Kapitola dvanáctá: Škodlivé účinky

Mediální průmysl zahájil válku proti „pirátství“, na ochranu „majetku“. Lobbisté a spousta příspěvků na volební kampaně teď zatáhli do této války i vládu. Jako každá válka, i tato způsobí jak přímé, tak vedlejší škody. Tak jako v každé prohibiční válce, tyto škody utrpí především naši vlastní lidé.

Doposud bylo mým cílem popsat následky této války, obzvláště dopad na „svobodnou kulturu“. Ale teď je mým cílem rozšířit popis následků v argument. Je tato válka opodstatněná?

Podle mě ne. Neexistuje žádný dobrý důvod, proč by tentokrát, vůbec poprvé, měl zákon chránit staré před novým, právě když je moc majetku zvaného „duševní vlastnictví“ na historickém vrcholu.

Přesto to „zdravý rozum“ tak nevidí. Zdravý rozum je stále na straně Causbyových a mediálního průmyslu. Extrémní požadavky na kontrolu ve jménu vlastnictví stále ještě nacházejí odezvu; nekritické odmítání „pirátství“ je stále ve hře.

Pokračování této války bude mít mnoho následků. Chci popsat alespoň tři. O všech třech se dá tvrdit, že jsou neúmyslné. Jsem přesvědčen, že ten třetí je neúmyslný. U prvních dvou si nejsem tak jistý. První dva chrání moderní společnosti jako RCA, jenže v záloze není žádný Howard Armstrong, který by bojoval s dnešními kulturními monopolisty.

Omezování tvůrců

Během příštích deseti let budeme svědky prudkého vzestupu digitálních technologií. Tyto technologie umožní téměř každému zachycovat a sdílet obsah. Zachycování a sdílení obsahu samozřejmě lidé dělali od počátku věků. Tím se učíme a komunikujeme. Ale zachycování a sdílení prostřednictvím digitálních technologií je něco jiného. Jejich moc a kvalita jsou jiné. Můžete někomu poslat email o vtipu, který jste viděli na kanále Comedy Central, nebo můžete poslat samotný klip. Můžete napsat článek, jak si váš nejneoblíbenější politik ve svých proslovech odporuje, nebo můžete v krátkém filmu jeho výroky postavit proti sobě. Můžete svou lásku vyjádřit básní, nebo můžete sestavit koláž z úryvků písniček vašich oblíbených interpretů a vystavit ji na Internetu.

Toto digitální „zachycování a sdílení“ je částečně rozšířením zachycování a sdílení, které bylo naší kultuře vždycky vlastní, a částečně je něčím novým. Navazuje na Kodak, ale daleko rozšiřuje hranice technologií Kodaku podobných. Technologie digitálního „zachycování a sdílení“ jsou příslibem světa mimořádně různorodé tvořivosti, kterou lze snadno a široce sdílet. A využití tvorby pro demokracii umožní velkému množství občanů používat technologie ke svému vyjadřování, kritice a celkově přispívat ke kultuře.

Technologie nám tedy dala možnost dělat s kulturou něco, co bylo dosud možné jen pro jedince v malých, izolovaných skupinách. Představte si starce, jak vypráví příběhy shromáždění sousedů na malém městě. A teď si představte stejné vyprávění příběhů napříč zeměkoulí.

Jenže to je možné, jen pokud je tato činnost automaticky legální. V dnešním systému regulací automaticky legální není. Teď na chvíli zapomeňte na sdílení souborů. Vzpomeňte si na své oblíbené skvělé stránky na Internetu. Webové stránky, které nabízejí shrnutí zápletek zapomenutých seriálů; stránky s katalogy kreslených filmů ze 60. let; stránky, které míchají obrázky a zvuky, aby kritizovaly politiky a firmy; stránky, které shromažďují novinové články na neobvyklá vědecká nebo kulturní témata. Na Internetu se skrývá obrovské množství tvorby. Ale při současné podobě zákona je tato tvorba automaticky nelegální.

Tato automatická nelegalita bude stále více brzdit tvorbu, jak budou přibývat příklady obrovských trestů za vágní porušení autorských práv. Není možné si udělat jasnou představu o tom, co je dovoleno a co ne, a současně jsou tresty za překročení této hranice neuvěřitelně tvrdé. Čtyři studenti, kterým RIAA vyhrožovala soudem (jedním z nich byl Jesse Jordan z kapitoly 3), měli před sebou žalobu o 98 miliard dolarů za vytvoření vyhledávačů, které usnadňovaly kopírování hudby. Pro změnu WorldCom — který spáchal podvod za 11 miliard dolarů, čímž způsobil investorům ztrátu přes 200 miliard dolarů na své tržní hodnotě — dostal pokutu pouhých 750 milionů dolarů. A podle zákona, který teď prochází Kongresem, by lékař, který z nedbalosti amputuje jinou nohu než má, bude nést odpovědnost za způsobené utrpení jen do výše 250 000 dolarů. Dokáže zdravý rozum pochopit absurditu světa, kde nejvyšší pokuta za stažení dvou písniček z Internetu je vyšší než pokuta lékaři za zmrzačení pacienta?

Důsledkem této právní nejistoty spojené s tak extrémně vysokými tresty je to, že obrovské množství tvorby buď nikdy nevznikne, nebo nevznikne veřejně. Zaháníme tento tvůrčí proces do ilegality tím, že dnešní Walty Disneye označujeme za „piráty“. Znemožňujeme firmám spoléhat na veřejné vlastnictví, protože hranice veřejného vlastnictví jsou popsány neurčitě. Nevyplácí se dělat nic jiného, než platit za právo tvořit, a tak mohou tvořit jen ti, kdo na to mají. Podobně jako v Sovětském svazu, i když ze zcela jiných důvodů, se začne objevovat svět nelegálního umění — ne protože by nutně neslo politické poselství, nebo bylo na kontroverzní téma, ale protože samotná tvůrčí činnost je právně pochybná. Po Spojených státech už dokonce cestují výstavy nelegálního umění. V čem spočívá jeho „ilegalita?“ V míchání kultury kolem nás s vyjádřením kritiky a zamyšlení.

Část důvodu pro tento strach z nelegality souvisí se změnami zákona. Tuto změnu jsem podrobně popsal v kapitole 10. Ale ještě větší část souvisí se zjednodušováním hledání porušení autorských práv. Jak zjistili uživatelé systémů pro sdílení souborů v roce 2002, pro vlastníky autorských práv není žádný problém pomocí soudního příkazu donutit poskytovatele připojení k Internetu, aby jim prozradili, kdo stahoval nějaký obsah. Je to jako kdyby váš kazeťák vysílal seznam písniček, které jste si přehrávali doma v soukromí, a kdokoliv by si to vysílání mohl z libovolného důvodu naladit.

Nikdy dřív se malíř nemusel starat, jestli jeho obraz neporušuje cizí autorská práva; ale současný malíř, používající Photoshop a sdílející obsah na webu, se musí starat pořád. Obrázky jsou všude kolem, ale k tvorbě lze bezpečně použít jen ty zakoupené od firmy Corbis nebo jiné prodejny obrázků. A při nakupování dochází k cenzuře. Trh s tužkami je svobodný; nemusíme řešit jeho vliv na tvorbu. Jenže trh s kulturními ikonami je vysoce regulovaný a monopolizovaný; právo rozvíjet je a přetvářet už tak svobodné není.

Právníci to málokdy chápou, protože právníci málokdy myslí empiricky. Jak jsem napsal v kapitole 7, v reakcích na příběh dokumentaristy Jona Elseho jsem byl pořád dokola poučován právníky, kteří trvali na tom, že Elseho použití bylo „fair use“, a tedy mé tvrzení, že zákon takové použití reguluje, je mylné.

Jenže v Americe „fair use“ prostě znamená právo najmout si právníka na obhajobu vašeho práva tvořit. A na co právníci rádi zapomínají, náš systém je na ochranu práv jako „fair use“ neuvěřitelně špatný — prakticky v každém kontextu, ale obzvlášť zde. Je to moc drahé, trvá to moc dlouho a výsledek často neodpovídá spravedlnosti v dané věci. Právní systém může být přijatelný pro nejbohatší. Pro všechny ostatní je to ostuda tradice, která se pyšní vládou zákona.

Soudci a právníci si mohou říkat, že „fair use“ poskytuje dostatečný „životní prostor“ mezi regulací zákona a dostupností, kterou by měl zákon dovolovat. Ale že tomu někdo věří je ukázkou, jak daleko je náš právní systém mimo realitu. Pravidla, která vydavatelé uplatňují vůči spisovatelům, pravidla, která filmoví distributoři uplatňují vůči filmařům, pravidla, která noviny uplatňují vůči novinářům — to jsou skutečné zákony, které vládnou tvorbě. A tato pravidla nemají nic společného se „zákonem“, kterým se soudci utěšují.

Protože ve světě, kde hrozí pokuta 150 000 dolarů za jediné úmyslné porušení autorských práv a kde jsou třeba desítky tisíc dolarů i jen na obhajobu proti obvinění z porušení autorských práv a kde se nikdy neprávem obžalovanému nevrátí nic z nákladů na ochranu své svobody slova — v tomto světě neuvěřitelně rozsáhlá regulace známá jako „autorský zákon“ ničí svobodu slova a tvorby. A v takovém světě je nutná učená slepota, aby lidé věřili, že žijí ve svobodné kultuře.

Jak mi řekl Jed Horowitz, podnikatel stojící za Video Pipeline:

„Ztrácíme [tvůrčí] příležitosti napravo i nalevo. Tvořiví lidé jsou nuceni nevyjadřovat se. Myšlenky nejsou vyjadřovány. A i když je spousta věcí [vůbec] vytvořena, nebude šířena. I když je něco vytvořeno ... nedostanete to do hlavních médií bez papíru od právníka s nápisem „Je to právně v pořádku.“ Bez takového dokladu to nedostanete ani do PBS (americká veřejnoprávní televize — pozn. překl.). Tady to všechno ovládají.“

Omezování inovátorů

Poslední část byla pěkně levičácká báchorka — zničená tvorba, umlčení umělci, bla bla bla. Možná to s vámi nehne. Možná si myslíte, že je všude kolem dost divného umění a dost kritických názorů snad úplně ke všemu. A jestli si to myslíte, může se vám zdát, že vás na tomto příběhu nemá co znepokojovat.

Jedno hledisko tohoto příběhu ale v žádném smyslu levicové není. Vlastně je to hledisko, o kterém by mohl psát i ten nejextrémnější tržní ideolog. A jestli jste jedním z nich (a poněkud zvláštním, když jste v takovéto knize dočetli až sem), pak si tohoto hlediska můžete všimnout, když si každý výskyt sousloví „svobodná kultura“ v duchu nahradíte za „svobodný trh“. Myšlenka je stejná, i když zájmy ovlivňující kulturu jsou mnohem důležitější.

Můj argument o regulaci kultury je stejný, jaký používají zastánci svobodného trhu o regulaci trhu. Všichni souhlasí, že určitá regulace trhu je nezbytná — přinejmenším potřebujeme pravidla o vlastnictví a smlouvách a soudy, které je budou vymáhat. Podobně v této kulturní debatě každý souhlasí, že nějaký rámec autorských práv je také nezbytný. Ale obě skupiny vehementně trvají na tom, že když je nějaká regulace přínosná, ještě to neznamená, že větší regulace bude ještě lepší. A obě skupiny stále poukazují na možnosti, které dává regulace dnešním mocným společnostem na obranu proti budoucím konkurentům.

To je nejdramatičtější dopad změny regulační strategie, který jsem popsal v kapitole 10. Důsledkem této hrozby obrovských trestů spojených s mlhavými hranicemi autorského zákona je, že inovátoři, kteří tu chtějí inovovat, mohou inovovat bez rizika, jen pokud mají požehnání dominantních společností předchozí generace. Tato lekce byla udělena v sérii žalob, které byly vymyšleny a provedeny tak, aby bylo dáno začínajícím podnikatelům za vyučenou. Z této lekce — kterou bývalý výkonný ředitel Napsteru Hank Barry nazývá „jaderným spadem“, který se snesl na [Sillicon] Valley — se všichni poučili.

Podívejme se na jeden příklad pro ilustraci, příběh, jehož začátek jsem popsal v knize The Future of Ideas a který pokračoval směrem, který bych ani já (coby mimořádný pesimista) nikdy nečekal.

V roce 1997 založil Michael Roberts společnost MP3.com. MP3.com měla v plánu předělat hudební byznys. Jejich cílem nebylo jen podporovat nové způsoby přístupu k obsahu. Také měli za cíl podporovat nové způsoby vytváření obsahu. Na rozdíl od velkých značek nabízeli tvůrcům distribuční kanál pro jejich tvorbu bez nutnosti podepsat výhradní smlouvu.

Jenže aby systém fungoval, MP3.com potřebovala spolehlivý způsob doporučování hudby uživatelům. Ústřední myšlenkou této alternativy bylo využít zjištěné hudební preference posluchačů k doporučování nových umělců. Když máte rádi Lyla Lovetta, nejspíš se vám bude líbit i Bonnie Raitt. A tak podobně.

Tato myšlenka potřebovala jednoduchý způsob shromažďování informací o preferencích uživatele. MP3.com přišla s mimořádně chytrým způsobem sbírání těchto dat. V lednu 2000 firma spustila službu nazvanou my.mp3.com. Pomocí programu od MP3.com se uživatel přihlásil ke svému účtu a pak vložil do počítače CD. Program CD identifikoval a dal uživateli přístup k jeho obsahu. Takže když jste například vložili CD od Jill Sobulové, měli jste pak po přihlášení ke svému účtu přístup k této hudbě odkudkoliv — z práce i z domova. Systém tedy fungoval jako taková hudební schránka.

Někdo by mohl tento systém samozřejmě použít nelegálnímu kopírování obsahu. Ale tato možnost existovala i bez MP3.com. Cílem služby my.mp3.com bylo dát uživatelům přístup k jejich vlastnímu obsahu a jako vedlejší efekt, díky zmapování jimi vlastněného obsahu, najít jejich oblíbený typ obsahu.

Jenže aby systém fungoval, MP3.com musela na server zkopírovat 50 000 CD. (V zásadě mohl hudbu nahrát sám uživatel, ale to by zabralo spoustu času a výsledkem by byl produkt pochybné kvality.) Zakoupili tedy 50 000 CD z obchodu a začali vytvářet jejich kopie. Opět, obsah těchto kopií by nebyl nabízen nikomu, kdo předem neprokázal, že vlastní samotné CD. Tak přestože to bylo 50 000 kopií, bylo to 50 000 kopií určených k dodávání zákazníkům něčeho, co už si předtím koupili.

Devět dnů po spuštění služby podala pětice velkých značek v čele s RIAA na MP3.com žalobu. Se čtyřmi z nich se MP3.com vyrovnala mimosoudně. O devět měsíců později federální soud shledal MP3.com vinnou z úmyslného porušení autorských práv páté společnosti. Podle doslovného výkladu zákona soudce uložil MP3.com pokutu 118 milionů dolarů. MP3.com se pak dohodla se žalující stranou, firmou Vivendi Universal, a zaplatila přes 54 milionů dolarů. Vivendi zhruba o rok později MP3.com koupil.

Tuto část příběhu jsem už vyprávěl dříve. A teď se podíváme na jeho závěr. Po odkoupení MP3.com se Videndi zaměřila na právníky, kteří jim v dobré víře tvrdili, že tato služba by byla podle autorského zákona legální, a podala na ně žalobu pro nedbalost. V žalobě se uvádělo, že mělo být očividné, že soud takovou činnost označí za nelegální; tato žaloba měla za cíl potrestat každého právníka, který by si dovolil tvrdit, že zákon byl méně přísný než by se líbilo velkým značkám.

Jasným účelem této žaloby (která byla po odeznění z tisku za nespecifikovanou částku stažena) bylo poslat jednoznačný vzkaz právníkům zabývajícím se touto oblastí: Když mediální průmysl namíří svoje zbraně proti vašim klientům, nebudou trpět sami. Vy budete s nimi. Takže ti z vás, kdo si myslí, že by zákon měl být méně restriktivní, by si měli uvědomit, že takový právní názor vás a vaši firmu přijde draho.

Tato strategie se neomezuje jen na právníky. V dubnu 2003 podali Universal a EMI žalobu na Hummer Winblad, investiční společnost, která financovala Napster v jedné fázi jeho vývoje, jejího spoluzakladatele (Johna Hummera) a společníka (Hanka Barryho). I zde měla podle žaloby investiční společnost uznat právo mediálního průmyslu řídit další vývoj svého odvětví. Měli nést osobní zodpovědnost za financování firmy, jejíž podnikání se ukázalo jako protizákonné. I zde je cíl žaloby zcela průhledný: Každá investiční společnost teď chápe, že financováním firmy, jejíž podnikání není posvěceno dinosaury, neriskuje jen na trhu, ale i v soudní síni. Vaše investice vám nekupuje jen firmu, ale i žaloby. Prostředí se stalo tak extrémním, že i výrobci aut mají strach z technologií souvisejících s obsahem.

V článku pro časopis Business 2.0 popisuje Rafe Needleman diskuzi s BMW:

„Zeptal jsem se, proč se vší tou paměťovou kapacitou a výpočetní silou v autech nejde přehrávat MP3 soubory. Bylo mi řečeno, že inženýři BMW v Německu do nového vozu zabudovali přehrávání MP3 přes vestavěnou zvukovou aparaturu, ale že marketingové a právní oddělení nemělo odvahu začít je prodávat ve Spojených státech. Dodnes se nová auta ve Spojených státech neprodávají se skutečnými MP3 přehrávači. ...“

Toto je svět mafie — plný nabídek typu „peníze nebo život“, ovládaný ne soudy, ale hrozbami, které vlastníkům autorských práv zákon umožňuje používat. Je to systém, který jasně a nutně brzdí nové inovace. Začít podnikat je těžké samo o sobě. Pod trvalou hrozbou žalob je to prakticky nemožné.

Nejde o to, že by firmy měly mít právo začít podnikat protizákonně. Jde o definici toho, co je „protizákonné“. Zákon je velká směs nejistoty. Nemáme jak pořádně zjistit, jak by se měl vztahovat na nové technologie. Jenže převrácením naší tradice judiciální deference (judicial deference; princip anglosaského práva, podle kterého soudy ve velmi sporných případech přenechají rozhodnutí zákonodárcům — pozn. překl.) a přijetím neuvěřitelně obrovských trestů podle autorského zákona vede tato nejistota k realitě, která je mnohem konzervativnější, než by bylo zdrávo. Kdyby zákon trestal špatné parkování smrtí, bylo by nejen méně špatného parkování, ale vůbec by jezdilo mnohem méně aut. To samé platí i pro inovace. Když inovace neustále stojí před takto neurčitou a neomezenou odpovědností, budeme mít mnohem méně vzkvétajících inovací a mnohem méně tvorby.

Toto je přesná analogie „levičáckého“ argumentu o „fair use“. Ať je „skutečný“ zákon jakýkoliv, skutečný dopad zákona je v obou případech stejný. Takto divoce trestající systém regulací bude systematicky brzdit tvorbu a inovaci. Bude chránit část průmyslu a některé tvůrce, ale bude škodit průmyslu a tvorbě jako celku. Svobodný trh a svobodná kultura závisí na vzkvétající konkurenci. Jenže dnešní zákon přesně tento druh konkurence ničí. Následkem toho vzniká přeregulovaná kultura, stejně jako následkem přílišné kontroly nad trhem vzniká přeregulovaný trh.

Vytvoření kultury povolení místo svobodné kultury je první důležitý následek mnou popisovaných změn, který postihne inovaci. Kultura povolení znamená kulturu právníků — kulturu, kde možnost tvořit znamená nejprve zavolat svému právníkovi. Opět, nejsem proti právníkům, alespoň dokud ví, kam patří. A rozhodně nejsem proti zákonu. Jenže naše profese přestala vnímat své hranice. A špičky naší profese si přestaly uvědomovat, jak velké náklady naše profese způsobuje ostatním. Neefektivita zákona je ostudou naší tradice. A přestože si myslím, že by naše profese tedy měla dělat vše pro to, aby byl zákon efektivnější, měla by alespoň dělat vše pro to, aby omezila dosah zákona tam, kde zákon nepřináší nic dobrého. Transakční náklady spojené s kulturou povolení stačí k pohřbení širokého spektra tvorby. Ospravedlnit takový výsledek dá někomu spoustu práce.

Neurčitost zákona je jedním z břemen inovace. Druhé břemeno je mnohem přímočařejší. Je to snaha mnohých z mediálního průmyslu využít zákon k přímé regulaci technologií Internetu, aby lépe chránil jejich obsah.

Motivace k takové reakci je očividná. Internet umožňuje efektivní šíření obsahu. Tato efektivita je klíčovou vlastností jeho koncepce. Ale z pohledu mediálního průmyslu je tato vlastnost „chybou“. Efektivní šíření obsahu pro distributory představuje ztížení pozice při kontrole jeho šíření. Jednou ze zřejmých reakcí na tuto efektivitu je tedy snížit efektivitu Internetu. Když Internet posiluje „pirátství“, pak bychom podle této reakce měli Internetu zpřerážet nohy.

Příkladů tohoto druhu legislativy je mnoho. Pod nátlakem mediálního průmyslu někteří členové Kongresu hrozili legislativou, která by od počítačů vyžadovala zjišťování, jestli je obsah, ke kterému přistupují, chráněn nebo ne, a blokování šíření chráněného obsahu. Kongres už zahájil řízení za účelem posouzení povinné „vysílací značky“, která by byla vyžadována na každém zařízení schopném přenášet digitální video (např. počítači) a která by blokovala kopírování veškerého obsahu označeného vysílací značkou. Jiní členové Kongresu navrhli zbavit dodavatele obsahu odpovědnosti za technologie, které by používali k hledání lidí porušujících autorská práva a likvidaci jejich počítačů.

V jistém smyslu tato řešení vypadají rozumně. Když je problém v programech, proč ho nevyřešit regulací programů. Jenže jakákoliv regulace technické infrastruktury bude vždy nastavena vzhledem k soudobé technologii. Bude pro technologii představovat značnou přítěž a náklady, ale bude nejspíše zatlačena do pozadí novými způsoby obcházení jejích požadavků.

V březnu 2002 se velká koalice technologických firem v čele s Intelem pokusila ukázat Kongresu škody, které by tato legislativa způsobila. Jejich argumentem samozřejmě nebylo, že by autorská práva neměla být chráněna. Naopak argumentovali tím, že by žádná ochrana neměla nadělat více škody než užitku.

Je zde ještě jeden zřejmý způsob, kterým tato válka uškodila inovaci — a opět to bude povědomé zastáncům svobodného trhu.

Autorská práva mohou být majetkem, ale jako každý majetek je to zároveň druh regulace. Je to regulace, která někomu prospívá a jinému škodí. Když je navržena správně, prospívá tvůrcům a škodí parazitům. Když je navržena špatně, mocní ji budou používat k likvidaci konkurence.

Jak jsem popsal v kapitole 10, přes tuto vlastnost autorských práv jako regulace a s přihlédnutím k důležitým výhradám naznačeným Jessicou Litmanovou v její knize Digital Copyright, celkově historie autorských práv není úplně špatná. Jak je popsáno v kapitole 10, po příchodu nových technologií Kongres nastoloval rovnováhu, aby zajistil ochranu nového před starým. Součástí této strategie byly i povinné, neboli zákonné licence. Další součástí bylo volné užití (jako v případě videorekordérů).

Jenže se vzestupem Internetu se braní ohledů na nové technologie vytratilo. Místo nastolení rovnováhy mezi požadavky nových technologií a legitimními právy tvůrců obsahu jak soudy, tak Kongres zavedli právní omezení, která budou mít za následek potlačení nového ve prospěch starého.

Reakce soudů byla celkem jednotná. Odrazila se i v reakcích navržených a skutečně schválených Kongresem. Nebudu tu všechny tyto reakce vyjmenovávat. Ale jeden příklad je všechny dokonale vystihuje. Je to příběh zániku internetového rádia.

Jak jsem popsal v kapitole 4, když rádio hraje písničku, interpret nedostane za „vystoupení v rádiu“ zaplaceno, pokud není zároveň skladatelem. Takže kdyby například Marilyn Monroe nahrála „Happy Birthday“ — na památku svého skvělého vystoupení pro prezidenta Kennedyho na Madison Square Garden — pak by při každém vysílání této nahrávky současný majitel autorských práv k „Happy Birthday“ dostal zaplaceno, zatímco Marilyn Monroe ne.

Odůvodnění za touto rovnováhou vytvořenou Kongresem dává jistý smysl. Důvodem je, že rádio je určitým druhem reklamy. Interpret z toho tedy má prospěch, protože vysíláním jeho hudby rádio zvyšuje prodej jeho nahrávek. Takže interpret něco získal, i když jen nepřímo. Toto odůvodnění ale nejspíše mělo mnohem menší podíl na výsledku než moc rádií: Jejich lobbisté odvedli dobrou práci při zastavování pokusů přesvědčit Kongres, aby vyžadoval kompenzace pro interprety.

Podívejme se na internetové rádio. Podobně jako normální rádio, internetové rádio je technologie pro přenos obsahu z vysílače k posluchači. Vysílání putuje Internetem místo éterem radiového spektra. Takže si mohu „naladit“ internetové rádio z Berlína, zatímco sedím v San Franciscu, přestože tam se dají naladit obyčejná rádia jen z blízkého okolí.

Tato vlastnost architektury internetového radia znamená, že uživatel si na svém počítači může naladit potenciálně neomezený počet stanic, zatímco v současné architektuře běžného rádia je zřejmé omezení počtu vysílačů a volných vysílacích frekvencí. Internetové rádio by tedy mohlo být více konkurenční než normální rádio; mohlo by nabízet mnohem širší výběr. A protože potenciální posluchačstvo internetového rádia je celý svět, malé stanice by mohly snadno vyvíjet a dodávat obsah relativně velkému počtu uživatelů po celém světě. Podle některých odhadů si tento nový druh rádia naladilo přes 80 milionů uživatelů po celém světě.

Internetové rádio je tedy pro rádio to samé, co FM rádio bylo pro AM rádio. Je to potenciálně mnohem důležitější pokrok, než bylo FM oproti AM, protože je lepší nejen technologie, ale i konkurence. Opravdu, mezi bojem za zavedení FM rádia a bojem na ochranu internetového rádia je přímá analogie. Jak jeden autor popsal boj Howarda Armstronga za povolení FM rádia:

„Na krátkých vlnách mohlo fungovat téměř neomezené množství FM stanic, čímž by zmizela umělá omezení rádia na přecpaných dlouhých vlnách. Kdyby se FM svobodně vyvíjelo, počet stanic by byl omezen jen trhem a konkurencí místo technických omezení. ... Armstrong přirovnal situaci kolem rádia k období po vynálezu knihtisku, kdy se vlády a vládnoucí zájmy snažily kontrolovat tento nový nástroj hromadné komunikace pomocí restriktivních licencí. Tato tyranie skončila až když lidé mohli svobodně získat tiskařské lisy a svobodně je provozovat. FM technologie byla v tomto smyslu stejně velkým vynálezem jako tiskařské lisy, protože dala rádiu možnost rozbít své okovy.“

Potenciál FM rádia nebyl nikdy realizován — ne protože by se Armstrong v technologii mýlil, ale protože podcenil moc „výhradních práv, návyků, zvyklostí a legislativy“ bránit rozvoji této konkurenční technologie.

Dnes by bylo možné tvrdit to samé o internetovém rádiu. Neb zde opět není žádný technický limit omezující počet internetových rádií. Jediná omezení internetového rádia vychází ze zákonů. Autorský zákon je jedním z nich. Takže nejprve bychom se měli ptát, jaká pravidla autorského zákona by se měla vztahovat na internetová rádia?

Jenže tentokrát je moc lobbistů opačná. Internetové rádio je nový průmysl. Naopak nahrávající umělci mají velmi mocnou lobby, organizaci RIAA. Takže když Kongres v roce 1995 posuzoval fenomén internetového rádia, lobbisté přesvědčili Kongres, aby pro internetové rádio přijal jiná pravidla než pro pozemní rádio. Zatímco pozemní rádio nemusí naší hypotetické Marilyn Monroe platit za vysílání její hypotetické nahrávky „Happy Birthday“, internetové rádio musí. Nejen že zákon není k internetovému rádiu neutrální — zákon ve skutečnosti zatěžuje internetové rádio více než pozemní rádio.

Tato finanční zátěž není zanedbatelná. Jak odhaduje William Fisher, profesor práva na Harvardu, kdyby internetové rádio distribuovalo populární hudbu bez reklam (průměrně) deseti tisícům posluchačů 24 hodin denně, dlužilo by umělcům na poplatcích přes 1 milion dolarů ročně. Obyčejné rádio vysílající stejný obsah by žádné takové poplatky neplatilo.

Zátěž není jen finanční. Podle původně navržených pravidel by internetové rádio (ale ne pozemní rádio) muselo z každé posluchačské transakce sbírat následující data:

jméno služby;
kanál programu (AM/FM stanice používají ID stanice);
typ programu (archivní/ve smyčce/živě);
datum vysílání;
čas vysílání;
časová zóna původu vysílání;
číselné označení pozice zvukové nahrávky v programu;
délka vysílání (zaokrouhleno na sekundy);
titul zvukové nahrávky;
ISRC kód nahrávky;
rok vydání alba podle copyright značky a v případě kompilovaných alb rok vydání alba a datum copyrightu stopy;
interpret;
prodejní titul alba;
nahrávací společnost;
UPC kód alba;
katalogové číslo;
informace o vlastníku autorských práv;
hudební žánr kanálu nebo programu (formát stanice);
jméno služby nebo entity;
kanál nebo program;
datum a čas přihlášení uživatele (v časové zóně uživatele);
datum a čas odhlášení uživatele (v časové zóně uživatele);
časová zóna, kde byl signál přijímán (uživatelská);
unikátní identifikátor uživatele;
země, kde uživatel přijímal vysílání.

Knihovník Kongresu nakonec zrušil nutnost sbírání informací s odkazem na potřebu zpracování další studie. A také změnil původní poplatky zvolené komisí pověřenou určením poplatků. Ale základní rozdíl mezi internetovým a pozemním rádiem zůstává: Internetová rádia musí platit druh autorských poplatků, které pozemní rádia platit nemusí.

Proč? Čím je tento rozdíl odůvodněný? Existuje snad nějaká studie ekonomických dopadů internetového rádia, která by takový rozdíl ospravedlňovala? Bylo snad cílem chránit umělce proti pirátství?

Ve vzácné chvilce otevřenosti připustil jeden z expertů RIAA to, co bylo v tu chvíli všem jasné. Jak mi řekl Alex Alben, viceprezident pro veřejnou politiku společnosti Real Networks,

„RIAA, zastupující nahrávací společnosti, přednesla výpověď o tom, kolik by podle nich ochotný zákazník zaplatil ochotnému prodejci, a bylo to mnohem víc. Bylo to desetkrát víc, než kolik platí rozhlasové stanice za vysílání stejných písniček po stejnou dobu. A tak se právníci zastupující internetová rádia zeptali RIAA: ... ‚Jak jste přišli na o tolik vyšší sazbu? Proč to stojí víc než rádio? Protože máme tu stovky tisíc internetových rádií, která chtějí platit, a tím by se měla zavést tržní cena, a když cenu nastavíte tak vysoko, vyřadíte malá internetová rádia ze hry. ...‘

A experti RIAA řekli: 'Víte, my si to moc nepředstavujeme jako průmysl s tísícovkami poskytovatelů vysílání, podle nás by to měl být průmysl s, řekněme, pěti nebo sedmi velkými hráči, kteří mohou platit vysoké sazby, a bude to stabilní, předvídatelný trh.“ (Doplněno zvýraznění.)

Přeloženo: cílem je použít zákon k vyloučení konkurence, aby tato platforma s potenciálně obrovskou konkurencí, která by způsobila explozi různorodosti a rozsahu dostupného obsahu, nedělala vrásky dinosaurům minulosti. Není tu nikdo, ať z pravice či z levice, kdo by měl takové použití zákona schvalovat. A přesto tu není prakticky nikdo, ať z pravice či levice, kdo by se snažil tomu účinně bránit.

Kažení občanů

Přeregulovanost potlačuje tvořivost. Dusí inovaci. Dává dinosaurům právo veta nad budoucností. Promrhává mimořádnou příležitost pro demokratickou tvořivost, kterou přinesly digitální technologie.

Vedle těchto významných škodlivých účinků je ještě jeden, který naši předchůdci považovali za významný, ale dnes se zdá zapomenutý. Přeregulovanost kazí občany a oslabuje váhu zákonů.

Dnes vedená válka je válka prohibiční. Jako každá prohibiční válka je namířena proti jednání velkého množství občanů. Podle New York Times v květnu 2002 stahovalo hudbu 43 milionů Američanů. Podle RIAA je jednání těchto 43 milionů Američanů hrdelním zločinem. Máme tedy sadu zákonů, která dělá z 20 procent Ameriky zločince. Jak RIAA podává žaloby nejen na světové Napstery a Kazaa, ale i na studenty tvořící vyhledávače a pořád víc i na obyčejné uživatele stahující obsah, technologie pro sdílení se budou vyvíjet, aby chránily a skrývaly nelegální použití. Je to závod ve zbrojení nebo občanská válka, kde extrémy jedné strany vyvolávají ještě extrémnější odezvu od té druhé.

Taktika mediálního průmyslu využívá slabinu amerického právního systému. Když RIAA podala žalobu na Jesseho Jordana, věděla, že v Jordanovi našla obětního beránka a ne odpůrce. Hrozba, že by musel na odškodném zaplatit všechny peníze na světě (15 milionů dolarů) nebo skoro všechny peníze na světě na obhajobu proti placení všech peněz na světě na odškodném (250 000 dolarů za soudní výlohy) vedly Jordana k volbě zaplatit všechny peníze, které na světě měl (12 000 dolarů), aby proces odvrátil. Stejnou strategií se řídí i žaloby RIAA proti jednotlivým uživatelům. V září 2003 RIAA žalovala 261 jednotlivců — mezi nimi dvanáctiletou dívku žijící v sociálním bydlení a sedmdesátiletého pána, který pojem sdílení souborů ani neznal. Jak tito obětní beránci zjistili, hájit se proti těmto žalobám je vždy dražší než přistoupit na mimosoudní vyrovnání. (Například ona dvanáctiletá dívka, tak jako Jesse Jordan, zaplatila za mimosoudní vyrovnání své celoživotní úspory 2 000 dolarů.) Náš právní řád je příšerný systém na obhajobu práv. Je to hanba naší tradice. A výsledkem našeho právního systému je, že mocní mohou pomocí právního systému zašlápnout libovolné právo, které se jim nelíbí.

Prohibiční války nejsou v Americe nic nového. Tato je jen o něco extrémnější než cokoliv, co jsme doposud zažili. Experimentovali jsme s prohibicí alkoholu v době, kdy jeho průměrná spotřeba byla asi 6 litrů na osobu ročně. Válka proti pití zpočátku omezila tuto spotřebu na pouhých 30% předprohibičního množství, ale ke konci prohibice spotřeba stoupla na 70% původního množství. Američané pili skoro stejně, ale z velké části z nich teď byli zločinci. Zahájili jsme válku proti drogám s cílem snížit užívání regulovaných narkotik, které dnes užívá 7% (nebo 16 milionů) Američanů. To je pokles z vrcholu (tak říkajíc) z roku 1979, kdy to bylo 14% populace. Automobily regulujeme tak moc, že drtivá většina Američanů porušuje zákon každý den. Provozujeme tak složitý daňový systém, že většina maloobchodů pravidelně podvádí. Chlubíme se naší „svobodnou společností,“ ale bezpočet běžného chování je v naší společnosti regulován. A kvůli tomu obrovské množství Američanů pravidelně porušuje alespoň některé zákony.

Tento stav věcí nezůstává bez následků. Pro učitele jako jsem já, kteří mají v popisu práce přednášet studentům práva o důležitosti „etiky,“ je to zvláště závažný problém. Jak můj kolega Charlie Nesson řekl jedné třídě na Stanfordu, každý rok právnické školy přijímají tisíce studentů, kteří nelegálně stahovali hudbu, nelegálně konzumovali alkohol a někdy i drogy, nelegálně pracovali, aniž by platili daně, nelegálně řídili auta. Jsou to děti, pro které se nelegální chování stále více stává normou. A pak je my, profesoři práva, máme učit, jak se chovat eticky — jak říkat ne úplatkům, spravovat peníze klientů odděleně nebo vyhovět příkazu na vydání dokumentu, který vám prohraje spor. Celé generace Američanů — v některých oblastech více než v jiných, přesto ale v celé dnešní Americe — nemohou žít své životy normálně a současně legálně, protože „normálnost“ s sebou přináší určitou míru nelegality.

Odpovědí na tuto obecnou nelegalitu je buď tvrdší vynucování zákona, nebo změna zákona. My jako společnost se musíme naučit dělat tuto volbu rozumněji. Jestli zákon dává smysl závisí z části také na tom, jestli dopady zákona, jak záměrné, tak ty vedlejší, nepřevažují nad přínosy. Jestliže dopady, záměrné i vedlejší, převažují nad přínosy, pak by se zákon měl změnit. Případně pokud jsou náklady stávajícího systému vyšší než náklady alternativy, pak máme velmi dobrý důvod zamyslet se nad alternativou.

Můj argument není stupidní: Lidé porušují zákon, proto bychom zákon měli zrušit. Mohli bychom například drasticky snížit statistiku vražd tím, že zlegalizujeme vraždy ve středu a v pátek. Jenže to nedává smysl, protože vražda je špatná bez ohledu na den v týdnu. Zakázat vraždu vždy a všude je správné.

Můj argument je naopak jeden z těch, které demokracie chápaly po generace, ale který jsme se v poslední době naučili zapomínat. Vláda zákona závisí na dodržování zákona. Čím častěji my občané zažíváme porušování zákona, tím méně zákon respektujeme. Ve většině případů je samozřejmě důležitý zákon, ne respekt k zákonu. Je mi jedno, jestli pachatel znásilnění respektuje zákon nebo ne; chci ho chytit a dostat do vězení. Ale záleží mi na tom, aby zákon respektovali moji studenti. A není mi lhostejné, že pravidla zákona zasévají rostoucí neúctu tím, že zavádí extrémní regulaci. Od chvíle, kdy Internet přinesl novou podobu „sdílení,“ dosáhlo zletilosti dvacet milionů Američanů. Těmto dvaceti milionům Američanů musíme říkat „občané,“ ne „zločinci“.

Jestliže si alespoň čyřicet tři milionů občanů stahuje obsah z Internetu, a jestliže tito používají různé nástroje ke kombinování tohoto obsahu způsobem neautorizovaným držiteli copyrightu, pak první otázkou, kterou bychom si měli klást, by nemělo být, jak nejlépe zaangažovat FBI. První otázka by se měla zabývat tím, zda je taková prohibice opravdu potřebná k tomu, aby bylo dosaženo správného účinku, jemuž zákony o duševním vlastnictví slouží. Existuje nějaký jiný způsob, který by zajistil platbu umělcům, aniž by čtyřicet tři milionů Američanů bylo proměněno ve zločince? Má to smysl, existují-li jiné způsoby zajištění platby umělcům, aniž by se Amerika proměnila v národ zločinců?

Tuto abstraktní myšlenku lze lépe objasnit na příkladu. Všichni vlastníme CD. Mnoho z nás stále ještě vlastní gramofonové desky. Tyto kousky plastu mají na sobě zakódovanou hudbu, kterou jsme si v jistém smyslu koupili. Zákon chrání naše právo koupit a prodat tento kus plastu: Není pro porušením copyrightu, jestliže prodám všechny své gramofonové desky s klasickou hudbou do antikvariátu a místo nich si koupím gramofonové desky s jazzem. Tento způsob „použití“ nahrávky je svobodný a zdarma.

Jak ale ukázalo šílenství s MP3, existuje jiný způsob použití gramofonových desek, které je ve svém účinku svobodné a zdarma. Protože tyto nahrávky byly vyrobeny bez ochrany proti kopírování, mohu „svobodně a zdarma“ kopírovat nebo ripnout (zkonvertovat do počítačového formátu) hudbu z gramofonových desek na pevný disk počítače. Skutečně, Apple Corporation šel tak daleko, že navrhl tuto „svobodu“ jako právo: V sérii reklam Apple potvrdil oprávnění digitálních technologií na „Rip, Mix, Burn“ - převedení do počítačového formátu, mixování a vypálení na médium.

Toto „použití“ mých gramodesek je určitě cenné. Zahájil jsem doma rozsáhlý projekt ripnutí všech CD, mých i manželky, a uložení do jednoho archivu. Pak si pomocí iTunes od Apple nebo skvělého programu Andromeda můžeme sestavit různé seznamy (playlisty) naší hudby: Bach, barokní hudba, zamilované písničky, zamilované písničky našich milovaných - možnosti jsou nekonečné. A snížením nákladů na míchání seznamů (playlistů) tyto technologie pomáhají rozvíjet tvořivost, která je sama o sobě nezávisle hodnotná. Kompilace písniček jsou tvořivé a smysluplné ve svém vlastním právu.

Toto použití je umožněno nechráněnými médii - buď CD nebo gramodeskami. Nechráněná média však umožňují také sdílení souborů. Sdílení souborů ohrožuje (alespoň průmysl obsahu je o tom přesvědčen) schopnost tvořitelů získat ze své tvořivosti férovou odměnu. V důsledku toho mnozí začínají experimentovat s technologiemi, aby eliminovali nechráněná média. Tyto technologie by například umožnily vyrábět CD, které nelze ripnout. Nebo mohou spouštět špionážní programy, jejichž účelem je identifikovat ripnutý obsah na počítačích svých uživatelů.

Pokud by tyto technologie byly spuštěny, pak by se sestavení velkých archivů vlastní hudby stalo docela obtížným. Můžete se napojit na hackerské kruhy a získat technologii na odblokování ochrany obsahu. Používání takových technologií je nezákonné, ale vám to možná moc nevadí. V každém případě by pro naprostou většinu lidí tyto ochranné technologie účinně zlikvidovaly použití CD v archivech. Jinými slovy, taková technologie by nás natlačila zpět do světa, kde jsme buď poslouchali hudbu pomocí manipulace s kousky plastu, nebo bychom se stali součástí značně složitého systému „managementu digitálních práv“.

Jestliže by omezení možnosti svobodně přesouvat obsah bylo jediným způsobem, jak zajistit umělcům jejich poplatky, pak by tyto technologie narušující svobodu přesouvat obsah byly ospravedlnitelné. Ale co když existuje jiný způsob zajišťující platby umělcům, aniž by byl jakýkoli obsah zamčen? Jinými slovy, co kdyby jiný systém zajistil umělcům kompenzaci a přitom by zachoval svobodu snadného přesunu obsahu?

Neusiluji teď o to, abych prokázal, že takový systém existuje. Verzi takového systému navrhuji v poslední kapitole této knihy. Teď chci mluvit o něčem relativně nekontroverzním: kdyby jiný systém dosahoval stejných legitimních účinků, kterých dosahuje současný systém copyrightu, ale ponechal by spotřebitelům a tvůrcům mnohem více svobody, pak bychom měli velmi dobrý důvod zabývat se takovou alternativou.

Jsem přesvědčen o tom, že existuje způsob, jak zajistit umělcům platby, aniž by se z 43 milionů Američanů dělali zločinci. Nejlepší vlastností této alternativy je to, že by to vedlo k úplně jinému trhu pro uplatnění a šíření tvořivosti. Těch pár dominantních, kteří dnes na světě kontrolují naprostou většinu šíření obsahu, by už nemohlo takovou extrémní kontrolu vykonávat. Nejspíš by zvolili cestu koněm taženého vozíku.

Až na to, že výrobci vozíků této generace si už osedlali Kongres a cválají na koni zákona, aby se chránili před touto novou formou konkurence. Pro ně je to volba mezi 43 miliony Američanů jako zločinců a jejich vlastním přežitím.

Jejich volba je pochopitelná. Není však pochopitelné, proč jako demokratická společnost v této volbě pokračujeme. Jack Valenti je okouzlující; ale ne natolik, aby bylo ospravedlněno vzdání se tradice tak hluboké a důležité, jakou je naše tradice svobodné kultury.

Je zde ještě jeden aspekt tohoto rozkladu, který je obzvláště důležitý pro občanské svobody a vyplývá přímo z prohibiční války. Jak popisuje Fred von Lohmann z Electronic Frontier Foundation, toto jsou „kolaterální škody“, které „nastanou, pokud se z velmi vysokého procenta obyvatelstva stanou zločinci“. To znamená škody na občanských právech obecně.

„Můžete-li s někým zacházet jako s domnělým porušitelem zákona,“ vysvětluje von Lohmann,

„pak se najednou, zničehonic mnoho ochran základnách občanských práv vypaří jedna po druhé ... Porušujete-li copyright, jak si můžete myslet, že budete mít nějaké právo na soukromí? Porušujete-li copyright, jak si můžete myslet, že budete v bezpečí před někým, kdo se chce dostat do vašeho počítače? Jak si můžete myslet, že vám bude i nadále poskytováno připojení k internetu? ... Naše vnímání se změní, jakmile si pomyslíme: 'No jo, ale ten člověk je zločinec, porušuje zákon.' Tedy, pokud něco tahle kapmaň proti sdílení souborů dokázala, pak to, že se z významné části amerických uživatelů internetu stali 'porušitelé zákona.' “

A důsledkem této transformace americké veřejnosti na zločince je to, že je velmi jednoduché, jak se právě děje, účinně vygumovat značnou část soukromí, jemuž se těšíme.

Uživatelé Internetu to začali zažívat v roce 2003, kdy RIAA spustila svou kampaň, jež přinutila poskytovatele služeb Internetu předávat jména zákazníků, o nichž byla RIAA přesvědčena, že porušují copyright. Verizon bojoval proti tomuto požadavku a prohrál. Jednoduchým dotazem soudce, bez jakéhokoli oznámení zákazníkovi, je odhalena identita uživatele Internetu.

RIAA pak rozšířila tuto kampaň, a to oznámením obecné strategie soudit se s jednotlivými uživateli Internetu, kteří si údajně stáhli hudbu s copyrightem ze systémů sdílení souborů. Jak jsme však viděli, potenciální škody způsobené těmito soudními přemi jsou astronomické: je-li rodinný počítač použit ke stažení hudby v ceně jednoho CD, rodina může být odpovědná za škody ve výši 2 milionů dolarů. To nezastavilo RIAA před soudními přemi s mnoha takovými rodinami, tak jako se soudila s Jesse Jordanem.

Výše uvedené však nezmiňuje v plném rozsahu slídění prováděné RIAA. Reportáž CNN koncem loňského léta popisovala strategii přijatou RIAA k vystopování uživatelů portálu Napster. Pomocí promyšleného hashovacího algoritmu RIAA sejmula něco jako otisk prstu každé písně v katalogu Napster. Každá kopie kterékoli takové MP3 bude mít stejný „otisk prstu“.

Teď si představte nikoli nepravděpodobný scénář: Představte si, že přítel vaší dcery jí věnuje CD - výběr písniček, podobné kazetám, které jste si dělali jako děti. Nevíte - a ani vaše dcera neví - odkud ty písničky jsou. Ale dcera si zkopíruje tyhle písničky na svůj počítač. Pak si vezme svůj počítač do školy, připojí ho do školní sítě, a jestliže školní síť „spolupracuje“ se slídilstvím RIAA a dcera nemá dobře zabezpečený svůj obsah před sítí (víte vy sami, jak se to dělá?), pak RIAA bude schopna identifikovat vaši dceru jako „zločince“. A v rámci pravidel, která univerzity začínají uplatňovat, může dcera ztratit právo užívat počítačovou síť univerzity. V některých případech může být vyloučena.

Jistěže bude mít právo se obhajovat. Můžete si pro ni najmout právníka (za 300 dolarů na hodinu, budete-li mít štěstí), a ona se pak může hájit tím, že nevěděla nic o zdroji písniček nebo o tom, že by pocházely z portálu Napster. A může se stát, že jí univerzita bude věřit. Ale univerzita jí věřit nemusí. Může považovat toto „podloudné zboží“ jako presumpci viny. A jak se již mnozí studenti přesvědčili, naše presumpce neviny zmizela ve víru válek prohibice. Tato válka není jiná.

Von Lohmann dodává:

„Mluvíme-li tedy o takovém množství jako čtyřicet až šedesát milionů Američanů, kteří v zásadě porušují práva copyrightu, vytváříte situaci, kdy občanské svobody těchto lidí jsou v obecném smyslu ohroženy. [Nemyslím,] že bychom [našli] analogický případ, kdy byste mohli náhodně sebrat někoho na ulici a mohli byste ho s jistotou obvinit z milionových škod způsobených nezákonným jednáním. Určitě všichni jezdíme rychle, ale rychlá jízda není ten druh aktivit, kvůli nimž bychom běžně pozbývali občanských práv. Někdo užívá drogy, a myslím, že to je nejbližší analogie, [ale] mnozí si všimli, že válka proti drogám rozložila mnoho našich občanských svobod, protože považuje tak mnoho Američanů za zločince. No, myslím, že je férové říci, že u sdílení souborů je počet Američanů o řád vyšší než u užívání drog ... Jestliže se ze čtyřiceti až šedesáti milionů Američanů stali porušovatelé zákona, pak jsme opravdu na klouzačce ke ztrátě mnoha občanských svobod pro všechny z těch čtyřiceti až šedesáti milionů.“

Jestliže je čtyřicet až šedesát milionů Američanů považováno podle zákona za „zločince“ a zároveň je možné tento zákon pozměnit tak, abychom dosáhli stejných účinků (tj. zajistit práva autorů), aniž by tyto miliony byly kriminalizovány, kdo je tady pak vlastně ten špatný? Američané nebo zákony? Co je americké: Neustále válčit proti vlastním lidem, nebo společným úsilím změnit prostřednictvím demokracie naše zákony?

Diskuse ke kapitole Škodlivé účinky

Předchozí kapitola - Další kapitola

Zpět na hlavní stránku

Originální text:

Chapter twelve: Harms

To fight “piracy,” to protect “property,” the content industry has launched a war. Lobbying and lots of campaign contributions have now brought the government into this war. As with any war, this one will have both direct and collateral damage. As with any war of prohibition, these damages will be suffered most by our own people.

My aim so far has been to describe the consequences of this war, in particular, the consequences for “free culture.” But my aim now is to extend this description of consequences into an argument. Is this war justified?

In my view, it is not. There is no good reason why this time, for the first time, the law should defend the old against the new, just when the power of the property called “intellectual property” is at its greatest in our history.

Yet “common sense” does not see it this way. Common sense is still on the side of the Causbys and the content industry. The extreme claims of control in the name of property still resonate; the uncritical rejection of “piracy” still has play.

There will be many consequences of continuing this war. I want to describe just three. All three might be said to be unintended. I am quite confident the third is unintended. I'm less sure about the first two. The first two protect modern RCAs, but there is no Howard Armstrong in the wings to fight today's monopolists of culture.

Constraining Creators

In the next ten years we will see an explosion of digital technologies. These technologies will enable almost anyone to capture and share content. Capturing and sharing content, of course, is what humans have done since the dawn of man. It is how we learn and communicate. But capturing and sharing through digital technology is different. The fidelity and power are different. You could send an e-mail telling someone about a joke you saw on Comedy Central, or you could send the clip. You could write an essay about the inconsistencies in the arguments of the politician you most love to hate, or you could make a short film that puts statement against statement. You could write a poem to express your love, or you could weave together a string—a mash-up— of songs from your favorite artists in a collage and make it available on the Net.

This digital “capturing and sharing” is in part an extension of the capturing and sharing that has always been integral to our culture, and in part it is something new. It is continuous with the Kodak, but it explodes the boundaries of Kodak-like technologies. The technology of digital “capturing and sharing” promises a world of extraordinarily diverse creativity that can be easily and broadly shared. And as that creativity is applied to democracy, it will enable a broad range of citizens to use technology to express and criticize and contribute to the culture all around.

Technology has thus given us an opportunity to do something with culture that has only ever been possible for individuals in small groups, isolated from others. Think about an old man telling a story to a collection of neighbors in a small town. Now imagine that same storytelling extended across the globe.

Yet all this is possible only if the activity is presumptively legal. In the current regime of legal regulation, it is not. Forget file sharing for a moment. Think about your favorite amazing sites on the Net. Web sites that offer plot summaries from forgotten television shows; sites that catalog cartoons from the 1960s; sites that mix images and sound to criticize politicians or businesses; sites that gather newspaper articles on remote topics of science or culture. There is a vast amount of creative work spread across the Internet. But as the law is currently crafted, this work is presumptively illegal.

That presumption will increasingly chill creativity, as the examples of extreme penalties for vague infringements continue to proliferate. It is impossible to get a clear sense of what's allowed and what's not, and at the same time, the penalties for crossing the line are astonishingly harsh. The four students who were threatened by the RIAA ( Jesse Jordan of chapter 3 was just one) were threatened with a $98 billion lawsuit for building search engines that permitted songs to be copied. Yet World- Com—which defrauded investors of $11 billion, resulting in a loss to investors in market capitalization of over $200 billion—received a fine of a mere $750 million.1 And under legislation being pushed in Congress right now, a doctor who negligently removes the wrong leg in an operation would be liable for no more than $250,000 in damages for pain and suffering.2 Can common sense recognize the absurdity in a world where the maximum fine for downloading two songs off the Internet is more than the fine for a doctor's negligently butchering a patient?

The consequence of this legal uncertainty, tied to these extremely high penalties, is that an extraordinary amount of creativity will either never be exercised, or never be exercised in the open. We drive this creative process underground by branding the modern-day Walt Disneys “pirates.” We make it impossible for businesses to rely upon a public domain, because the boundaries of the public domain are designed to be unclear. It never pays to do anything except pay for the right to create, and hence only those who can pay are allowed to create. As was the case in the Soviet Union, though for very different reasons, we will begin to see a world of underground art—not because the message is necessarily political, or because the subject is controversial, but because the very act of creating the art is legally fraught. Already, exhibits of “illegal art” tour the United States.3 In what does their “illegality” consist? In the act of mixing the culture around us with an expression that is critical or reflective.

Part of the reason for this fear of illegality has to do with the changing law. I described that change in detail in chapter 10. But an even bigger part has to do with the increasing ease with which infractions can be tracked. As users of file-sharing systems discovered in 2002, it is a trivial matter for copyright owners to get courts to order Internet service providers to reveal who has what content. It is as if your cassette tape player transmitted a list of the songs that you played in the privacy of your own home that anyone could tune into for whatever reason they chose.

Never in our history has a painter had to worry about whether his painting infringed on someone else's work; but the modern-day painter, using the tools of Photoshop, sharing content on the Web, must worry all the time. Images are all around, but the only safe images to use in the act of creation are those purchased from Corbis or another image farm. And in purchasing, censoring happens. There is a free market in pencils; we needn't worry about its effect on creativity. But there is a highly regulated, monopolized market in cultural icons; the right to cultivate and transform them is not similarly free.

Lawyers rarely see this because lawyers are rarely empirical. As I described in chapter 7, in response to the story about documentary filmmaker Jon Else, I have been lectured again and again by lawyers who insist Else's use was fair use, and hence I am wrong to say that the law regulates such a use.

But fair use in America simply means the right to hire a lawyer to defend your right to create. And as lawyers love to forget, our system for defending rights such as fair use is astonishingly bad—in practically every context, but especially here. It costs too much, it delivers too slowly, and what it delivers often has little connection to the justice underlying the claim. The legal system may be tolerable for the very rich. For everyone else, it is an embarrassment to a tradition that prides itself on the rule of law.

Judges and lawyers can tell themselves that fair use provides adequate “breathing room” between regulation by the law and the access the law should allow. But it is a measure of how out of touch our legal system has become that anyone actually believes this. The rules that publishers impose upon writers, the rules that film distributors impose upon filmmakers, the rules that newspapers impose upon journalists— these are the real laws governing creativity. And these rules have little relationship to the “law” with which judges comfort themselves.

For in a world that threatens $150,000 for a single willful infringement of a copyright, and which demands tens of thousands of dollars to even defend against a copyright infringement claim, and which would never return to the wrongfully accused defendant anything of the costs she suffered to defend her right to speak—in that world, the astonishingly broad regulations that pass under the name “copyright” silence speech and creativity. And in that world, it takes a studied blindness for people to continue to believe they live in a culture that is free.

As Jed Horovitz, the businessman behind Video Pipeline, said to me,

We're losing [creative] opportunities right and left. Creative people are being forced not to express themselves. Thoughts are not being expressed. And while a lot of stuff may [still] be created, it still won't get distributed. Even if the stuff gets made . . . you're not going to get it distributed in the mainstream media unless you've got a little note from a lawyer saying, “This has been cleared.” You're not even going to get it on PBS without that kind of permission. That's the point at which they control it.

Constraining Innovators

The story of the last section was a crunchy-lefty story—creativity quashed, artists who can't speak, yada yada yada. Maybe that doesn't get you going. Maybe you think there's enough weird art out there, and enough expression that is critical of what seems to be just about everything. And if you think that, you might think there's little in this story to worry you.

But there's an aspect of this story that is not lefty in any sense. Indeed, it is an aspect that could be written by the most extreme pro-market ideologue. And if you're one of these sorts (and a special one at that, 188 pages into a book like this), then you can see this other aspect by substituting “free market” every place I've spoken of “free culture.” The point is the same, even if the interests affecting culture are more fundamental.

The charge I've been making about the regulation of culture is the same charge free marketers make about regulating markets. Everyone, of course, concedes that some regulation of markets is necessary—at a minimum, we need rules of property and contract, and courts to enforce both. Likewise, in this culture debate, everyone concedes that at least some framework of copyright is also required. But both perspectives vehemently insist that just because some regulation is good, it doesn't follow that more regulation is better. And both perspectives are constantly attuned to the ways in which regulation simply enables the powerful industries of today to protect themselves against the competitors of tomorrow.

This is the single most dramatic effect of the shift in regulatory strategy that I described in chapter 10. The consequence of this massive threat of liability tied to the murky boundaries of copyright law is that innovators who want to innovate in this space can safely innovate only if they have the sign-off from last generation's dominant industries. That lesson has been taught through a series of cases that were designed and executed to teach venture capitalists a lesson. That lesson—what former Napster CEO Hank Barry calls a “nuclear pall” that has fallen over the Valley—has been learned.

Consider one example to make the point, a story whose beginning I told in The Future of Ideas and which has progressed in a way that even I (pessimist extraordinaire) would never have predicted.

In 1997, Michael Roberts launched a company called MP3.com. MP3.com was keen to remake the music business. Their goal was not just to facilitate new ways to get access to content. Their goal was also to facilitate new ways to create content. Unlike the major labels, MP3.com offered creators a venue to distribute their creativity, without demanding an exclusive engagement from the creators.

To make this system work, however, MP3.com needed a reliable way to recommend music to its users. The idea behind this alternative was to leverage the revealed preferences of music listeners to recommend new artists. If you like Lyle Lovett, you're likely to enjoy Bonnie Raitt. And so on.

This idea required a simple way to gather data about user preferences. MP3.com came up with an extraordinarily clever way to gather this preference data. In January 2000, the company launched a service called my.mp3.com. Using software provided by MP3.com, a user would sign into an account and then insert into her computer a CD. The software would identify the CD, and then give the user access to that content. So, for example, if you inserted a CD by Jill Sobule, then wherever you were—at work or at home—you could get access to that music once you signed into your account. The system was therefore a kind of music-lockbox.

No doubt some could use this system to illegally copy content. But that opportunity existed with or without MP3.com. The aim of the my.mp3.com service was to give users access to their own content, and as a by-product, by seeing the content they already owned, to discover the kind of content the users liked.

To make this system function, however, MP3.com needed to copy 50,000 CDs to a server. (In principle, it could have been the user who uploaded the music, but that would have taken a great deal of time, and would have produced a product of questionable quality.) It therefore purchased 50,000 CDs from a store, and started the process of making copies of those CDs. Again, it would not serve the content from those copies to anyone except those who authenticated that they had a copy of the CD they wanted to access. So while this was 50,000 copies, it was 50,000 copies directed at giving customers something they had already bought.

Nine days after MP3.com launched its service, the five major labels, headed by the RIAA, brought a lawsuit against MP3.com. MP3.com settled with four of the five. Nine months later, a federal judge found MP3.com to have been guilty of willful infringement with respect to the fifth. Applying the law as it is, the judge imposed a fine against MP3.com of $118 million. MP3.com then settled with the remaining plaintiff, Vivendi Universal, paying over $54 million. Vivendi purchased MP3.com just about a year later.

That part of the story I have told before. Now consider its conclusion. After Vivendi purchased MP3.com, Vivendi turned around and filed a malpractice lawsuit against the lawyers who had advised it that they had a good faith claim that the service they wanted to offer would be considered legal under copyright law. This lawsuit alleged that it should have been obvious that the courts would find this behavior illegal; therefore, this lawsuit sought to punish any lawyer who had dared to suggest that the law was less restrictive than the labels demanded.

The clear purpose of this lawsuit (which was settled for an unspecified amount shortly after the story was no longer covered in the press) was to send an unequivocal message to lawyers advising clients in this space: It is not just your clients who might suffer if the content industry directs its guns against them. It is also you. So those of you who believe the law should be less restrictive should realize that such a view of the law will cost you and your firm dearly.

This strategy is not just limited to the lawyers. In April 2003, Universal and EMI brought a lawsuit against Hummer Winblad, the venture capital firm (VC) that had funded Napster at a certain stage of its development, its cofounder ( John Hummer), and general partner (Hank Barry).4 The claim here, as well, was that the VC should have recognized the right of the content industry to control how the industry should develop. They should be held personally liable for funding a company whose business turned out to be beyond the law. Here again, the aim of the lawsuit is transparent: Any VC now recognizes that if you fund a company whose business is not approved of by the dinosaurs, you are at risk not just in the marketplace, but in the courtroom as well. Your investment buys you not only a company, it also buys you a lawsuit. So extreme has the environment become that even car manufacturers are afraid of technologies that touch content.

 In an article in Business 2.0, Rafe Needleman describes a discussion with BMW:

I asked why, with all the storage capacity and computer power in the car, there was no way to play MP3 files. I was told that BMW engineers in Germany had rigged a new vehicle to play MP3s via the car's built-in sound system, but that the company's marketing and legal departments weren't comfortable with pushing this forward for release stateside. Even today, no new cars are sold in the United States with bona fide MP3 players. . . . 5

This is the world of the mafia—filled with “your money or your life" offers, governed in the end not by courts but by the threats that the law empowers copyright holders to exercise. It is a system that will obviously and necessarily stifle new innovation. It is hard enough to start a company. It is impossibly hard if that company is constantly threatened by litigation.

The point is not that businesses should have a right to start illegal enterprises. The point is the definition of “illegal.” The law is a mess of uncertainty. We have no good way to know how it should apply to new technologies. Yet by reversing our tradition of judicial deference, and by embracing the astonishingly high penalties that copyright law imposes, that uncertainty now yields a reality which is far more conservative than is right. If the law imposed the death penalty for parking tickets, we'd not only have fewer parking tickets, we'd also have much less driving. The same principle applies to innovation. If innovation is constantly checked by this uncertain and unlimited liability, we will have much less vibrant innovation and much less creativity.

The point is directly parallel to the crunchy-lefty point about fair use. Whatever the “real” law is, realism about the effect of law in both contexts is the same. This wildly punitive system of regulation will systematically stifle creativity and innovation. It will protect some industries and some creators, but it will harm industry and creativity generally. Free market and free culture depend upon vibrant competition. Yet the effect of the law today is to stifle just this kind of competition. The effect is to produce an overregulated culture, just as the effect of too much control in the market is to produce an overregulated- regulated market.

The building of a permission culture, rather than a free culture, is the first important way in which the changes I have described will burden innovation. A permission culture means a lawyer's culture—a culture in which the ability to create requires a call to your lawyer. Again, I am not antilawyer, at least when they're kept in their proper place. I am certainly not antilaw. But our profession has lost the sense of its limits. And leaders in our profession have lost an appreciation of the high costs that our profession imposes upon others. The inefficiency of the law is an embarrassment to our tradition. And while I believe our profession should therefore do everything it can to make the law more efficient, it should at least do everything it can to limit the reach of the law where the law is not doing any good. The transaction costs buried within a permission culture are enough to bury a wide range of creativity. Someone needs to do a lot of justifying to justify that result.

The uncertainty of the law is one burden on innovation. There is a second burden that operates more directly. This is the effort by many in the content industry to use the law to directly regulate the technology of the Internet so that it better protects their content.

The motivation for this response is obvious. The Internet enables the efficient spread of content. That efficiency is a feature of the Inter-net's design. But from the perspective of the content industry, this feature is a “bug.” The efficient spread of content means that content distributors have a harder time controlling the distribution of content. One obvious response to this efficiency is thus to make the Internet less efficient. If the Internet enables “piracy,” then, this response says, we should break the kneecaps of the Internet.

The examples of this form of legislation are many. At the urging of the content industry, some in Congress have threatened legislation that would require computers to determine whether the content they access is protected or not, and to disable the spread of protected content.6 Congress has already launched proceedings to explore a mandatory “broad- cast flag” that would be required on any device capable of transmitting digital video (i.e., a computer), and that would disable the copying of any content that is marked with a broadcast flag. Other members of Congress have proposed immunizing content providers from liability for technology they might deploy that would hunt down copyright violators and disable their machines.7

In one sense, these solutions seem sensible. If the problem is the code, why not regulate the code to remove the problem. But any regulation of technical infrastructure will always be tuned to the particular technology of the day. It will impose significant burdens and costs on the technology, but will likely be eclipsed by advances around exactly those requirements.

In March 2002, a broad coalition of technology companies, led by Intel, tried to get Congress to see the harm that such legislation would impose.8 Their argument was obviously not that copyright should not be protected. Instead, they argued, any protection should not do more harm than good.

There is one more obvious way in which this war has harmed innovation—again, a story that will be quite familiar to the free market crowd.

Copyright may be property, but like all property, it is also a form of regulation. It is a regulation that benefits some and harms others. When done right, it benefits creators and harms leeches. When done wrong, it is regulation the powerful use to defeat competitors.

As I described in chapter 10, despite this feature of copyright as regulation, and subject to important qualifications outlined by Jessica Litman in her book Digital Copyright,9 overall this history of copyright is not bad. As chapter 10 details, when new technologies have come along, Congress has struck a balance to assure that the new is protected from the old. Compulsory, or statutory, licenses have been one part of that strategy. Free use (as in the case of the VCR) has been another.

But that pattern of deference to new technologies has now changed with the rise of the Internet. Rather than striking a balance between the claims of a new technology and the legitimate rights of content creators, both the courts and Congress have imposed legal restrictions that will have the effect of smothering the new to benefit the old.

The response by the courts has been fairly universal.10 It has been mirrored in the responses threatened and actually implemented by Congress. I won't catalog all of those responses here.11 But there is one example that captures the flavor of them all. This is the story of the demise of Internet radio.

As I described in chapter 4, when a radio station plays a song, the recording artist doesn't get paid for that “radio performance” unless he or she is also the composer. So, for example if Marilyn Monroe had recorded a version of “Happy Birthday”—to memorialize her famous performance before President Kennedy at Madison Square Garden— then whenever that recording was played on the radio, the current copyright owners of “Happy Birthday” would get some money, whereas Marilyn Monroe would not.

The reasoning behind this balance struck by Congress makes some sense. The justification was that radio was a kind of advertising. The recording artist thus benefited because by playing her music, the radio station was making it more likely that her records would be purchased. Thus, the recording artist got something, even if only indirectly. Probably this reasoning had less to do with the result than with the power of radio stations: Their lobbyists were quite good at stopping any efforts to get Congress to require compensation to the recording artists.

Enter Internet radio. Like regular radio, Internet radio is a technology to stream content from a broadcaster to a listener. The broadcast travels across the Internet, not across the ether of radio spectrum. Thus, I can “tune in” to an Internet radio station in Berlin while sitting in San Francisco, even though there's no way for me to tune in to a regular radio station much beyond the San Francisco metropolitan area.

This feature of the architecture of Internet radio means that there are potentially an unlimited number of radio stations that a user could tune in to using her computer, whereas under the existing architecture for broadcast radio, there is an obvious limit to the number of broadcasters and clear broadcast frequencies. Internet radio could therefore be more competitive than regular radio; it could provide a wider range of selections. And because the potential audience for Internet radio is the whole world, niche stations could easily develop and market their content to a relatively large number of users worldwide. According to some estimates, more than eighty million users worldwide have tuned in to this new form of radio.

Internet radio is thus to radio what FM was to AM. It is an improvement potentially vastly more significant than the FM improvement over AM, since not only is the technology better, so, too, is the competition. Indeed, there is a direct parallel between the fight to establish FM radio and the fight to protect Internet radio. As one author describes Howard Armstrong's struggle to enable FM radio,

An almost unlimited number of FM stations was possible in the shortwaves, thus ending the unnatural restrictions imposed on radio in the crowded longwaves. If FM were freely developed, the number of stations would be limited only by economics and competition rather than by technical restrictions. . . . Armstrong likened the situation that had grown up in radio to that following the invention of the printing press, when governments and ruling interests attempted to control this new instrument of mass communications by imposing restrictive licenses on it. This tyranny was broken only when it became possible for men freely to acquire printing presses and freely to run them. FM in this sense was as great an invention as the printing presses, for it gave radio the opportunity to strike off its shackles.12

This potential for FM radio was never realized—not because Armstrong was wrong about the technology, but because he underestimated the power of “vested interests, habits, customs and legislation”13 to retard the growth of this competing technology.

Now the very same claim could be made about Internet radio. For again, there is no technical limitation that could restrict the number of Internet radio stations. The only restrictions on Internet radio are those imposed by the law. Copyright law is one such law. So the first question we should ask is, what copyright rules would govern Internet radio?

But here the power of the lobbyists is reversed. Internet radio is a new industry. The recording artists, on the other hand, have a very powerful lobby, the RIAA. Thus when Congress considered the phenomenon of Internet radio in 1995, the lobbyists had primed Congress to adopt a different rule for Internet radio than the rule that applies to terrestrial radio. While terrestrial radio does not have to pay our hypothetical Marilyn Monroe when it plays her hypothetical recording of “Happy Birthday” on the air, Internet radio does. Not only is the law not neutral toward Internet radio—the law actually burdens Internet radio more than it burdens terrestrial radio.

This financial burden is not slight. As Harvard law professor William Fisher estimates, if an Internet radio station distributed ad- free popular music to (on average) ten thousand listeners, twenty-four hours a day, the total artist fees that radio station would owe would be over $1 million a year.14 A regular radio station broadcasting the same content would pay no equivalent fee.

The burden is not financial only. Under the original rules that were proposed, an Internet radio station (but not a terrestrial radio station) would have to collect the following data from every listening transaction:

name of the service; channel of the program (AM/FM stations use station ID); type of program (archived/looped/live); date of transmission; time of transmission; time zone of origination of transmission; numeric designation of the place of the sound recording within the program; duration of transmission (to nearest second); sound recording title; ISRC code of the recording; release year of the album per copyright notice and in the case of compilation albums, the release year of the album and copyright date of the track; featured recording artist; retail album title; recording label; UPC code of the retail album; catalog number; copyright owner information; musical genre of the channel or program (station format); name of the service or entity; channel or program; date and time that the user logged in (in the user's time zone); date and time that the user logged out (in the user's time zone); time zone where the signal was received (user); Unique User identifier; the country in which the user received the transmissions.

The Librarian of Congress eventually suspended these reporting requirements, pending further study. And he also changed the original rates set by the arbitration panel charged with setting rates. But the basic difference between Internet radio and terrestrial radio remains: Internet radio has to pay a type of copyright fee that terrestrial radio does not.

Why? What justifies this difference? Was there any study of the economic consequences from Internet radio that would justify these differences? Was the motive to protect artists against piracy?

In a rare bit of candor, one RIAA expert admitted what seemed obvious to everyone at the time. As Alex Alben, vice president for Public Policy at Real Networks, told me,

The RIAA, which was representing the record labels, presented some testimony about what they thought a willing buyer would pay to a willing seller, and it was much higher. It was ten times higher than what radio stations pay to perform the same songs for the same period of time. And so the attorneys representing the webcasters asked the RIAA, . . . “How do you come up with a rate that's so much higher? Why is it worth more than radio? Because here we have hundreds of thousands of webcasters who want to pay, and that should establish the market rate, and if you set the rate so high, you're going to drive the small webcasters out of business. . . .”

And the RIAA experts said, “Well, we don't really model this as an industry with thousands of webcasters, we think it should be an industry with, you know, five or seven big players who can pay a high rate and it's a stable, predictable market.” (Emphasis added.)

Translation: The aim is to use the law to eliminate competition, so that this platform of potentially immense competition, which would cause the diversity and range of content available to explode, would not cause pain to the dinosaurs of old. There is no one, on either the right or the left, who should endorse this use of the law. And yet there is practically no one, on either the right or the left, who is doing anything effective to prevent it.

Corrupting Citizens

Overregulation stifles creativity. It smothers innovation. It gives dinosaurs a veto over the future. It wastes the extraordinary opportunity for a democratic creativity that digital technology enables.

In addition to these important harms, there is one more that was important to our forebears, but seems forgotten today. Overregulation corrupts citizens and weakens the rule of law.

The war that is being waged today is a war of prohibition. As with every war of prohibition, it is targeted against the behavior of a very large number of citizens. According to The New York Times, 43 million Americans downloaded music in May 2002.15 According to the RIAA, the behavior of those 43 million Americans is a felony. We thus have a set of rules that transform 20 percent of America into criminals. As the RIAA launches lawsuits against not only the Napsters and Kazaas of the world, but against students building search engines, and increasingly against ordinary users downloading content, the technologies for sharing will advance to further protect and hide illegal use. It is an arms race or a civil war, with the extremes of one side inviting a more extreme response by the other.

The content industry's tactics exploit the failings of the American legal system. When the RIAA brought suit against Jesse Jordan, it knew that in Jordan it had found a scapegoat, not a defendant. The threat of having to pay either all the money in the world in damages ($15,000,000) or almost all the money in the world to defend against paying all the money in the world in damages ($250,000 in legal fees) led Jordan to choose to pay all the money he had in the world ($12,000) to make the suit go away. The same strategy animates the RIAA's suits against individual users. In September 2003, the RIAA sued 261 individuals—including a twelve-year-old girl living in public housing and a seventy-year-old man who had no idea what file sharing was.16 As these scapegoats discovered, it will always cost more to defend against these suits than it would cost to simply settle. (The twelve year old, for example, like Jesse Jordan, paid her life savings of $2,000 to settle the case.) Our law is an awful system for defending rights. It is an embarrassment to our tradition. And the consequence of our law as it is, is that those with the power can use the law to quash any rights they oppose.

Wars of prohibition are nothing new in America. This one is just something more extreme than anything we've seen before. We experimented with alcohol prohibition, at a time when the per capita consumption of alcohol was 1.5 gallons per capita per year. The war against drinking initially reduced that consumption to just 30 percent of its preprohibition levels, but by the end of prohibition, consumption was up to 70 percent of the preprohibition level. Americans were drinking just about as much, but now, a vast number were criminals.17 We have launched a war on drugs aimed at reducing the consumption of regulated narcotics that 7 percent (or 16 million) Americans now use.18 That is a drop from the high (so to speak) in 1979 of 14 percent of the population. We regulate automobiles to the point where the vast majority of Americans violate the law every day. We run such a complex tax system that a majority of cash businesses regularly cheat.19 We pride ourselves on our “free society,” but an endless array of ordinary behavior is regulated within our society. And as a result, a huge proportion of Americans regularly violate at least some law.

This state of affairs is not without consequence. It is a particularly salient issue for teachers like me, whose job it is to teach law students about the importance of “ethics.” As my colleague Charlie Nesson told a class at Stanford, each year law schools admit thousands of students who have illegally downloaded music, illegally consumed alcohol and sometimes drugs, illegally worked without paying taxes, illegally driven cars. These are kids for whom behaving illegally is increasingly the norm. And then we, as law professors, are supposed to teach them how to behave ethically—how to say no to bribes, or keep client funds separate, or honor a demand to disclose a document that will mean that your case is over. Generations of Americans—more significantly in some parts of America than in others, but still, everywhere in America today—can't live their lives both normally and legally, since “normally” entails a certain degree of illegality.

The response to this general illegality is either to enforce the law more severely or to change the law. We, as a society, have to learn how to make that choice more rationally. Whether a law makes sense depends, in part, at least, upon whether the costs of the law, both intended and collateral, outweigh the benefits. If the costs, intended and collateral, do outweigh the benefits, then the law ought to be changed. Alternatively, if the costs of the existing system are much greater than the costs of an alternative, then we have a good reason to consider the alternative.

My point is not the idiotic one: Just because people violate a law, we should therefore repeal it. Obviously, we could reduce murder statistics dramatically by legalizing murder on Wednesdays and Fridays. But that wouldn't make any sense, since murder is wrong every day of the week. A society is right to ban murder always and everywhere.

My point is instead one that democracies understood for generations, but that we recently have learned to forget. The rule of law depends upon people obeying the law. The more often, and more repeatedly, we as citizens experience violating the law, the less we respect the law. Obviously, in most cases, the important issue is the law, not respect for the law. I don't care whether the rapist respects the law or not; I want to catch and incarcerate the rapist. But I do care whether my students respect the law. And I do care if the rules of law sow increasing disrespect because of the extreme of regulation they impose. Twenty million Americans have come of age since the Internet introduced this different idea of “sharing.” We need to be able to call these twenty million Americans “citizens,” not “felons.”

When at least forty-three million citizens download content from the Internet, and when they use tools to combine that content in ways unauthorized by copyright holders, the first question we should be asking is not how best to involve the FBI. The first question should be whether this particular prohibition is really necessary in order to achieve the proper ends that copyright law serves. Is there another way to assure that artists get paid without transforming forty-three million Americans into felons? Does it make sense if there are other ways to assure that artists get paid without transforming America into a nation of felons?

This abstract point can be made more clear with a particular example. We all own CDs. Many of us still own phonograph records. These pieces of plastic encode music that in a certain sense we have bought. The law protects our right to buy and sell that plastic: It is not a copyright infringement for me to sell all my classical records at a used record store and buy jazz records to replace them. That “use” of the recordings is free.

But as the MP3 craze has demonstrated, there is another use of phonograph records that is effectively free. Because these recordings were made without copy-protection technologies, I am “free” to copy, or “rip,” music from my records onto a computer hard disk. Indeed, Apple Corporation went so far as to suggest that “freedom” was a right: In a series of commercials, Apple endorsed the “Rip, Mix, Burn” capacities of digital technologies.

This “use” of my records is certainly valuable. I have begun a large process at home of ripping all of my and my wife's CDs, and storing them in one archive. Then, using Apple's iTunes, or a wonderful program called Andromeda, we can build different play lists of our music: Bach, Baroque, Love Songs, Love Songs of Significant Others—the potential is endless. And by reducing the costs of mixing play lists, these technologies help build a creativity with play lists that is itself independently valuable. Compilations of songs are creative and meaningful in their own right.

This use is enabled by unprotected media—either CDs or records. But unprotected media also enable file sharing. File sharing threatens (or so the content industry believes) the ability of creators to earn a fair return from their creativity. And thus, many are beginning to experiment with technologies to eliminate unprotected media. These technologies, for example, would enable CDs that could not be ripped. Or they might enable spy programs to identify ripped content on people's machines.

If these technologies took off, then the building of large archives of your own music would become quite difficult. You might hang in hacker circles, and get technology to disable the technologies that protect the content. Trading in those technologies is illegal, but maybe that doesn't bother you much. In any case, for the vast majority of people, these protection technologies would effectively destroy the archiving use of CDs. The technology, in other words, would force us all back to the world where we either listened to music by manipulating pieces of plastic or were part of a massively complex “digital rights management” system.

If the only way to assure that artists get paid were the elimination of the ability to freely move content, then these technologies to interfere with the freedom to move content would be justifiable. But what if there were another way to assure that artists are paid, without locking down any content? What if, in other words, a different system could assure compensation to artists while also preserving the freedom to move content easily?

My point just now is not to prove that there is such a system. I offer a version of such a system in the last chapter of this book. For now, the only point is the relatively uncontroversial one: If a different system achieved the same legitimate objectives that the existing copyright system achieved, but left consumers and creators much more free, then we'd have a very good reason to pursue this alternative—namely, freedom. The choice, in other words, would not be between property and piracy; the choice would be between different property systems and the freedoms each allowed.

I believe there is a way to assure that artists are paid without turning forty-three million Americans into felons. But the salient feature of this alternative is that it would lead to a very different market for producing and distributing creativity. The dominant few, who today control the vast majority of the distribution of content in the world, would no longer exercise this extreme of control. Rather, they would go the way of the horse-drawn buggy.

Except that this generation's buggy manufacturers have already saddled Congress, and are riding the law to protect themselves against this new form of competition. For them the choice is between forty-three million Americans as criminals and their own survival.

It is understandable why they choose as they do. It is not understandable why we as a democracy continue to choose as we do. Jack Valenti is charming; but not so charming as to justify giving up a tradition as deep and important as our tradition of free culture.

There's one more aspect to this corruption that is particularly important to civil liberties, and follows directly from any war of prohibition. As Electronic Frontier Foundation attorney Fred von Lohmann describes, this is the “collateral damage” that “arises whenever you turn a very large percentage of the population into criminals.” This is the collateral damage to civil liberties generally.

“If you can treat someone as a putative lawbreaker,” von Lohmann explains,

then all of a sudden a lot of basic civil liberty protections evaporate to one degree or another. . . . If you're a copyright infringer, how can you hope to have any privacy rights? If you're a copyright infringer, how can you hope to be secure against seizures of your computer? How can you hope to continue to receive Internet access? . . . Our sensibilities change as soon as we think, “Oh, well, but that person's a criminal, a lawbreaker.” Well, what this campaign against file sharing has done is turn a remarkable percentage of the American Internet-using population into “law- breakers.”

And the consequence of this transformation of the American public into criminals is that it becomes trivial, as a matter of due process, to effectively erase much of the privacy most would presume.

Users of the Internet began to see this generally in 2003 as the RIAA launched its campaign to force Internet service providers to turn over the names of customers who the RIAA believed were violating copyright law. Verizon fought that demand and lost. With a simple request to a judge, and without any notice to the customer at all, the identity of an Internet user is revealed.

The RIAA then expanded this campaign, by announcing a general strategy to sue individual users of the Internet who are alleged to have downloaded copyrighted music from file-sharing systems. But as we've seen, the potential damages from these suits are astronomical: If a family's computer is used to download a single CD's worth of music, the family could be liable for $2 million in damages. That didn't stop the RIAA from suing a number of these families, just as they had sued Jesse Jordan.20

Even this understates the espionage that is being waged by the RIAA. A report from CNN late last summer described a strategy the RIAA had adopted to track Napster users.21 Using a sophisticated hashing algorithm, the RIAA took what is in effect a fingerprint of every song in the Napster catalog. Any copy of one of those MP3s will have the same “fingerprint.”

So imagine the following not-implausible scenario: Imagine a friend gives a CD to your daughter—a collection of songs just like the cassettes you used to make as a kid. You don't know, and neither does your daughter, where these songs came from. But she copies these songs onto her computer. She then takes her computer to college and connects it to a college network, and if the college network is “cooperating" with the RIAA's espionage, and she hasn't properly protected her content from the network (do you know how to do that yourself ?), then the RIAA will be able to identify your daughter as a “criminal.” And under the rules that universities are beginning to deploy,22 your daughter can lose the right to use the university's computer network. She can, in some cases, be expelled.

Now, of course, she'll have the right to defend herself. You can hire a lawyer for her (at $300 per hour, if you're lucky), and she can plead that she didn't know anything about the source of the songs or that they came from Napster. And it may well be that the university believes her. But the university might not believe her. It might treat this “contraband” as presumptive of guilt. And as any number of college students have already learned, our presumptions about innocence disappear in the middle of wars of prohibition. This war is no different.

Says von Lohmann,

So when we're talking about numbers like forty to sixty million Americans that are essentially copyright infringers, you create a situation where the civil liberties of those people are very much in peril in a general matter. [I don't] think [there is any] analog where you could randomly choose any person off the street and be confident that they were committing an unlawful act that could put them on the hook for potential felony liability or hundreds of millions of dollars of civil liability. Certainly we all speed, but speeding isn't the kind of an act for which we routinely forfeit civil liberties. Some people use drugs, and I think that's the closest analog, [but] many have noted that the war against drugs has eroded all of our civil liberties because it's treated so many Americans as criminals. Well, I think it's fair to say that file sharing is an order of magnitude larger number of Americans than drug use. . . . If forty to sixty million Americans have become lawbreakers, then we're really on a slippery slope to lose a lot of civil liberties for all forty to sixty million of them.

When forty to sixty million Americans are considered “criminals" under the law, and when the law could achieve the same objective— securing rights to authors—without these millions being considered “criminals,” who is the villain? Americans or the law? Which is American, a constant war on our own people or a concerted effort through our democracy to change our law?

FC1-17