this flow of information, which was needed to save the lives of millions, was an argument about the sanctity of property.5 It was because “intellectual property” would be violated that these drugs should not flow into Africa. It was a principle about the importance of “intellectual property” that led these government actors to intervene against the South African response to AIDS.

Now just step back for a moment. There will be a time thirty years from now when our children look back at us and ask, how could we have let this happen? How could we allow a policy to be pursued whose direct cost would be to speed the death of 15 to 30 million Africans, and whose only real benefit would be to uphold the “sanctity” of an idea? What possible justification could there ever be for a policy that results in so many deaths? What exactly is the insanity that would allow so many to die for such an abstraction?

Some blame the drug companies. I don't. They are corporations. Their managers are ordered by law to make money for the corporation. They push a certain patent policy not because of ideals, but because it is the policy that makes them the most money. And it only makes them the most money because of a certain corruption within our political system— a corruption the drug companies are certainly not responsible for.

The corruption is our own politicians' failure of integrity. For the drug companies would love—they say, and I believe them—to sell their drugs as cheaply as they can to countries in Africa and elsewhere. There are issues they'd have to resolve to make sure the drugs didn't get back into the United States, but those are mere problems of technology. They could be overcome.

A different problem, however, could not be overcome. This is the fear of the grandstanding politician who would call the presidents of the drug companies before a Senate or House hearing, and ask, “How is it you can sell this HIV drug in Africa for only $1 a pill, but the same drug would cost an American $1,500?” Because there is no “sound bite" answer to that question, its effect would be to induce regulation of prices in America. The drug companies thus avoid this spiral by avoiding the first step. They reinforce the idea that property should be sacred. They adopt a rational strategy in an irrational context, with the unintended consequence that perhaps millions die. And that rational strategy thus becomes framed in terms of this ideal—the sanctity of an idea called “intellectual property.”

So when the common sense of your child confronts you, what will you say? When the common sense of a generation finally revolts against what we have done, how will we justify what we have done? What is the argument?

A sensible patent policy could endorse and strongly support the patent system without having to reach everyone everywhere in exactly the same way. Just as a sensible copyright policy could endorse and strongly support a copyright system without having to regulate the spread of culture perfectly and forever, a sensible patent policy could endorse and strongly support a patent system without having to block the spread of drugs to a country not rich enough to afford market prices in any case. A sensible policy, in other words, could be a balanced policy. For most of our history, both copyright and patent policies were balanced in just this sense.

But we as a culture have lost this sense of balance. We have lost the critical eye that helps us see the difference between truth and extremism. A certain property fundamentalism, having no connection to our tradition, now reigns in this culture—bizarrely, and with consequences more grave to the spread of ideas and culture than almost any other single policy decision that we as a democracy will make.

A simple idea blinds us, and under the cover of darkness, much happens that most of us would reject if any of us looked. So uncritically do we accept the idea of property in ideas that we don't even notice how monstrous it is to deny ideas to a people who are dying without them. So uncritically do we accept the idea of property in culture that we don't even question when the control of that property removes our ability, as a people, to develop our culture democratically. Blindness becomes our common sense. And the challenge for anyone who would reclaim the right to cultivate our culture is to find a way to make this common sense open its eyes.

So far, common sense sleeps. There is no revolt. Common sense does not yet see what there could be to revolt about. The extremism that now dominates this debate fits with ideas that seem natural, and that fit is reinforced by the RCAs of our day. They wage a frantic war to fight “piracy,” and devastate a culture for creativity. They defend the idea of “creative property,” while transforming real creators into modern-day sharecroppers. They are insulted by the idea that rights should be balanced, even though each of the major players in this content war was itself a beneficiary of a more balanced ideal. The hypocrisy reeks. Yet in a city like Washington, hypocrisy is not even noticed. Powerful lobbies, complex issues, and MTV attention spans produce the “perfect storm” for free culture.

In August 2003, a fight broke out in the United States about a decision by the World Intellectual Property Organization to cancel a meeting.6 At the request of a wide range of interests, WIPO had decided to hold a meeting to discuss “open and collaborative projects to create public goods.” These are projects that have been successful in producing public goods without relying exclusively upon a proprietary use of intellectual property. Examples include the Internet and the World Wide Web, both of which were developed on the basis of protocols in the public domain. It included an emerging trend to support open academic journals, including the Public Library of Science project that I describe in the Afterword. It included a project to develop single nucleotide polymorphisms (SNPs), which are thought to have great significance in biomedical research. (That nonprofit project comprised a consortium of the Wellcome Trust and pharmaceutical and technological companies, including Amersham Biosciences, AstraZeneca, Aventis, Bayer, Bristol-Myers Squibb, Hoffmann-La Roche, Glaxo-SmithKline, IBM, Motorola, Novartis, Pfizer, and Searle.) It included the Global Positioning System, which Ronald Reagan set free in the early 1980s. And it included “open source and free software.”

The aim of the meeting was to consider this wide range of projects from one common perspective: that none of these projects relied upon intellectual property extremism. Instead, in all of them, intellectual property was balanced by agreements to keep access open or to impose limitations on the way in which proprietary claims might be used.

From the perspective of this book, then, the conference was ideal. 7 The projects within its scope included both commercial and noncommercial work. They primarily involved science, but from many perspectives. And WIPO was an ideal venue for this discussion, since WIPO is the preeminent international body dealing with intellectual property issues.

Indeed, I was once publicly scolded for not recognizing this fact about WIPO. In February 2003, I delivered a keynote address to a preparatory conference for the World Summit on the Information Society (WSIS). At a press conference before the address, I was asked what I would say. I responded that I would be talking a little about the importance of balance in intellectual property for the development of an information society. The moderator for the event then promptly interrupted to inform me and the assembled reporters that no question about intellectual property would be discussed by WSIS, since those questions were the exclusive domain of WIPO. In the talk that I had prepared, I had actually made the issue of intellectual property relatively minor. But after this astonishing statement, I made intellectual property the sole focus of my talk. There was no way to talk about an “Information Society” unless one also talked about the range of information and culture that would be free. My talk did not make my immoderate moderator very happy. And she was no doubt correct that the scope of intellectual property protections was ordinarily the stuff of WIPO. But in my view, there couldn't be too much of a conversation about how much intellectual property is needed, since in my view, the very idea of balance in intellectual property had been lost.

So whether or not WSIS can discuss balance in intellectual property, I had thought it was taken for granted that WIPO could and should. And thus the meeting about “open and collaborative projects to create public goods” seemed perfectly appropriate within the WIPO agenda.

But there is one project within that list that is highly controversial, at least among lobbyists. That project is “open source and free software.” Microsoft in particular is wary of discussion of the subject. From its perspective, a conference to discuss open source and free software would be like a conference to discuss Apple's operating system. Both open source and free software compete with Microsoft's software. And internationally, many governments have begun to explore requirements that they use open source or free software, rather than “proprietary software,” for their own internal uses.

I don't mean to enter that debate here. It is important only to make clear that the distinction is not between commercial and noncommercial software. There are many important companies that depend fundamentally upon open source and free software, IBM being the most prominent. IBM is increasingly shifting its focus to the GNU/Linux operating system, the most famous bit of “free software”—and IBM is emphatically a commercial entity. Thus, to support “open source and free software” is not to oppose commercial entities. It is, instead, to support a mode of software development that is different from Microsoft's.8

More important for our purposes, to support “open source and free software” is not to oppose copyright. “Open source and free software" is not software in the public domain. Instead, like Microsoft's software, the copyright owners of free and open source software insist quite strongly that the terms of their software license be respected by adopters of free and open source software. The terms of that license are no doubt different from the terms of a proprietary software license. Free software licensed under the General Public License (GPL), for example, requires that the source code for the software be made available by anyone who modifies and redistributes the software. But that requirement is effective only if copyright governs software. If copyright did not govern software, then free software could not impose the same kind of requirements on its adopters. It thus depends upon copyright law just as Microsoft does.

It is therefore understandable that as a proprietary software developer, Microsoft would oppose this WIPO meeting, and understandable that it would use its lobbyists to get the United States government to oppose it, as well. And indeed, that is just what was reported to have happened. According to Jonathan Krim of the Washington Post, Microsoft's lobbyists succeeded in getting the United States government to veto the meeting.9 And without U.S. backing, the meeting was canceled.

I don't blame Microsoft for doing what it can to advance its own interests, consistent with the law. And lobbying governments is plainly consistent with the law. There was nothing surprising about its lobbying here, and nothing terribly surprising about the most powerful software producer in the United States having succeeded in its lobbying efforts.

What was surprising was the United States government's reason for opposing the meeting. Again, as reported by Krim, Lois Boland, acting director of international relations for the U.S. Patent and Trademark Office, explained that “open-source software runs counter to the mission of WIPO, which is to promote intellectual-property rights.” She is quoted as saying, “To hold a meeting which has as its purpose to disclaim or waive such rights seems to us to be contrary to the goals of WIPO.”

These statements are astonishing on a number of levels.

First, they are just flat wrong. As I described, most open source and free software relies fundamentally upon the intellectual property right called “copyright.” Without it, restrictions imposed by those licenses wouldn't work. Thus, to say it “runs counter” to the mission of promoting intellectual property rights reveals an extraordinary gap in under- standing—the sort of mistake that is excusable in a first-year law student, but an embarrassment from a high government official dealing with intellectual property issues.

Second, who ever said that WIPO's exclusive aim was to “promote" intellectual property maximally? As I had been scolded at the preparatory conference of WSIS, WIPO is to consider not only how best to protect intellectual property, but also what the best balance of intellectual property is. As every economist and lawyer knows, the hard question in intellectual property law is to find that balance. But that there should be limits is, I had thought, uncontested. One wants to ask Ms. Boland, are generic drugs (drugs based on drugs whose patent has expired) contrary to the WIPO mission? Does the public domain weaken intellectual property? Would it have been better if the protocols of the Internet had been patented?

Third, even if one believed that the purpose of WIPO was to maximize intellectual property rights, in our tradition, intellectual property rights are held by individuals and corporations. They get to decide what to do with those rights because, again, they are their rights. If they want to “waive” or “disclaim” their rights, that is, within our tradition, totally appropriate. When Bill Gates gives away more than $20 billion to do good in the world, that is not inconsistent with the objectives of the property system. That is, on the contrary, just what a property system is supposed to be about: giving individuals the right to decide what to do with their property.

When Ms. Boland says that there is something wrong with a meeting “which has as its purpose to disclaim or waive such rights,” she's saying that WIPO has an interest in interfering with the choices of the individuals who own intellectual property rights. That somehow, WIPO's objective should be to stop an individual from “waiving” or “dis-claiming” an intellectual property right. That the interest of WIPO is not just that intellectual property rights be maximized, but that they also should be exercised in the most extreme and restrictive way possible.

There is a history of just such a property system that is well known in the Anglo-American tradition. It is called “feudalism.” Under feudalism, not only was property held by a relatively small number of individuals and entities. And not only were the rights that ran with that property powerful and extensive. But the feudal system had a strong interest in assuring that property holders within that system not weaken feudalism by liberating people or property within their control to the free market. Feudalism depended upon maximum control and concentration. It fought any freedom that might interfere with that control.

As Peter Drahos and John Braithwaite relate, this is precisely the choice we are now making about intellectual property.10 We will have an information society. That much is certain. Our only choice now is whether that information society will be free or feudal. The trend is toward the feudal.

When this battle broke, I blogged it. A spirited debate within the comment section ensued. Ms. Boland had a number of supporters who tried to show why her comments made sense. But there was one comment that was particularly depressing for me. An anonymous poster wrote,

George, you misunderstand Lessig: He's only talking about the world as it should be (“the goal of WIPO, and the goal of any government, should be to promote the right balance of intellectual- property rights, not simply to promote intellectual property rights"), not as it is. If we were talking about the world as it is, then of course Boland didn't say anything wrong. But in the world as Lessig would have it, then of course she did. Always pay attention to the distinction between Lessig's world and ours.

I missed the irony the first time I read it. I read it quickly and thought the poster was supporting the idea that seeking balance was what our government should be doing. (Of course, my criticism of Ms. Boland was not about whether she was seeking balance or not; my criticism was that her comments betrayed a first-year law student's mistake. I have no illusion about the extremism of our government, whether Republican or Democrat. My only illusion apparently is about whether our government should speak the truth or not.)

Obviously, however, the poster was not supporting that idea. Instead, the poster was ridiculing the very idea that in the real world, the “goal” of a government should be “to promote the right balance” of intellectual property. That was obviously silly to him. And it obviously betrayed, he believed, my own silly utopianism. “Typical for an academic,” the poster might well have continued.

I understand criticism of academic utopianism. I think utopianism is silly, too, and I'd be the first to poke fun at the absurdly unrealistic ideals of academics throughout history (and not just in our own country's history).

But when it has become silly to suppose that the role of our government should be to “seek balance,” then count me with the silly, for that means that this has become quite serious indeed. If it should be obvious to everyone that the government does not seek balance, that the government is simply the tool of the most powerful lobbyists, that the idea of holding the government to a different standard is absurd, that the idea of demanding of the government that it speak truth and not lies is just naïve, then who have we, the most powerful democracy in the world, become?

It might be crazy to expect a high government official to speak the truth. It might be crazy to believe that government policy will be something more than the handmaiden of the most powerful interests. It might be crazy to argue that we should preserve a tradition that has been part of our tradition for most of our history—free culture.

If this is crazy, then let there be more crazies. Soon.

There are moments of hope in this struggle. And moments that surprise. When the FCC was considering relaxing ownership rules, which would thereby further increase the concentration in media ownership, an extraordinary bipartisan coalition formed to fight this change. For perhaps the first time in history, interests as diverse as the NRA, the ACLU, Moveon.org, William Safire, Ted Turner, and CodePink Women for Peace organized to oppose this change in FCC policy. An astonishing 700,000 letters were sent to the FCC, demanding more hearings and a different result.

This activism did not stop the FCC, but soon after, a broad coalition in the Senate voted to reverse the FCC decision. The hostile hearings leading up to that vote revealed just how powerful this movement had become. There was no substantial support for the FCC's decision, and there was broad and sustained support for fighting further concentration in the media.

But even this movement misses an important piece of the puzzle. Largeness as such is not bad. Freedom is not threatened just because some become very rich, or because there are only a handful of big players. The poor quality of Big Macs or Quarter Pounders does not mean that you can't get a good hamburger from somewhere else.

The danger in media concentration comes not from the concentration, but instead from the feudalism that this concentration, tied to the change in copyright, produces. It is not just that there are a few powerful companies that control an ever expanding slice of the media. It is that this concentration can call upon an equally bloated range of rights—property rights of a historically extreme form—that makes their bigness bad.

It is therefore significant that so many would rally to demand competition and increased diversity. Still, if the rally is understood as being about bigness alone, it is not terribly surprising. We Americans have a long history of fighting “big,” wisely or not. That we could be motivated to fight “big” again is not something new.

It would be something new, and something very important, if an equal number could be rallied to fight the increasing extremism built within the idea of “intellectual property.” Not because balance is alien to our tradition; indeed, as I've argued, balance is our tradition. But because the muscle to think critically about the scope of anything called “property” is not well exercised within this tradition anymore.

If we were Achilles, this would be our heel. This would be the place of our tragedy.

As I write these final words, the news is filled with stories about the RIAA lawsuits against almost three hundred individuals. 11 Eminem has just been sued for “sampling” someone else's music. 12 The story about Bob Dylan “stealing” from a Japanese author has just finished making the rounds.13 An insider from Hollywood—who insists he must remain anonymous—reports “an amazing conversation with these studio guys. They've got extraordinary [old] content that they'd love to use but can't because they can't begin to clear the rights. They've got scores of kids who could do amazing things with the content, but it would take scores of lawyers to clean it first.” Congressmen are talking about deputizing computer viruses to bring down computers thought to violate the law. Universities are threatening expulsion for kids who use a computer to share content.

Yet on the other side of the Atlantic, the BBC has just announced that it will build a “Creative Archive,” from which British citizens can download BBC content, and rip, mix, and burn it.14 And in Brazil, the culture minister, Gilberto Gil, himself a folk hero of Brazilian music, has joined with Creative Commons to release content and free licenses in that Latin American country.15

I've told a dark story. The truth is more mixed. A technology has given us a new freedom. Slowly, some begin to understand that this freedom need not mean anarchy. We can carry a free culture into the twenty-first century, without artists losing and without the potential of digital technology being destroyed. It will take some thought, and more importantly, it will take some will to transform the RCAs of our day into the Causbys.

Common sense must revolt. It must act to free culture. Soon, if this potential is ever to be realized.