• Zobrazit
• Upravit
• Historie
• Tisk

FC1-16

Kapitola jedenáctá: Chiméra

Diskuse ke kapitole Chiméra

Předchozí kapitola - Další kapitola

---

V jedné známé povídce H. G. Wellse horolezec jménem Nunez spadne (doslova, z ledového svahu) do neznámého izolovaného údolí v Peruánských Andách. Údolí je neobyčejně nádherné, se „sladkou vodou, pastvinami, příjemným podnebím, stráněmi úrodné půdy porostlými houštinami keřů rodících výborné ovoce.“ Obyvatelé jsou však slepí. Nunez se rozhodne toho využít. „Mezi slepými,“ říká si, „jednooký králem.“ A aby poznal královský život, začne žít mezi domorodci.

Věci ale nevycházejí přesně podle plánu. Pokusí se domorodcům vysvětlit, co znamená vidět. Oni ale nechápou. Řekne jim, že jsou „slepí.“ Jenže oni takové slovo neznají. Považují ho za hlupáka. A jak postupně domorodci zjišťují, co všechno nedokáže (například slyšet zvuk kroků v trávě), pokoušejí se ho stále víc ovládat. On je zase stále víc otrávený. „Vy tomu nerozumíte,“ křičel hlasem, který měl být pevný a rozhodný, ale pak se zlomil. „Vy jste slepí a já vidím. Dejte mi pokoj!“

Domorodci ho ale na pokoji nenechají. Ani nevidí (obrazně řečeno) výhody jeho zvláštní schopnosti. Ba ani objekt jeho náklonosti, mladá žena, která se mu zdá být „nejkrásnější bytostí celého světa,“ nechápe, jak krásné je vidět. Nunezův popis toho, co vidí, „se jí zdá nejpoetičtější z fantazií a naslouchá jeho popisu hvězd, hor a její vlastní sladké běloskvoucí krásy, jako by to byl trestuhodný požitek.“

„Nevěřila,“ vypráví nám Wells, a „rozuměla jen z poloviny, ale byla tajemně okouzlena.“

Když Nunez oznámí svou touhu oženit se se svou „tajemně okouzlenou“ láskou, otec i domorodci mají námitky. „Jak vidíš, má drahá,“ poučuje ji otec, „je to blázen. Trpí přeludy. Nic pořádně neumí.“ Odvedou Nuneze k doktorovi.

Po pečlivém vyšetření doktor řekne svůj názor: „Jeho mozek je zasažen.“

„Co to způsobuje?“ ptá se otec. „Ty podivné výrůstky zvané oči ... jsou nemocné ... tak, že ovlivňují mozek.“

Doktor pokračuje: „Myslím, že mohu říct s přijatelnou jistotou, že vše potřebné k jeho úplnému vyléčení je jednoduchá chirurgická operace — konkrétně odstranit tato škodlivá tělíska [oči].“

„Díky bohu za vědu!“ řekne otec doktorovi. Nunezovi oznámí tuto podmínku k povolení sňatku. (Jak to nakonec dopadlo si budete muset přečíst v originálu. Věřím ve svobodnou kulturu, ale ne v prozrazování konce příběhu.)

Občas se stane, že se vajíčka dvojčat v matčině lůně spojí. Takovým spojením vzniká „chiméra.“ Chiméra je jedna bytost se dvěma sadami DNA. DNA krve může být například jiná než DNA kůže. Tato možnost je málo využívanou zápletkou detektivních příběhů. „Ale DNA se stoprocentní jistotou ukazuje, že krev nalezená na místě činu nepatřila jí. ...“

Než jsem si přečetl o chimérách, považoval jsem něco takového za nemožné. Smyslem DNA je přece to, že je kódem jedince. Ve skutečnosti ale dva jedinci mohou mít stejnou sadu DNA (identická dvojčata), ale i jedna osoba může mít dvě sady DNA (chiméra). Naše chápání slova „osoba“ musí brát v úvahu tuto skutečnost.

Čím víc se snažím porozumět současnému boji o autorská práva a kulturu, který jsem někdy nespravedlivě a někdy ne dost nespravedlivě nazýval „válkou o autorská práva,“ tím víc mi to připadá jako chiméra. Například v boji nad otázkou „Co je p2p sdílení souborů?“ mají obě strany pravdu a současně se obě mýlí. Jedna strana říká, že „Sdílení souborů je jako když si dvě děti vzájemně kopírují nahrávky — věc, kterou jsme dělali posledních třicet let a nikomu to nevadilo.“ To je pravda, alespoň částečně. Když řeknu svému nejlepšímu příteli, aby si poslechl nové CD, které jsem si koupil, místo abych mu CD poslal, nasdílím mu obsah přes svůj p2p server, to je ve všech ohledech to samé, co určitě jako dítě dělal každý manažer každé nahrávací společnosti: sdílel hudbu.

Ale tento popis je také částečně chybný. Protože když je můj p2p server na síti, skrz kterou má každý přístup k mé hudbě, tak k ní samozřejmě mají přístup i mí přátelé, ale říct, že přístup má „mých deset tisíc nejlepších přátel,“ mění význam slova „přítel“ k nepoznání. Ať už „jsme vždy měli povoleno“ sdílet hudbu se svými přáteli nebo ne, neměli jsme povoleno sdílet hudbu s „deseti tisíci svých nejlepších přátel.“

Podobně když druhá strana říká, že „Sdílení souborů je jako jít do Tower records, vzít si z regálu CD a odejít bez placení,“ je to částečně pravda. Pokud, až (konečně) Lyle Lovett vydá nové album, si ho na Kazaa (Kazaa je starší peer-to-peer síť pro sdílení souborů — pozn. překl.) najdu a stáhnu zadarmo, místo abych si ho koupil, je to skoro jako ukrást ho v Tower records.

Ale není to úplně jako krádež z Tower records. Přece jen, když si z Tower records odnesu CD, mají na prodej o jedno CD míň. A když si odnesu CD, získám kus plastu, obálku a něco, co můžu vystavit na své poličce. (A když už jsme u toho, můžeme si také všimnout, že když ukradnu CD z Tower Records, alespoň podle Kalifornských zákonů mohu dostat pokutu nejvýše 1000 dolarů. Oproti tomu podle RIAA, když si stáhnu CD s deseti písničkami, mohou mě žalovat o náhradu škody ve výši 1 500 000 dolarů.)

Problémem není, že je to jinak, než obě strany popisují. Problém je, že je to obojí — zároveň jak to popisuje RIAA i jak to popisuje Kazaa. Je to chiméra. A místo popírání tvrzení druhé strany musíme začít přemýšlet, jak se s touto chimérou vypořádat. Jaká pravidla by pro to měla platit?

Mohli bychom reagovat předstíráním, že o chiméru nejde. Mohli bychom spolu s RIAA rozhodnout, že každé sdílení souborů je zločin. Mohli bychom žalovat rodiny o milióny dolarů, protože se na jejich počítačích sdílely soubory. A mohli bychom po univerzitách požadovat monitorování veškerého provozu počítačů, abychom zajistili, že žádný počítač nebude použit k tomuto zločinu. Tyto reakce mohou být extrémní, ale každá z nich byla buď navržena nebo skutečně zrealizována.

Nebo bychom mohli na sdílení zareagovat tak, jak spousta dětí dělá, jako bychom už zareagovali. Mohli bychom sdílení zcela legalizovat. Zrušme veškerou právní odpovědnost, trestní i občanskoprávní, za zpřístupnění chráněného obsahu na Internetu. Chovejme se ke sdílení souborů jako k drbům: ať je regulované, pokud vůbec, společenskými normami a ne zákonem.

Oba postoje jsou možné. Podle mne by oba byly chybou. Spíše než přijmout jeden z těchto dvou extrémů bychom měli přijmout něco, co uznává pravdivost obou. A zatímco zakončím tuto knihu nástinem přesně takového systému, cílem následující kapitoly je ukázat, jak strašné by pro nás bylo přijmout extrém v podobě nulové tolerance. Věřím sice, že každý extrém by byl horší než rozumná alternativa. Ale zároveň věřím, nulová tolerance by byla ten horší z obou extrémů.

Přesto se nulová tolerance stále více stává naší vládní politikou. Uprostřed chaosu způsobeného Internetem probíhá loupež. Právo a technologie jsou měněny, aby daly majitelům obsahu takovou kontrolu nad naší kulturou, jakou nikdy dříve neměli. A kvůli takovému extremismu bude ztracena spousta inovativních a tvůrčích příležitostí.

Nemluvím o příležitostech pro děti, aby mohly „krást“ hudbu. Středem mé pozornosti jsou naopak komerční a kulturní inovace, které tato válka také zničí. Ještě nikdy jsme nezažili moc inovovat tak široce rozšířenou mezi lidmi a teprve začínáme tušit, jaké inovace by mohla přinést. Přitom už Internet zažil zastavení první vlny inovací kolem technologií pro distribuci obsahu. Mohl za to zákon. Dobře to popsal viceprezident pro globální veřejnou politiku u jednoho z těchto nových inovátorů, společnosti eMusic.com, když kritizoval posílení ochrany obsahu v DMCA:

V dubnu 2001 byla společnost eMusic.com zakoupena Vivendi Universal, jednou z „velkých nahrávacích společností.“ Dnes už na tento problém zastává jiný názor.

Zrušení naší tradice tolerance nerozdrtí jen pirátství. Obětujeme tím hodnoty důležité pro naši kulturu a zničíme příležitosti, které by mohly být neobyčejně cenné.

Diskuse ke kapitole Chiméra

Předchozí kapitola - Další kapitola

Zpět na hlavní stránku

---

Originální text:

Chapter Eleven: Chimera

In a well-known short story by H. G. Wells, a mountain climber named Nunez trips (literally, down an ice slope) into an unknown and isolated valley in the Peruvian Andes.1 The valley is extraordinarily beautiful, with “sweet water, pasture, an even climate, slopes of rich brown soil with tangles of a shrub that bore an excellent fruit.” But the villagers are all blind. Nunez takes this as an opportunity. “In the Country of the Blind,” he tells himself, “the One-Eyed Man is King.” So he resolves to live with the villagers to explore life as a king.

Things don't go quite as he planned. He tries to explain the idea of sight to the villagers. They don't understand. He tells them they are “blind.” They don't have the word blind. They think he's just thick. Indeed, as they increasingly notice the things he can't do (hear the sound of grass being stepped on, for example), they increasingly try to control him. He, in turn, becomes increasingly frustrated. “'You don't understand,' he cried, in a voice that was meant to be great and resolute, and which broke. 'You are blind and I can see. Leave me alone!'“

The villagers don't leave him alone. Nor do they see (so to speak) the virtue of his special power. Not even the ultimate target of his affection, a young woman who to him seems “the most beautiful thing in the whole of creation,” understands the beauty of sight. Nunez's description of what he sees “seemed to her the most poetical of fancies, and she listened to his description of the stars and the mountains and her own sweet white-lit beauty as though it was a guilty indulgence.”

“She did not believe,” Wells tells us, and “she could only half understand, but she was mysteriously delighted.”

When Nunez announces his desire to marry his “mysteriously delighted" love, the father and the village object. “You see, my dear,” her father instructs, “he's an idiot. He has delusions. He can't do anything right.” They take Nunez to the village doctor.

After a careful examination, the doctor gives his opinion. “His brain is affected,” he reports.

“What affects it?” the father asks. “Those queer things that are called the eyes . . . are diseased . . . in such a way as to affect his brain.”

The doctor continues: “I think I may say with reasonable certainty that in order to cure him completely, all that we need to do is a simple and easy surgical operation—namely, to remove these irritant bodies [the eyes].”

“Thank Heaven for science!” says the father to the doctor. They inform Nunez of this condition necessary for him to be allowed his bride. (You'll have to read the original to learn what happens in the end. I believe in free culture, but never in giving away the end of a story.)

It sometimes happens that the eggs of twins fuse in the mother's womb. That fusion produces a “chimera.” A chimera is a single creature with two sets of DNA. The DNA in the blood, for example, might be different from the DNA of the skin. This possibility is an underused plot for murder mysteries. “But the DNA shows with 100 percent certainty that she was not the person whose blood was at the scene. . . .”

Before I had read about chimeras, I would have said they were impossible. A single person can't have two sets of DNA. The very idea of DNA is that it is the code of an individual. Yet in fact, not only can two individuals have the same set of DNA (identical twins), but one person can have two different sets of DNA (a chimera). Our understanding of a “person” should reflect this reality.

The more I work to understand the current struggle over copyright and culture, which I've sometimes called unfairly, and sometimes not unfairly enough, “the copyright wars,” the more I think we're dealing with a chimera. For example, in the battle over the question “What is p2p file sharing?” both sides have it right, and both sides have it wrong. One side says, “File sharing is just like two kids taping each others' records—the sort of thing we've been doing for the last thirty years without any question at all.” That's true, at least in part. When I tell my best friend to try out a new CD that I've bought, but rather than just send the CD, I point him to my p2p server, that is, in all relevant respects, just like what every executive in every recording company no doubt did as a kid: sharing music.

But the description is also false in part. For when my p2p server is on a p2p network through which anyone can get access to my music, then sure, my friends can get access, but it stretches the meaning of “friends” beyond recognition to say “my ten thousand best friends” can get access. Whether or not sharing my music with my best friend is what “we have always been allowed to do,” we have not always been allowed to share music with “our ten thousand best friends.”

Likewise, when the other side says, “File sharing is just like walking into a Tower Records and taking a CD off the shelf and walking out with it,” that's true, at least in part. If, after Lyle Lovett (finally) releases a new album, rather than buying it, I go to Kazaa and find a free copy to take, that is very much like stealing a copy from Tower.

But it is not quite stealing from Tower. After all, when I take a CD from Tower Records, Tower has one less CD to sell. And when I take a CD from Tower Records, I get a bit of plastic and a cover, and something to show on my shelves. (And, while we're at it, we could also note that when I take a CD from Tower Records, the maximum fine that might be imposed on me, under California law, at least, is $1,000. According to the RIAA, by contrast, if I download a ten-song CD, I'm liable for $1,500,000 in damages.)

The point is not that it is as neither side describes. The point is that it is both—both as the RIAA describes it and as Kazaa describes it. It is a chimera. And rather than simply denying what the other side asserts, we need to begin to think about how we should respond to this chimera. What rules should govern it?

We could respond by simply pretending that it is not a chimera. We could, with the RIAA, decide that every act of file sharing should be a felony. We could prosecute families for millions of dollars in damages just because file sharing occurred on a family computer. And we can get universities to monitor all computer traffic to make sure that no computer is used to commit this crime. These responses might be extreme, but each of them has either been proposed or actually implemented.2

Alternatively, we could respond to file sharing the way many kids act as though we've responded. We could totally legalize it. Let there be no copyright liability, either civil or criminal, for making copyrighted content available on the Net. Make file sharing like gossip: regulated, if at all, by social norms but not by law.

Either response is possible. I think either would be a mistake. Rather than embrace one of these two extremes, we should embrace something that recognizes the truth in both. And while I end this book with a sketch of a system that does just that, my aim in the next chapter is to show just how awful it would be for us to adopt the zero-tolerance extreme. I believe either extreme would be worse than a reasonable alternative. But I believe the zero-tolerance solution would be the worse of the two extremes.

Yet zero tolerance is increasingly our government's policy. In the middle of the chaos that the Internet has created, an extraordinary land grab is occurring. The law and technology are being shifted to give content holders a kind of control over our culture that they have never had before. And in this extremism, many an opportunity for new innovation and new creativity will be lost.

I'm not talking about the opportunities for kids to “steal” music. My focus instead is the commercial and cultural innovation that this war will also kill. We have never seen the power to innovate spread so broadly among our citizens, and we have just begun to see the innovation that this power will unleash. Yet the Internet has already seen the passing of one cycle of innovation around technologies to distribute content. The law is responsible for this passing. As the vice president for global public policy at one of these new innovators, eMusic.com, put it when criticizing the DMCA's added protection for copyrighted material,

eMusic opposes music piracy. We are a distributor of copyrighted material, and we want to protect those rights.

But building a technology fortress that locks in the clout of the major labels is by no means the only way to protect copyright interests, nor is it necessarily the best. It is simply too early to answer that question. Market forces operating naturally may very well produce a totally different industry model.

This is a critical point. The choices that industry sectors make with respect to these systems will in many ways directly shape the market for digital media and the manner in which digital media are distributed. This in turn will directly influence the options that are available to consumers, both in terms of the ease with which they will be able to access digital media and the equipment that they will require to do so. Poor choices made this early in the game will retard the growth of this market, hurting everyone's interests.3

In April 2001, eMusic.com was purchased by Vivendi Universal, one of “the major labels.” Its position on these matters has now changed.

Reversing our tradition of tolerance now will not merely quash piracy. It will sacrifice values that are important to this culture, and will kill opportunities that could be extraordinarily valuable.