• Zobrazit
• Upravit
• Historie
• Tisk

FC1-13

Kapitola devátá: Sběrači

V dubnu 1996 začaly miliony „robotů“ – počítačových programů určených k „prolézání,“ neboli automatickému prohledávání Internetu a kopírování jeho obsahu – procházet web. Tito roboti kopírovali informace z internetu stránku po stránce na malou skupinu počítačů umístěných v jednom sklepě ve čtvrti Presidio v San Franciscu. Jakmile roboti prolezli celý Internet, začali znovu. Znovu a znovu, každé dva měsíce tyto programy zkopírovaly a uložily Internet.

Do října 2001 roboti sesbírali kopie z více než pěti let. A při malé tiskové konferenci v Berkeley v Kalifornii byl archiv, který tyto kopie vytvořily, Internetový archiv, otevřen světu. Pomocí technologie „Stroj času“ (the Way Back Machine) můžete zadat adresu webové stránky a uvidíte všechny její kopie od roku 1996 včetně jejích změn. (Archiv zde, pozn. překl.)

To by na internetu ocenil především Orwell. V dystopii popsané v románu 1984 byly staré noviny neustále aktualizovány, aby se zajistilo, že se současné názory schválené vládou nedostanou do rozporu s předchozími zprávami. Tisíce zaměstnanců neustále přepisovaly minulost, takže se nedalo zjistit, zda v den vytištění novin v nich stál stejný článek jako dnes.

S internetem je to stejné. Když dnes jdete na webovou stránku, nemůžete vědět, jestli současný obsah je stejný jako při minulé návštěvě. Stránka může vypadat stejně, ale snadno může mít jiný obsah. Internet je jako Orwellova knihovna – neustále přepisovaný bez spolehlivých záznamů.

Tedy alespoň než se objevil „Stroj času.“ S Internetovým archivem uvnitř Stroje času můžete vidět, jaký Internet byl. Máte možnost vidět, co si pamatujete. A co je snad ještě důležitější, máte také možnost vidět i to, co si nepamatujete a co by ostatní chtěli, abyste zapomněli.

Bereme jako samozřejmé, že se můžeme vrátit a znovu si přečíst, co si pamatujeme. Například noviny. Kdybyste si chtěli prostudovat reakce vašich regionálních novin na rasové nepokoje ve Watts roku 1965 nebo příkaz Bulla Connora použít vodní děla roku 1963, mohli byste zajít do místní knihovny a přečíst si tehdejší noviny. Tyto noviny pravděpodobně existují na mikrofilmu. Pokud budete mít štěstí, budou i v papírové podobě. V každém případě máte díky knihovně možnost vrátit se a vzpomenout si – nejen na to, co se hodí ostatním, ale na něco blízkého pravdě.

Říká se, že kdo se nepoučí z dějin, je odsouzen k jejich opakování. To není úplně správně. Všichni zapomínáme dějepis. Hlavní je, jestli máme možnost vrátit se a znovu zjistit, co jsme zapomněli. Přesněji řečeno, otázkou je, jestli díky objektivní minulosti k sobě zůstaneme upřímní. Knihovny k tomu pomáhají tím, že sbírají obsah a uchovávají ho pro školáky, badatele, babičky. Svobodná společnost tyto informace potřebuje.

Internet ale tuto potřebu nenaplňoval. Před Internetovým archivem neexistoval způsob, jak se vrátit zpět. Internet byl svou podstatou proměnlivé médium. A protože začíná být stále důležitější pro fungování a změny společnosti, začíná být také důležité zachovat ho v nějaké historické podobě. Je to bizarní představa, že máme stohy archivních novin z malých městeček po celém světě, ale jen jednu kopii Internetu – uloženou v Internetovém archivu.

Zakladatelem Internetového archivu je Brewster Kahle. Je to bývalý úspěšný Internetový podnikatel a ještě dříve úspěšný počítačový výzkumník. V 90. letech se rozhodl, že obchodní úspěch už mu stačí. Přišel čas na jiný druh úspěchu. Proto zahájil několik projektů zaměřených na uchovávání lidských vědomostí. Internetový archiv byl pouze prvním z projektů tohoto internetového Andrewa Carnegieho. (A. Carnagie byl významný americký podnikatel a filantrop; více zde — pozn. překl.) V prosinci 2002 archiv obsahoval přes 10 miliard stránek a narůstal asi o miliardu stránek za měsíc.

Stroj času je největším archivem lidských vědomostí v lidské historii. Koncem roku 2002 obsahoval „dvě stě třicet terabytů materiálu“ – a byl „desetkrát větší než Knihovna Kongresu.“ A to byl teprve první z archivů, které se Kahle rozhodl vybudovat. Kromě Internetového archivu vytváří také Televizní archiv. Jak se zdá, televize je ještě prchavější než Internet. Přestože většina kultury dvacátého století vznikla skrze televizi, jen malinký zlomek této kultury je k vidění i dnes. Vanderbiltova univerzita každý večer nahrává tři hodiny zpráv – díky zvláštní výjimce v autorském zákoně. Tento obsah se indexuje a je za drobný poplatek k dispozici badatelům. „Ale jinak je [televize] téměř nedostupná,“ řekl mi Kahle. „Kdybyste byl Barbarou Waltersovou, mohl byste získat přístup [do archivu], ale co když jste jen obyčejný doktorand?“ (Barbara Waltersová je americká novinářka a moderátorka zpravodajských pořadů — pozn. překl.) Jak Kahle říká,

A proč vlastně? Proč zůstává část kultury zaznamenaná v novinách trvale dostupná a část zaznamenaná na videokazetách ne? Jaktože jsme vytvořili svět, kde badatelé zkoumající vliv médií na Ameriku devatenáctého století mají lehčí práci než badatelé, kteří zkoumají vliv médií na Ameriku dvacátého století?

Částečně je to kvůli zákonům. Od vzniku autorského zákona se od majitelů autorských práv vyžadovalo ukládání kopií jejich děl do knihoven. Účelem těchto kopií bylo usnadnit šíření znalostí a zajistit, aby kopie díla byla po ruce i po vypršení autorských práv, aby ostatní měli k dílu přístup a mohli ho kopírovat.

Tato pravidla se týkala i filmu. Ale v roce 1915 udělila Knihovna Kongresu filmu výjimku. Film získal autorskou ochranu, pokud byl uložen do knihovny. Ale filmaři dostali možnost vypůjčit si právě uložený film – na neomezenou dobu a bez poplatku. Jen v roce 1915 bylo více než 5,475 filmů uloženo a „vypůjčeno“. Takže až autorská práva vyprší, nebude v knihovnách ani jedna kopie. Kopie jsou – pokud vůbec existují – v archivech filmových společností.

To samé obecně platí i o televizi. Televizní vysílání původně nebylo chráněno autorským zákonem – neexistoval způsob, jak zaznamenat vysílání, takže se nikdo nebál „krádeže“. Ale když technologie umožnila záznam, televizní společnosti se začaly čím dál více opírat o zákon. Zákon vyžadoval, aby z každého vysílání pořídili kopii, aby mohlo být jejich dílo autorsky chráněno. Ale tyto kopie jednoduše zůstávaly televizním společnostem. Žádná knihovna na ně neměla právo; vláda je nepožadovala. Obsah této části americké kultury je prakticky neviditelný pro každého, kdo by se chtěl podívat.

Kahle se rozhodl to napravit. Před 11. zářím 2001 začal spolu se svými spojenci nahrávat televizi. Vybrali 20 stanic z celého světa a spustili nahrávání. Po 11. září Kahle spolupracující s tucty dalších vybrali dvacet stanic z celého světa a od 11. října 2001 zpřístupnili zprávy z týdne po 11. září zdarma na internetu. Kdokoliv mohl sledovat, jak zpravodajské relace z celého světa oznamovaly události onoho dne.

Kahle měl stejný cíl i s filmem. Ve spolupráci s Rickem Prelingerem, jehož archiv filmů zahrnoval téměř 45 000 „pomíjivých filmů“ (tedy jiných než hollywoodských filmů, filmů, které nebyly nikdy chráněny autorskými právy), založil Filmový archiv. Prelinger nechal Kahla pro tento archiv digitalizovat 1 300 filmů a vystavit je na Internet zdarma ke stažení. Prelinger řídí komerční firmu. Prodává kopie těchto filmů na vystřihávání záběrů (stock footage — pozn. překl.). Brzy zjistil, že po vydání velké části zdarma na internetu jejich prodeje záběrů prudce vzrostly. Lidé mohli snáze najít materiál, který chtěli použít. Někteří ten materiál stáhli a udělali si vlastní filmy. Jiní nakoupili kopie, aby umožnili vznik dalších filmů. Archiv každopádně umožnil přístup k důležitým částem naší kultury. Chcete vidět kopii filmu „Duck and Cover,“ který vysvětloval dětem, jak se zachránit během jaderného útoku? Jděte na archive.org, kde si můžete během chvilky film stáhnout – zdarma.

I zde Kahle zpřístupňuje část naší kultury, ke které by jinak bylo obtížné se dostat, pokud by to vůbec šlo. Je to další část podoby dvacátého století, která se časem ztratila. Zákon nepožaduje, aby tyto kopie někdo uchovával, nebo aby je uložil do archivu. Není tedy snadné je najít.

Důležitá je dostupnost, ne cena. Kahle chce k tomuto obsahu poskytnout volný přístup, ale také chce ostatním umožnit přístup prodávat. Jeho cílem je zajistit konkurenci v přístupu k této důležité součásti naší kultury. Ne během komerčního života tvůrčího majetku, ale během druhého života, který má každý tvůrčí majetek – nekomerčního života.

Zde je myšlenka, které bychom si měli povšimnout. Každý tvůrčí majetek prožívá různé „životy“. Ve svém prvním životě, pokud má autor štěstí, se obsah prodává. V takových případech je tvůrce úspěšný na komerčním trhu. Drtivá většina tvůrčího majetku nezažije takový úspěch, část ale ano. Pro tento obsah je komerční život velice důležitý. Bez komerčního trhu by podle mnohých bylo mnohem méně tvorby.

Po skončení komerčního života tvůrčího majetku podporovala naše tradice ještě druhý život. Noviny každý den přinášejí zprávy až k našim prahům. Hned druhý den se používají na balení ryb, jako výplň krabic s křehkými dary nebo k budování archivu znalostí o naší historii. V tomto druhém životě může obsah nadále informovat, ačkoliv už se jeho informace neprodává.

To samé vždy platilo i o knihách. Kniha se přestává tisknout velmi brzy (dnes je to v průměru asi po roce). Po ukončení tisku se může prodávat v antikvariátech, aniž by majitel autorských práv cokoliv dostával, a ukládat v knihovnách, kde si ji mnozí přečtou taktéž zdarma. Antikvariáty a knihovny jsou tedy druhým životem knih. Tento druhý život je nesmírně důležitý pro rozvoj a stabilitu kultury.

Přitom předpoklad běžného druhého života tvůrčího majetku již neplatí o nejdůležitějších součástech populární kultury dvacátého a jednadvacáteho století. Pro ně – televizi, filmy, hudbu, rádio, Internet – neexistuje záruka druhého života. U této části kultury je to jako kdybychom nahradili knihovny obchodními domy Barnes & Noble. V této kultuře není přístupné nic jiného, než co poptává určitý omezený trh. Mimo něj kultura mizí.

Po většinu dvacátého století za to mohly finanční důvody. Shromažďovat a zpřístupňovat všechny televizní pořady, filmy a hudbu bylo příšerně drahé: Cena analogových kopií je mimořádně velká. Ačkoliv by tehdy zákon teoreticky omezoval Brewstera Kahla v kopírování kultury obecně, skutečná omezení by byla finanční. Zachovat tuto prchavou kulturu znemožňoval trh; zákon na to měl mizivý skutečný vliv.

Snad nejdůležitějším rysem digitální revoluce je, že poprvé od časů Alexandrijské knihovny je reálná představa vytvoření archivů veškeré kultury vytvořené nebo šířené veřejně. Technologie nám umožňují představit si archiv všech vydaných knih a čím dál více umožňují i představit si archiv všech pohyblivých obrazů a zvuku.

Rozsah tohoto potenciálního archivu jsme si předtím nedovedli představit. Předchůdci Brewstera Kahla o něm snili; ale teprve teď se tento sen může poprvé uskutečnit. Jak popisuje Kahle:

Kahle není jediným knihovníkem. Internetový archiv není jediným archivem. Ale Kahle a Internetový archiv naznačují, jaká by mohla být budoucnost knihoven a archivů. Netuším, kdy končí komerční život tvůrčího vlastnictví. Ale končí. A pokaždé pak Kahle a jeho archiv naznačují svět, ve kterém tyto znalosti a kultura zůstávají trvale dostupné. Někteří se jim budou snažit porozumět; někteří kritizovat. Další je využijí jako Walt Disney, aby znovu vytvořili minulost pro budoucnost. Tyto technologie nabízejí něco, co bylo dlouho v dějinách nepředstavitelné – budoucnost pro naši minulost. Technologie digitálního umění by mohla znovu uskutečnit sen Alexandrijské knihovny.

Technologové tak odstranili finanční náklady na vybudování takového archivu. Ale právní náklady zůstávají. Ač bychom je rádi nazývali „archivy“, ač se myšlenka „knihovny“ může zdát správnou, „obsah“ uložený do těchto digitálních úložišť je také něčí „majetek“. A zákony o vlastnictví omezují práva, která by Kahle a jiní chtěli uplatnit.

Diskuse ke kapitole Sběrači

Předchozí kapitola - Další kapitola

Zpět na hlavní stránku

---

Originální text:

Chapter Nine: Collectors

In April 1996, millions of “bots”—computer codes designed to “spider,” or automatically search the Internet and copy content—began running across the Net. Page by page, these bots copied Internet-based information onto a small set of computers located in a basement in San Francisco's Presidio. Once the bots finished the whole of the Internet, they started again. Over and over again, once every two months, these bits of code took copies of the Internet and stored them.

By October 2001, the bots had collected more than five years of copies. And at a small announcement in Berkeley, California, the archive that these copies created, the Internet Archive, was opened to the world. Using a technology called “the Way Back Machine,” you could enter a Web page, and see all of its copies going back to 1996, as well as when those pages changed.

This is the thing about the Internet that Orwell would have appreciated. In the dystopia described in 1984, old newspapers were constantly updated to assure that the current view of the world, approved of by the government, was not contradicted by previous news reports. Thousands of workers constantly reedited the past, meaning there was no way ever to know whether the story you were reading today was the story that was printed on the date published on the paper.

It's the same with the Internet. If you go to a Web page today, there's no way for you to know whether the content you are reading is the same as the content you read before. The page may seem the same, but the content could easily be different. The Internet is Orwell's library—constantly updated, without any reliable memory.

Until the Way Back Machine, at least. With the Way Back Machine, and the Internet Archive underlying it, you can see what the Internet was. You have the power to see what you remember. More importantly, perhaps, you also have the power to find what you don't remember and what others might prefer you forget.1

We take it for granted that we can go back to see what we remember reading. Think about newspapers. If you wanted to study the reaction of your hometown newspaper to the race riots in Watts in 1965, or to Bull Connor's water cannon in 1963, you could go to your public library and look at the newspapers. Those papers probably exist on microfiche. If you're lucky, they exist in paper, too. Either way, you are free, using a library, to go back and remember—not just what it is convenient to remember, but remember something close to the truth.

It is said that those who fail to remember history are doomed to repeat it.That's not quite correct. We all forget history.The key is whether we have a way to go back to rediscover what we forget. More directly, the key is whether an objective past can keep us honest. Libraries help do that, by collecting content and keeping it, for schoolchildren, for researchers, for grandma. A free society presumes this knowedge.

The Internet was an exception to this presumption. Until the Internet Archive, there was no way to go back. The Internet was the quintessentially transitory medium. And yet, as it becomes more important in forming and reforming society, it becomes more and more important to maintain in some historical form. It's just bizarre to think that we have scads of archives of newspapers from tiny towns around the world, yet there is but one copy of the Internet—the one kept by the Internet Archive.

Brewster Kahle is the founder of the Internet Archive. He was a very successful Internet entrepreneur after he was a successful computer researcher. In the 1990s, Kahle decided he had had enough business success. It was time to become a different kind of success. So he launched a series of projects designed to archive human knowledge. The Internet Archive was just the first of the projects of this Andrew Carnegie of the Internet. By December of 2002, the archive had over 10 billion pages, and it was growing at about a billion pages a month.

The Way Back Machine is the largest archive of human knowledge in human history. At the end of 2002, it held “two hundred and thirty terabytes of material”—and was “ten times larger than the Library of Congress.” And this was just the first of the archives that Kahle set out to build. In addition to the Internet Archive, Kahle has been constructing the Television Archive. Television, it turns out, is even more ephemeral than the Internet. While much of twentieth-century culture was constructed through television, only a tiny proportion of that culture is available for anyone to see today. Three hours of news are recorded each evening by Vanderbilt University—thanks to a specific exemption in the copyright law.That content is indexed, and is available to scholars for a very low fee. “But other than that, [television] is almost unavailable,” Kahle told me. “If you were Barbara Walters you could get access to [the archives], but if you are just a graduate student?” As Kahle put it,

Do you remember when Dan Quayle was interacting with Murphy Brown? Remember that back and forth surreal experience of a politician interacting with a fictional television character? If you were a graduate student wanting to study that, and you wanted to get those original back and forth exchanges between the two, the 60 Minutes episode that came out after it . . . it would be almost impossible. . . . Those materials are almost unfindable. . . .

Why is that? Why is it that the part of our culture that is recorded in newspapers remains perpetually accessible, while the part that is recorded on videotape is not? How is it that we've created a world where researchers trying to understand the effect of media on nineteenth- century America will have an easier time than researchers trying to understand the effect of media on twentieth-century America?

In part, this is because of the law. Early in American copyright law, copyright owners were required to deposit copies of their work in libraries. These copies were intended both to facilitate the spread of knowledge and to assure that a copy of the work would be around once the copyright expired, so that others might access and copy the work.

These rules applied to film as well. But in 1915, the Library of Congress made an exception for film. Film could be copyrighted so long as such deposits were made. But the filmmaker was then allowed to borrow back the deposits—for an unlimited time at no cost. In 1915 alone, there were more than 5,475 films deposited and “borrowed back.” Thus, when the copyrights to films expire, there is no copy held by any library. The copy exists—if it exists at all—in the library archive of the film company.2

The same is generally true about television. Television broadcasts were originally not copyrighted—there was no way to capture the broadcasts, so there was no fear of “theft.” But as technology enabled capturing, broadcasters relied increasingly upon the law. The law required they make a copy of each broadcast for the work to be “copy-righted.” But those copies were simply kept by the broadcasters. No library had any right to them; the government didn't demand them. The content of this part of American culture is practically invisible to anyone who would look.

Kahle was eager to correct this. Before September 11, 2001, he and his allies had started capturing television. They selected twenty stations from around the world and hit the Record button. After September 11, Kahle, working with dozens of others, selected twenty stations from around the world and, beginning October 11, 2001, made their coverage during the week of September 11 available free on-line. Anyone could see how news reports from around the world covered the events of that day.

Kahle had the same idea with film. Working with Rick Prelinger, whose archive of film includes close to 45,000 “ephemeral films” (meaning films other than Hollywood movies, films that were never copyrighted), Kahle established the Movie Archive. Prelinger let Kahle digitize 1,300 films in this archive and post those films on the Internet to be downloaded for free. Prelinger's is a for-profit company. It sells copies of these films as stock footage. What he has discovered is that after he made a significant chunk available for free, his stock footage sales went up dramatically. People could easily find the material they wanted to use. Some downloaded that material and made films on their own. Others purchased copies to enable other films to be made. Either way, the archive enabled access to this important part of our culture. Want to see a copy of the “Duck and Cover” film that instructed children how to save themselves in the middle of nuclear attack? Go to archive.org, and you can download the film in a few minutes—for free.

Here again, Kahle is providing access to a part of our culture that we otherwise could not get easily, if at all. It is yet another part of what defines the twentieth century that we have lost to history. The law doesn't require these copies to be kept by anyone, or to be deposited in an archive by anyone. Therefore, there is no simple way to find them.

The key here is access, not price. Kahle wants to enable free access to this content, but he also wants to enable others to sell access to it. His aim is to ensure competition in access to this important part of our culture. Not during the commercial life of a bit of creative property, but during a second life that all creative property has—a noncommercial life.

For here is an idea that we should more clearly recognize. Every bit of creative property goes through different “lives.” In its first life, if the creator is lucky, the content is sold. In such cases the commercial market is successful for the creator. The vast majority of creative property doesn't enjoy such success, but some clearly does. For that content, commercial life is extremely important. Without this commercial market, there would be, many argue, much less creativity.

After the commercial life of creative property has ended, our tradition has always supported a second life as well. A newspaper delivers the news every day to the doorsteps of America. The very next day, it is used to wrap fish or to fill boxes with fragile gifts or to build an archive of knowledge about our history. In this second life, the content can continue to inform even if that information is no longer sold.

The same has always been true about books. A book goes out of print very quickly (the average today is after about a year3). After it is out of print, it can be sold in used book stores without the copyright owner getting anything and stored in libraries, where many get to read the book, also for free. Used book stores and libraries are thus the second life of a book. That second life is extremely important to the spread and stability of culture.

Yet increasingly, any assumption about a stable second life for creative property does not hold true with the most important components of popular culture in the twentieth and twenty-first centuries. For these—television, movies, music, radio, the Internet—there is no guarantee of a second life. For these sorts of culture, it is as if we've replaced libraries with Barnes & Noble superstores. With this culture, what's accessible is nothing but what a certain limited market demands. Beyond that, culture disappears.

For most of the twentieth century, it was economics that made this so. It would have been insanely expensive to collect and make accessible all television and film and music: The cost of analog copies is extraordinarily high. So even though the law in principle would have restricted the ability of a Brewster Kahle to copy culture generally, the real restriction was economics. The market made it impossibly difficult to do anything about this ephemeral culture; the law had little practical effect.

Perhaps the single most important feature of the digital revolution is that for the first time since the Library of Alexandria, it is feasible to imagine constructing archives that hold all culture produced or distributed publicly. Technology makes it possible to imagine an archive of all books published, and increasingly makes it possible to imagine an archive of all moving images and sound.

The scale of this potential archive is something we've never imagined before. The Brewster Kahles of our history have dreamed about it; but we are for the first time at a point where that dream is possible. As Kahle describes,

It looks like there's about two to three million recordings of music. Ever. There are about a hundred thousand theatrical releases of movies, . . . and about one to two million movies [distributed] during the twentieth century. There are about twenty-six million different titles of books. All of these would fit on computers that would fit in this room and be able to be afforded by a small company. So we're at a turning point in our history. Universal access is the goal. And the opportunity of leading a different life, based on this, is . . . thrilling. It could be one of the things humankind would be most proud of. Up there with the Library of Alexandria, putting a man on the moon, and the invention of the printing press.

Kahle is not the only librarian. The Internet Archive is not the only archive. But Kahle and the Internet Archive suggest what the future of libraries or archives could be. When the commercial life of creative property ends, I don't know. But it does. And whenever it does, Kahle and his archive hint at a world where this knowledge, and culture, remains perpetually available. Some will draw upon it to understand it; some to criticize it. Some will use it, as Walt Disney did, to re-create the past for the future. These technologies promise something that had become unimaginable for much of our past—a future for our past. The technology of digital arts could make the dream of the Library of Alexandria real again.

Technologists have thus removed the economic costs of building such an archive. But lawyers' costs remain. For as much as we might like to call these “archives,” as warm as the idea of a “library” might seem, the “content” that is collected in these digital spaces is also some-one's “property.” And the law of property restricts the freedoms that Kahle and others would exercise.