Kapitola čtrnáctá: Případ Eldred II

Osud tomu chtěl, že toho dne, kdy byl vydán rozsudek v případu Eldred, jsem měl cestu do Washingtonu, D.C. (Když byla žádost o znovuprojednání zamítnuta - to znamená, že případ byl definitivně ztracen - měl jsem řízením osudu přednášku pro technology v Disney Worldu.) Byl to obzvláště dlouhý let do mého nejméně oblíbeného města. Cesta do centra z letiště Dulles byla kvůli dopravní zácpě zpožděna, tak jsem otevřel svůj počítač a napsal komentář do novin.

Cítil jsem se zkroušeně. Během letu ze San Francisca do Washingtonu se mi hlavou stále znovu a znovu honila rada od Dona Ayera: musíš je přimět, aby viděli, proč je to důležité. Střídavě jsem si vybavoval námitku soudce Kennedyho: "Nevidím žádný empirický důkaz, že by tento zákon po celé roky bránil inovacím a pokroku lidského poznání." A tak, když selhaly právní argumenty, uchýlil jsem se k argumentům politickým.

Noviny The New York Times článek otiskly. Navrhoval jsem v něm jednoduchou úpravu: padesát let po publikování díla by vlastník copyrightu musel dílo registrovat a zaplatit malý poplatek. Pokud by poplatek zaplatil, užíval by výhody plného uplatnění copyrightu. Pokud ne, stalo by se dílo volným.

Nazvývali jsme to Eldredův zákon, ale to jenom v nadsázce, abychom tomu nápadu dali nějaké jméno. Eric Eldred byl tak laskav, že nám ještě jednou dovolil použít svého jména, ale hned na začátku nás varoval, že návrh nemůže již kvůli tomu jménu projít.

V závislosti na vašem přesvědčení by se mému návrhu dalo říkat také buď "Public Domain Enhancement Act" ("Zákon o posílení volných děl") nebo "Copyright Term Deregulation Act" ("Zákon o podmínkách deregulace copyrightu"). Ať tak či onak, základní myšlenka je jasná a zřejmá: odstranit copyright tam, kde nemá žádný účinek kromě blokování přístupu a šíření znalostí. Ponechat jej tak dlouho, jak Kongres dovolí, pro díla, kde je jeho cena alespoň jeden dolar. Ale ve všech ostatních případech, ať je obsah uvolněn veřejnosti.

Reakce na tuto myšlenku byla překvapivě silná. Steve Forbes ji zařadil do svého sloupku vydavatele. Dostal jsem hromadu emailů a dopisů vyjadřujících podporu. Pokud se zaměříte na ztrátu tvořivosti, lidé vidí, že systém copyrightu nemá smysl. Jak by řekl dobrý republikán, vládní regulace jednoduše brání inovaci a tvořivosti. A jak by řekl dobrý demokrat, vláda zde blokuje přístup a šíření znalostí bez jakéhokoli dobrého důvodu. Skutečně, mezi demokraty a republikány není v této věci žádného rozdílu. Každý může rozpoznat hloupou škodlivost současného systému.

Mnozí opravdu uznali zřejmou prospěšnost požadavku registrace. V současném systému je pro lidi, kteří chtějí získat licenci na obsah, jednou z nejobtížnějších věcí to, že neexistuje centrální místo, kde by bylo možné hledat současné vlastníky copyrightu. Protože registrace, označení obsahu ani další formality nejsou požadovány, je často velmi obtížné najít vlastníky copyrightu, aby je bylo možné požádat o svolení dílo použít nebo ho licencovat. Takový systém by snížil tyto náklady zřízením alespoň jednoho registru, kde by vlastníci copyrightu mohli být identifikováni.

Jak jsem popsal v kapitole 10, formality byly ze zákona o copyrightu odstraněny v roce 1976, kdy Kongres po evropském vzoru upustil od formálních požadavků pro udělení copyrightu.1 Evropané považují copyright za "přirozené právo" a přirozená práva nepotřebují ke své existenci žádné formuláře. Anglo-americká tradice, která vyžaduje od vlastníků copyrightu držet se formálních pravidel, mají-li být jejich práva chráněna, podle Evropanů dostatečně nerespektuje důstojnost autora. Moje právo jako tvůrce má co dělat s mojí tvořivostí, ne s nějakou zvláštní laskavostí státu.

To jsou vznešené argumenty. Zní to nádherně romanticky. Jako politka copyrightu je to ale absurdní. Je obzvláště absurdní pro autory, protože svět bez formalit škodí tvůrci. Možnost šířit "tvořivost Walta Disneye" je likvidována, jestliže nelze jednoduše zjistit, co je chráněno a co ne.

Boj proti formalitám dosáhl svého prvního skutečného vítězství v Berlíně roku 1908. Mezinárodní právníci v dodatku k Bernské konvenci odstranili formality spojené s autorskými právy a stanovili jejich trvání jednotně na dobu života autora plus padesát let. Formality byly všeobecně nenáviděny, protože příběhy neúmyslných ztrát byly stále častější. Bylo to, jako kdyby hrdina z románu Charlese Dickense musel oběhnout všechny úřady a opomenutí tečky nad i nebo vodorovné čárky v t mělo za následek ztrátu autorských práv, která byla jediným zdrojem příjmů manželky po jeho smrti.

Tyto stížnosti byly věcné a smysluplné. A přísnost formalit byla absurdní, obzvláště ve Spojených státech. Zákon by měl vždy obsahovat možnost prominutí nevinných chyb. Neexistuje žádný důvod, proč by tomu tak nemohlo být i u copyrightu. Spíše než upustit od formalit úplně, berlínská dohoda měla zavést spravedlivý systém registrace.

I proti tomu by vznikl odpor, neboť registrace v devatenáctém a dvacátém století byla stále nákladná. Byl to také zdroj potíží. Upuštění od formalit slibovalo nejen ochranu hladovějících vdov, ale také odlehčení nepotřebných regulačních břemen, kterými se zatěžovali tvůrci.

Kromě praktických stížností autorů v roce 1908 zde byl také morální nárok. Neexistoval důvod, proč by vlastnictví vyplývající z tvořivosti mělo být druhořadou formou vlastnictví. Jestliže truhlář vyrobí stůl, jeho práva k tomuto stolu nezávisí na vyplnění nějakého státního formuláře. Má ke stolu "přirozené" vlastnické právo a může uplatnit toto právo proti komukoli, kdo by stůl ukradl, nezávisle na tom, jestli informoval nebo neinformoval stát o jeho vlastnictví.

Tento argument je správný, ale vývody z něho jsou zavádějící. Protože argument ve prospěch formalit nesouvisí s tím, že by vlastnictví výsledku tvořivosti bylo druhořadým vlastnictvím. Argument ve prospěch formalit se obrací na zvláštní problémy, které vlastnictví výsledků tvořivosti představuje. Zákon formalit odpovídá zvláštním zákonitostem vlastnictví výsledků tvořivosti, aby bylo zajištěno, že může být účinně a spravedlivě šířeno.

Nikdo si kupříkladu nemyslí, že by půda byla druhořadým vlastnictvím jenom proto, že musíte váš prodej pozemku nechat zapsat do katastru u soudu, má-li nabýt účinnosti. A jen málo lidí by považovalo automobil za druhořadé vlastnictví jenom proto, že je třeba ho nechat registrovat na úřadě a umístit na něj registrační značku. V obou těchto případech může každý vidět, že existuje důležitý důvod zajišťovat registraci - jednak protože to činí trh účinnějším a dále protože to lépe zajišťuje vlastnická práva. Bez systému registrace pozemků by jejich vlastníci neustále museli chránit své vlastnictví. V případě registrace mohou jednoduše oznámit policii protiprávní čin. Bez systému registrace vozidel by bylo mnohem jednodušší je krást. Při existenci registračního systému vzniká pro zloděje velké břemeno v případě, že prodává kradené auto. Na vlastníka nemovitosti je vloženo malé břemeno, ale tato břemena vytvářejí mnohem lepší systém ochrany vlastnictví obecně.

U copyrightu jsou to podobně speciální zákonitosti, které činí formality důležitými. Na rozdíl od truhlářova stolu tady není přirozená podstata, která by činila relativně zřejmým, kdo by mohl vlastnit nějakou část tvůrčího vlastnictví. Nahrávka posledního alba Lyle Lovett může existovat na miliardě míst, aniž by nutně existovala vazba k vlastníkovi. A tak jako u auta, neexistuje způsob, jak důvěryhodně kupovat a prodávat tvůrčí vlastnictví, pokud zde není jednoduchý způsob ověření, kdo je autorem a jaká má práva. Jednoduché transakce jsou neproveditelné ve světe bez formalit. Složité, drahé právní transakce zaujímají jejich místo.

Takové pojetí problému u Sonny Bono Act jsme se pokoušeli ukázat soudu. To byla ta věc, kterou nepochopili. Protože žijeme ve světě bez formalit, neexistuje způsob, jak bychom mohli snadno stavět na kultuře naší minulosti. Pokud by bylo trvání copyrightu takové, jak pravil soudce Story, jaké by být mělo, čili "krátké," pak by to moc nevadilo. Po dobu čtrnácti let by v systému autorů byla díla pokládána za regulovaná. Po čtrnácti letech by byla pokládána za neregulovaná.

Ale teď, kdy copyright může trvat třeba i celé století, nemožnost zjistit, co je chráněno a co ne, se stává obrovským a viditelným břemenem tvůrčího procesu. Jestliže jediným způsobem, jak může knihovna nabídnout dílo o programu New Deal na Internetu, je najmout právníka, aby dal do pořádku práva ke každému obrázku a zvuku, pak systém copyrightu zatěžuje tvořivost doposud nevídaným způsobem, protože neexistují žádné formality.

Eldredův zákon byl navržen tak, aby reagoval právě na tento problém. Má-li to pro vás cenu aspoň jednoho dolaru, pak si své dílo zaregistrujte a můžete dostat delší dobu ochrany. Ostatní budou vědět, jak se s vámi spojit, a tudíž i jak od vás dostat svolení, když chtějí vaše dílo použít. A vy získáte výhodu prodloužené doby ochrany copyrightu.

Nemá-li pro vás žádnou cenu se registrovat za účelem výhody delší ochrany, pak by to nemělo být výhodné ani pro stát, aby bránil váš monopol na toto dílo. Dílo by se mělo dostat do veřejného vlastnictví, kde je každý může kopírovat, zařazovat do archívů nebo vytvořit podle něj film. Nemá-li pro vás cenu 1 dolaru, mělo by být volné.

Někteří poukazují na břemeno uvalené na autory. Neznamenalo by břemeno registrace díla, že jeden dolar je ve skutečnosti zavádějící? Nemají obtíže s tím spojené cenu víc než jeden dolar? Není tohle tím skutečným problémem registrace?

Je tomu tak. Obtíže jsou příšerné. Současný systém je hrozný. Naprosto souhlasím s názorem, že Úřad pro copyright odvedl příšernou práci (není divu, protože jsou příšerně financovaní) ve věci umožnění jednoduchých a levných registrací. Každé skutečné řešení problému s formalitami musí reagovat na skutečný problém vlády stojící v centru jakéhokoli systému formalit. V této knize nabízím takové řešení. Takové řešení zásadně mění Úřad pro copyright. Pro tuto chvíli si představme, že by to byl Amazon, který by provozoval registrační systém. Předpokládejme, že by to byla registrace na jedno kliknutí. Eldredův zákon by navrhoval jednoduchou registraci jedním kliknutím po dobu 50 let poté, co by bylo dílo zveřejněno. Na základě historických dat by systém převedl až 98 procent těch komerčních děl, kterým skončil komerční život, do veřejné domény během 50 let. Co vy na to?

Když Steve Forbes představil tuto myšlenku, něktěří ve Washingtonu zpozorněli. Kontaktovalo mě mnoho lidí, kteří poukazovali na reprezentanty Sněmovny, kteří by byli ochotni Eldredův zákon předložit. A několik z nich přímo navrhlo, že jsou ochotni podniknout první krok.

Jedna členka Kongresu, Zoe Lofgrenová z Kalifornie, šla tak daleko, že se začala zabývat návrhem zákona. Tento návrh řešil všechny problémy s mezinárodním právem. Uplatňoval na vlastníky copyrightu ty nejjednodušší možné požadavky. V květnu 2003 to vypadalo, že zákon bude předložen. 16. května jsem dal na blog Eldredova zákona "už jsme blízko". Komunita kolem blogu se shodla, že se konečně může stát něco dobrého.

Ale v této fázi začali zasahovat lobbyisté. Jack Valenti a hlavní právní poradce MPAA přišli do kanceláře členky kongresu přednést názor asociace. Za asistence svého právníka, jak mi sám sdělil, Valenti informoval členku kongresu o tom, že MPAA se postaví proti Eldredovu zákonu. Důvody jsou trapně slabé. Co je ale důležitější, jejich slabost jasně ukazuje, o čem tato debata ve skutečnosti je.

MPAA za prvé argumentovala tím, že Kongres "rázně odmítl ústřední koncepci navrhovaného zákona" - že by copyright měl být obnovován. To byla pravda, ale bylo to irelevantní, protože "rázné odmítnutí" se odehrálo dávno před tím, než Internet učinil následné užití mnohem pravděpodobnějším. Za druhé argumentovali tím, že návrh by poškodil chudé vlastníky copyrightu - zjevně ty, kteří si nemohou dovolit poplatek jednoho dolaru. Za třetí argumentovali tím, že Kongres určil, že prodlužování doby trvání copyrightu by povzbuzovalo návrat starších děl. Možná v případě malého procenta děl krytých zákonem copyrightu, která jsou ještě komerčně cenná, ale opět to bylo irelevantní, neboť návrh by neusekl prodlouženou dobu ochrany, pokud by byl zaplacen poplatek jednoho dolaru. Za čtvrté, MPAA argumentovala tím, že by zákon vyvolal "enormní" náklady, protože registrační systém není zadarmo. To je pravda, ale tyto náklady jsou jistě menší než náklady na objasnění práv copyrightu, jejichž vlastník není znám. Za páté, poukazovali na rizika, kdyby se práva k příběhu, který se stal podkladem k filmu, mohla dostat do veřejného vlastnictví. Jaké je to ale riziko? Je-li to ve veřejné doméně, pak je film platným odvozeným užitím.

Nakonec MPAA argumentovala tím, že současný zákon umožňuje vlastníkům copyrightu takhle jednat, pokud sami chtějí. Pointa je ale v tom, že existují tisíce vlastníků copyrightu, kteří ani nevědí, že se mohou copyrightu vzdát. Zda vůbec se vůbec smí svého copyrightu vzdát nebo ne - kontroverzní požadavek v každém případě - pokud o copyrightu nevědí, asi tak neučiní.

Na začátku této knihy jsem vyprávěl dva příběhy o tom, jak zákony reagují na změny v technologii. V jednom z nich převážil zdravý rozum. V druhém byl zdravý rozum odstrčen. Rozdíl mezi těmito dvěma příběhy byl v síle opozice - síla té strany sporu, která bránila stávající stav. V obou případech nová technologie ohrožovala staré zájmy. Ale jen v jednom případě tyto zájmy měly sílu chránit se proti této nové konkurečnční hrozbě.

Použil jsem tyto dva případy jako rámec války, o níž je tato kniha. Neboť i nyní nová technologie nutí zákon reagovat. I nyní bychom se proto měli ptát, zda zákon podporuje nebo odmítá zdravý rozum. A jak vysvětlíme, že zdravý rozum zákon skutečně podporuje?

Jde-li o pirátství, je pro zákon správné, aby chránil vlastníky copyrightu. Komerční pirátství, jak jsem ho popsal, je špatné a škodlivé a zákon by měl fungovat tak, aby mu zamezil. Pokud jse o p2p sdílení, je snadné pochopit, proč stále chrání vlastníky: velká část sdílení je špatná, i když jiná velká část je neškodná. Pokud jde o podmínky ochrany copyrightu u Micky Mouse, je stále ještě možné pochopit, proč zákon prokazuje přízeň Hollywoodu: většina lidí neuznává důvody pro omezení podmínek copyrightu; je tedy stále ještě možné v odporu vidět dobrou víru.

Když se ale vlastníci copyrightu brání návrhu jako je Eldredův zákon, pak je to příklad, který obnažuje sebestředný zájem řídící tuto válku. Tento zákon by osvobodil velké množství obsahu, který jinak zůstává nepoužitý. Vlastník by i nadále měl moc nad svými právy ke svému obsahu. Jednoduše by osvobodil to, co Kevin Kelly nazývá "temným obsahem," jenž plní archívy na celém světě. Takže když se válečníci brání takové změně, měli bychom jim položit jednu jednoduchou otázku:

Co tento průmysl doopravdy chce?

S nepatrným úsilím by válečníci mohli ochránit svůj obsah. Takže úsilí blokovat něco jako Eldredův zákon je úsilím zajišťujícím, že se už nic víc nedostane do veřejného vlastnictví. Je to další krok k zajištění toho, že volná díla ve veřejném vlastnictví nikdy nebudou představovat konkurenci, že nebude žádný užitek z obsahu, který není komerčně regulován, a že se žádný obsah nevyužije komerčně bez jejich svolení.

Odpor vůči Eldredovu zákonu ukazuje, jak extrémní je druhá strana. Lobby s největší mocí ze všech, nejvíc sexy a dobře milovaná, ve skutečnosti usiluje nikoli o ochranu "vlastnictví," ale o odmítnutí tradice. Jejich úsilím není jednoduše chránit, co je jejich. Usilují o to, aby zajistili, že všechno, co existuje, je jejich.

Není těžké pochopit, proč se na to dívají takto. Není těžké vidět, proč by měli prospěch z toho, kdyby se odstranila konkurence ze strany volných děl spojených s Internetem. Tak jako se RCA bála konkurence ze strany FM, tihle se bojí konkurence volných děl napojených na veřejnost, která má prostředky na tvoření a sdílení svých vlastních výtvorů.

Co je těžké pochopit, je proč se na to takhle dívá veřejnost. Je to jako kdyby zákon považoval přelet letadla za nedovolené vstoupení na pozemek. MPAA se zastává Causbyů a vyžaduje, aby byla respektována jejich práva k zapadlému a neužitečnému vlastnictví, aby tito zapadlí a zapomenutí držitelé copyrightu mohli blokovat pokrok jiných.

To vše vypadá, jako by to jednoduše vyplývalo z bezproblémového uznání běžného "vlastnictví" i v duševním vlastnictví. Zdravý rozum to podporuje a dokud to bude podporovat, budou se snášet útoky na technologii Internetu. Důsledkem bude rostoucí "společnost povolení". Minulost může být kultivována jen tehdy, můžete-li identifikovat vlastníka a získat svolení stavět na jeho díle. Budoucnost bude řízena touto mrtvou (a často nedohledatelnou) rukou minulosti.

Diskuse ke kapitole Případ Eldred II

Předchozí kapitola - Další kapitola

Zpět na hlavní stránku

Originální text:

Chapter fourteen: Eldred II

The day Eldred was decided, fate would have it that I was to travel to Washington, D.C. (The day the rehearing petition in Eldred was denied—meaning the case was really finally over—fate would have it that I was giving a speech to technologists at Disney World.) This was a particularly long flight to my least favorite city. The drive into the city from Dulles was delayed because of traffic, so I opened up my computer and wrote an op-ed piece.

It was an act of contrition. During the whole of the flight from San Francisco to Washington, I had heard over and over again in my head the same advice from Don Ayer: You need to make them see why it is important. And alternating with that command was the question of Justice Kennedy: “For all these years the act has impeded progress in science and the useful arts. I just don't see any empirical evidence for that.” And so, having failed in the argument of constitutional principle, finally, I turned to an argument of politics.

The New York Times published the piece. In it, I proposed a simple fix: Fifty years after a work has been published, the copyright owner would be required to register the work and pay a small fee. If he paid the fee, he got the benefit of the full term of copyright. If he did not, the work passed into the public domain.

We called this the Eldred Act, but that was just to give it a name. Eric Eldred was kind enough to let his name be used once again, but as he said early on, it won't get passed unless it has another name.

Or another two names. For depending upon your perspective, this is either the “Public Domain Enhancement Act” or the “Copyright Term Deregulation Act.” Either way, the essence of the idea is clear and obvious: Remove copyright where it is doing nothing except blocking access and the spread of knowledge. Leave it for as long as Congress allows for those works where its worth is at least $1. But for everything else, let the content go.

The reaction to this idea was amazingly strong. Steve Forbes endorsed it in an editorial. I received an avalanche of e-mail and letters expressing support. When you focus the issue on lost creativity, people can see the copyright system makes no sense. As a good Republican might say, here government regulation is simply getting in the way of innovation and creativity. And as a good Democrat might say, here the government is blocking access and the spread of knowledge for no good reason. Indeed, there is no real difference between Democrats and Republicans on this issue. Anyone can recognize the stupid harm of the present system.

Indeed, many recognized the obvious benefit of the registration requirement. For one of the hardest things about the current system for people who want to license content is that there is no obvious place to look for the current copyright owners. Since registration is not required, since marking content is not required, since no formality at all is required, it is often impossibly hard to locate copyright owners to ask permission to use or license their work. This system would lower these costs, by establishing at least one registry where copyright owners could be identified.

As I described in chapter 10, formalities in copyright law were removed in 1976, when Congress followed the Europeans by abandoning any formal requirement before a copyright is granted.1 The Europeans are said to view copyright as a “natural right.” Natural rights don't need forms to exist. Traditions, like the Anglo-American tradition that required copyright owners to follow form if their rights were to be protected, did not, the Europeans thought, properly respect the dignity of the author. My right as a creator turns on my creativity, not upon the special favor of the government.

That's great rhetoric. It sounds wonderfully romantic. But it is absurd copyright policy. It is absurd especially for authors, because a world without formalities harms the creator. The ability to spread “Walt Disney creativity” is destroyed when there is no simple way to know what's protected and what's not.

The fight against formalities achieved its first real victory in Berlin in 1908. International copyright lawyers amended the Berne Convention in 1908, to require copyright terms of life plus fifty years, as well as the abolition of copyright formalities. The formalities were hated because the stories of inadvertent loss were increasingly common. It was as if a Charles Dickens character ran all copyright offices, and the failure to dot an i or cross a t resulted in the loss of widows' only income.

These complaints were real and sensible. And the strictness of the formalities, especially in the United States, was absurd. The law should always have ways of forgiving innocent mistakes. There is no reason copyright law couldn't, as well. Rather than abandoning formalities totally, the response in Berlin should have been to embrace a more equitable system of registration.

Even that would have been resisted, however, because registration in the nineteenth and twentieth centuries was still expensive. It was also a hassle. The abolishment of formalities promised not only to save the starving widows, but also to lighten an unnecessary regulatory burden imposed upon creators.

In addition to the practical complaint of authors in 1908, there was a moral claim as well. There was no reason that creative property should be a second-class form of property. If a carpenter builds a table, his rights over the table don't depend upon filing a form with the government. He has a property right over the table “naturally,” and he can assert that right against anyone who would steal the table, whether or not he has informed the government of his ownership of the table.

This argument is correct, but its implications are misleading. For the argument in favor of formalities does not depend upon creative property being second-class property. The argument in favor of formalities turns upon the special problems that creative property presents. The law of formalities responds to the special physics of creative property, to assure that it can be efficiently and fairly spread.

No one thinks, for example, that land is second-class property just because you have to register a deed with a court if your sale of land is to be effective. And few would think a car is second-class property just because you must register the car with the state and tag it with a license. In both of those cases, everyone sees that there is an important reason to secure registration—both because it makes the markets more efficient and because it better secures the rights of the owner. Without a registration system for land, landowners would perpetually have to guard their property. With registration, they can simply point the police to a deed. Without a registration system for cars, auto theft would be much easier. With a registration system, the thief has a high burden to sell a stolen car. A slight burden is placed on the property owner, but those burdens produce a much better system of protection for property generally.

It is similarly special physics that makes formalities important in copyright law. Unlike a carpenter's table, there's nothing in nature that makes it relatively obvious who might own a particular bit of creative property. A recording of Lyle Lovett's latest album can exist in a billion places without anything necessarily linking it back to a particular owner. And like a car, there's no way to buy and sell creative property with confidence unless there is some simple way to authenticate who is the author and what rights he has. Simple transactions are destroyed in a world without formalities. Complex, expensive, lawyer transactions take their place.

This was the understanding of the problem with the Sonny Bono Act that we tried to demonstrate to the Court. This was the part it didn't “get.” Because we live in a system without formalities, there is no way easily to build upon or use culture from our past. If copyright terms were, as Justice Story said they would be, “short,” then this wouldn't matter much. For fourteen years, under the framers' system, a work would be presumptively controlled. After fourteen years, it would be presumptively uncontrolled.

But now that copyrights can be just about a century long, the inability to know what is protected and what is not protected becomes a huge and obvious burden on the creative process. If the only way a library can offer an Internet exhibit about the New Deal is to hire a lawyer to clear the rights to every image and sound, then the copyright system is burdening creativity in a way that has never been seen before because there are no formalities.

The Eldred Act was designed to respond to exactly this problem. If it is worth $1 to you, then register your work and you can get the longer term. Others will know how to contact you and, therefore, how to get your permission if they want to use your work. And you will get the benefit of an extended copyright term.

If it isn't worth it to you to register to get the benefit of an extended term, then it shouldn't be worth it for the government to defend your monopoly over that work either. The work should pass into the public domain where anyone can copy it, or build archives with it, or create a movie based on it. It should become free if it is not worth $1 to you.

Some worry about the burden on authors. Won't the burden of registering the work mean that the $1 is really misleading? Isn't the hassle worth more than $1? Isn't that the real problem with registration?

It is. The hassle is terrible. The system that exists now is awful. I completely agree that the Copyright Office has done a terrible job (no doubt because they are terribly funded) in enabling simple and cheap registrations. Any real solution to the problem of formalities must address the real problem of governments standing at the core of any system of formalities. In this book, I offer such a solution. That solution essentially remakes the Copyright Office. For now, assume it was Amazon that ran the registration system. Assume it was one-click registration. The Eldred Act would propose a simple, one-click registration fifty years after a work was published. Based upon historical data, that system would move up to 98 percent of commercial work, commercial work that no longer had a commercial life, into the public domain within fifty years. What do you think?

When Steve Forbes endorsed the idea, some in Washington began to pay attention. Many people contacted me pointing to representatives who might be willing to introduce the Eldred Act. And I had a few who directly suggested that they might be willing to take the first step.

One representative, Zoe Lofgren of California, went so far as to get the bill drafted. The draft solved any problem with international law. It imposed the simplest requirement upon copyright owners possible. In May 2003, it looked as if the bill would be introduced. On May 16, I posted on the Eldred Act blog, “we are close.” There was a general reaction in the blog community that something good might happen here.

But at this stage, the lobbyists began to intervene. Jack Valenti and the MPAA general counsel came to the congresswoman's office to give the view of the MPAA. Aided by his lawyer, as Valenti told me, Valenti informed the congresswoman that the MPAA would oppose the Eldred Act. The reasons are embarrassingly thin. More importantly, their thinness shows something clear about what this debate is really about.

The MPAA argued first that Congress had “firmly rejected the central concept in the proposed bill”—that copyrights be renewed. That was true, but irrelevant, as Congress's “firm rejection” had occurred long before the Internet made subsequent uses much more likely. Second, they argued that the proposal would harm poor copyright owners—apparently those who could not afford the $1 fee. Third, they argued that Congress had determined that extending a copyright term would encourage restoration work. Maybe in the case of the small percentage of work covered by copyright law that is still commercially valuable, but again this was irrelevant, as the proposal would not cut off the extended term unless the $1 fee was not paid. Fourth, the MPAA argued that the bill would impose “enormous” costs, since a registration system is not free. True enough, but those costs are certainly less than the costs of clearing the rights for a copyright whose owner is not known. Fifth, they worried about the risks if the copyright to a story underlying a film were to pass into the public domain. But what risk is that? If it is in the public domain, then the film is a valid derivative use.

Finally, the MPAA argued that existing law enabled copyright owners to do this if they wanted. But the whole point is that there are thousands of copyright owners who don't even know they have a copyright to give. Whether they are free to give away their copyright or not—a controversial claim in any case—unless they know about a copyright, they're not likely to.

At the beginning of this book, I told two stories about the law reacting to changes in technology. In the one, common sense prevailed. In the other, common sense was delayed. The difference between the two stories was the power of the opposition—the power of the side that fought to defend the status quo. In both cases, a new technology threatened old interests. But in only one case did those interest's have the power to protect themselves against this new competitive threat.

I used these two cases as a way to frame the war that this book has been about. For here, too, a new technology is forcing the law to react. And here, too, we should ask, is the law following or resisting common sense? If common sense supports the law, what explains this common sense?

When the issue is piracy, it is right for the law to back the copyright owners. The commercial piracy that I described is wrong and harmful, and the law should work to eliminate it. When the issue is p2p sharing, it is easy to understand why the law backs the owners still: Much of this sharing is wrong, even if much is harmless. When the issue is copyright terms for the Mickey Mouses of the world, it is possible still to understand why the law favors Hollywood: Most people don't recognize the reasons for limiting copyright terms; it is thus still possible to see good faith within the resistance.

But when the copyright owners oppose a proposal such as the Eldred Act, then, finally, there is an example that lays bare the naked self-interest driving this war. This act would free an extraordinary range of content that is otherwise unused. It wouldn't interfere with any copyright owner's desire to exercise continued control over his content. It would simply liberate what Kevin Kelly calls the “Dark Content” that fills archives around the world. So when the warriors oppose a change like this, we should ask one simple question:

What does this industry really want?

With very little effort, the warriors could protect their content. So the effort to block something like the Eldred Act is not really about protecting their content. The effort to block the Eldred Act is an effort to assure that nothing more passes into the public domain. It is another step to assure that the public domain will never compete, that there will be no use of content that is not commercially controlled, and that there will be no commercial use of content that doesn't require their permission first.

The opposition to the Eldred Act reveals how extreme the other side is. The most powerful and sexy and well loved of lobbies really has as its aim not the protection of “property” but the rejection of a tradition. Their aim is not simply to protect what is theirs. Their aim is to assure that all there is is what is theirs.

It is not hard to understand why the warriors take this view. It is not hard to see why it would benefit them if the competition of the public domain tied to the Internet could somehow be quashed. Just as RCA feared the competition of FM, they fear the competition of a public domain connected to a public that now has the means to create with it and to share its own creation.

What is hard to understand is why the public takes this view. It is as if the law made airplanes trespassers. The MPAA stands with the Causbys and demands that their remote and useless property rights be respected, so that these remote and forgotten copyright holders might block the progress of others.

All this seems to follow easily from this untroubled acceptance of the “property” in intellectual property. Common sense supports it, and so long as it does, the assaults will rain down upon the technologies of the Internet. The consequence will be an increasing “permission society.” The past can be cultivated only if you can identify the owner and gain permission to build upon his work. The future will be controlled by this dead (and often unfindable) hand of the past.

FC1-20

Kapitola čtrnáctá: Případ Eldred II

Originální text:

Chapter fourteen: Eldred II