• Zobrazit
• Upravit
• Historie
• Tisk

FC1-11

Kapitola sedmá: Zaznamenavatelé

Jon Else je filmař. Je známý především svými dokumentárními filmy a své umění úspěšně šíří. Je také učitel a já mu jako kolega učitel závidím oddanost a obdiv jeho studentů. (Náhodou jsem dva z nich potkal na jednom večírku. Byl pro ně bůh.)

Kdysi jsem se podílel na jednom jeho dokumentu. O přestávce mi vyprávěl příběh o svobodě, s jakou se dnes v Americe vytváří filmy.

V roce 1990 natáčel Else dokument o Wagnerově operním cyklu Prsten Nibelungův. Zaměřil se na kulisáky v Sanfranciské opeře. Kulisáci jsou obzvláště legrační a pestrý prvek operního světa. Během představení lenoší pod jevištěm v místnosti pro personál nebo na plošině s osvětlovací technikou. Vytváří tím skvělý kontrast ke hře na jevišti.

Během jednoho představení je Else natáčel, jak hrají dámu. V rohu místnosti byla televize. Zatímco kulisáci hráli dámu a orchestr Wagnera, v televizi běželi Simpsonovi. Else usoudil, že kousek kresleného seriálu na pozadí pomohl zachytit zvláštnost celé scény.

Po letech, když konečně získal prostředky na dokončení filmu, pokusil se ještě vyřešit právní záležitosti kolem těch několika sekund Simpsonových. Samozřejmě i těch pár sekund je chráněno autorským zákonem a v takovém případě je třeba svolení vlastníků autorských práv, pokud nejde o „fair use“ či jinou výjimku.

Else zavolal do kanceláře Matta Groeninga, tvůrce Simpsonových, aby získal jeho svolení. Groening záběr schválil. Šlo o čtyři a půl sekundy filmu na malinké obrazovce televize v rohu místnosti. Čemu by to mohlo vadit? Groening byl spokojen, ale řekl Elsemu, aby se spojil se společností Gracie Films, která program produkuje.

V Gracie Films s tím také neměli problém, ale stejně jako Groening chtěli být opatrní. A tak Elsemu řekli, aby kontaktoval Fox, jejich mateřskou společnost. Else jim zavolal a pověděl jim o klipu v rohu místnosti. Dodal, že Matt Groening k tomu již dal svolení. Jen si u nich povolení potvrzoval.

„A pak,“ řekl mi Else, „se staly dvě věci. Napřed jsme zjistili, ... že Matt Groening své dílo nevlastní – nebo si to alespoň někdo [z Foxu] myslel.“ A zadruhé, Fox „po nás chtěl deset tisíc dolarů jako licenční poplatek za to, že použijeme čtyři a půl sekundy ... Simpsonových, kteří pouhou náhodou běželi v rohu záběru.“

Else byl přesvědčen, že je to omyl. Podařilo se mu dostat až k někomu, koho považoval za viceprezidentku pro licenční záležitosti, Rebecce Herrerové. Vysvětlil jí, že „musí jít o nějaké nedorozumění...

My žádáme o sazbu pro vzdělávací pořady.“ Herrerová řekla Elsemu, že jde o sazbu pro vzdělávací pořady. Den dva na to Else znovu zavolal, aby si potvrdil, co mu bylo řečeno.

„Chtěl jsem se ujistit, že jsem vše správně pochopil,“ řekl mi. „Ano, pochopil jste to správně,“ odpověděla Herrerová. Použití klipu Simpsonových v rohu záběru dokumentu o Wagnerově operním cyklu Prsten Nibelungův by stálo 10 000 dolarů. A pak dodala něco, co Elseho zaskočilo: „A jestli mě budete citovat, předám to našim právníkům.“ Později mu její asistent řekl: „Kašlou na to. Chtějí jen peníze.“

Else na nákup práv k přehrávání krátkého klipu z televize v Sanfranciské opeře neměl peníze. Něco takového přesahovalo rozpočet tvůrce dokumentárních filmů. Na poslední chvíli před uvedením filmu Else digitálně zaměnil Simpsonovi klipem ze svého snímku The Day After Trinity, na kterém dělal o deset let dříve.

Bezpochyby někdo autorská práva k Simpsonovým vlastní, ať už Matt Groening nebo Fox. Tato autorská práva jsou jejich majetkem. Použití takto autorsky chráněného materiálu tedy někdy vyžaduje souhlas vlastníka autorských práv. Pokud by Else chtěl použít Simpsonovi zákonem omezeným způsobem, pak by musel získat svolení vlastníka autorských práv ještě před použitím díla. A na volném trhu je to právě vlastník autorských práv, kdo určuje cenu za jakékoliv užití, jehož regulaci mu zákon umožňuje.

Například „veřejná produkce“ je druh užití seriálu Simpsonovi regulovaný vlastníkem autorských práv. Pokud si ze seriálu vyberete oblíbené díly, pronajmete kino a budete vybírat vstupné na představení „Mí oblíbení Simpsonovi,“ pak potřebujete souhlas vlastníka autorských práv. A ten si (z mého pohledu plným právem) může účtovat cokoliv, třeba deset dolarů nebo milion. Je to jeho právo dané zákonem.

Když si však vyslechnou příběh o Jonu Elsem a Foxu právníci, jako první je napadne „fair use“. Elseho sotva 4,5 sekundy nepřímého záběru z epizody Simpsonových je jednoznačně „fair use“ a nepotřebuje ničí souhlas.

Zeptal jsem se ho, proč se nespoléhal na „fair use“. Zde je jeho odpověď:

1. Než jdou naše filmy do vysílání, televizní společnosti vyžadují uzavření pojištění profesní odpovědnosti. Pojišťováci chtějí podrobný „soupis scén“ s výčtem zdrojů a licenčních záležitostí každého záběru ve filmu. Neradi vidí „fair use“ a pokus o jeho uplatnění může celý průběh vyřizování žádosti zastavit.
2. Asi jsem vůbec neměl Matta Groeninga žádat o svolení. Jenže jsem věděl (aspoň podle toho, co se povídá), že Fox v minulosti hledal a zakazoval využívání Simpsonových bez licence, podobně jako George Lucas vyvolával rozruch žalobami za využívání Hvězdných válek. Proto jsem se rozhodl hrát podle pravidel v domnění, že nám tu licenci na 4 sekundy Simpsonových dají zadarmo nebo lacino. Jako producent dokumentárních filmů pracující do úmoru za pár šupů je hrozba právního sporu poslední věc, kterou bych chtěl riskovat, i kdyby ten spor byl předem vyhraný nebo šlo o princip.
3. Vlastně jsem mluvil s jedním vaším kolegou ze Stanfordské univerzity ... a potvrdil mi, že šlo o „fair use“. Také mi potvrdil, že Fox „by vás připravil o místo a vysoudil z vás i spodky,“ bez ohledu na podstatu věci. Řekl jasně, že by nakonec šlo jen o to, kdo má víc právníků a větší peněženku.
4. Záležitosti „fair use“ se obvykle řeší až na konci projektu, kdy nás tlačí termín uzávěrky a jsme bez peněz.

Teoreticky vzato nepotřebuje „fair use“ ničí souhlas. Teorie tedy podporuje svobodnou kulturu a chrání před kulturou povolení. Ale v praxi funguje „fair use“ podstatně jinak. Nejasné hranice zákona spolu s obrovskými pohledávkami při jejich překročení znamenají, že „fair use“ je pro mnoho různých tvůrců jen krásnou představou. Právo má správný cíl; praxe však tento cíl zmařila.

Tato praxe ukazuje, kam až dospěl autorský zákon od svých počátků v osmnáctém století. Vznikl jako štít na ochranu příjmů vydavatelů proti nekalé soutěži pirátů. Stal se z něj však meč, který brání jakémukoliv užití, ať už je tvůrčí nebo ne.

Diskuse ke kapitole Zaznamenavatelé

Předchozí kapitola - Další kapitola

Zpět na hlavní stránku

---

Originální text:

Chapter Seven: Recorders

Jon Else is a filmmaker. He is best known for his documentaries and has been very successful in spreading his art. He is also a teacher, and as a teacher myself, I envy the loyalty and admiration that his students feel for him. (I met, by accident, two of his students at a dinner party. He was their god.)

Else worked on a documentary that I was involved in. At a break, he told me a story about the freedom to create with film in America today.

In 1990, Else was working on a documentary about Wagner's Ring Cycle. The focus was stagehands at the San Francisco Opera. Stage- hands are a particularly funny and colorful element of an opera. During a show, they hang out below the stage in the grips' lounge and in the lighting loft. They make a perfect contrast to the art on the stage.

During one of the performances, Else was shooting some stage- hands playing checkers. In one corner of the room was a television set. Playing on the television set, while the stagehands played checkers and the opera company played Wagner, was The Simpsons. As Else judged it, this touch of cartoon helped capture the flavor of what was special about the scene.

Years later, when he finally got funding to complete the film, Else attempted to clear the rights for those few seconds of The Simpsons. For of course, those few seconds are copyrighted; and of course, to use copyrighted material you need the permission of the copyright owner, unless “fair use” or some other privilege applies.

Else called Simpsons creator Matt Groening's office to get permission. Groening approved the shot. The shot was a four-and-a-half-second image on a tiny television set in the corner of the room. How could it hurt? Groening was happy to have it in the film, but he told Else to contact Gracie Films, the company that produces the program.

Gracie Films was okay with it, too, but they, like Groening, wanted to be careful. So they told Else to contact Fox, Gracie's parent company. Else called Fox and told them about the clip in the corner of the one room shot of the film. Matt Groening had already given permission, Else said. He was just confirming the permission with Fox.

Then, as Else told me, “two things happened. First we discovered . . . that Matt Groening doesn't own his own creation—or at least that someone [at Fox] believes he doesn't own his own creation.” And second, Fox “wanted ten thousand dollars as a licensing fee for us to use this four-point-five seconds of . . . entirely unsolicited Simpsons which was in the corner of the shot.”

Else was certain there was a mistake. He worked his way up to someone he thought was a vice president for licensing, Rebecca Herrera. He explained to her, “There must be some mistake here. . . .

We're asking for your educational rate on this.” That was the educational rate, Herrera told Else. A day or so later, Else called again to confirm what he had been told.

“I wanted to make sure I had my facts straight,” he told me. “Yes, you have your facts straight,” she said. It would cost $10,000 to use the clip of The Simpsons in the corner of a shot in a documentary film about Wagner's Ring Cycle. And then, astonishingly, Herrera told Else, “And if you quote me, I'll turn you over to our attorneys.” As an assistant to Herrera told Else later on, “They don't give a shit. They just want the money.”

Else didn't have the money to buy the right to replay what was playing on the television backstage at the San Francisco Opera.To reproduce this reality was beyond the documentary filmmaker's budget. At the very last minute before the film was to be released, Else digitally replaced the shot with a clip from another film that he had worked on, The Day After Trinity, from ten years before.

There's no doubt that someone, whether Matt Groening or Fox, owns the copyright to The Simpsons. That copyright is their property. To use that copyrighted material thus sometimes requires the permission of the copyright owner. If the use that Else wanted to make of the Simpsons copyright were one of the uses restricted by the law, then he would need to get the permission of the copyright owner before he could use the work in that way. And in a free market, it is the owner of the copyright who gets to set the price for any use that the law says the owner gets to control.

For example, “public performance” is a use of The Simpsons that the copyright owner gets to control. If you take a selection of favorite episodes, rent a movie theater, and charge for tickets to come see “My Favorite Simpsons,” then you need to get permission from the copyright owner. And the copyright owner (rightly, in my view) can charge whatever she wants—$10 or $1,000,000. That's her right, as set by the law.

But when lawyers hear this story about Jon Else and Fox, their first thought is “fair use.”1 Else's use of just 4.5 seconds of an indirect shot of a Simpsons episode is clearly a fair use of The Simpsons—and fair use does not require the permission of anyone.

So I asked Else why he didn't just rely upon “fair use.” Here's his reply:

The Simpsons fiasco was for me a great lesson in the gulf between what lawyers find irrelevant in some abstract sense, and what is crushingly relevant in practice to those of us actually trying to make and broadcast documentaries. I never had any doubt that it was “clearly fair use” in an absolute legal sense. But I couldn't rely on the concept in any concrete way. Here's why:

1. Before our films can be broadcast, the network requires that we buy Errors and Omissions insurance. The carriers require a detailed “visual cue sheet” listing the source and licensing status of each shot in the film. They take a dim view of “fair use,” and a claim of “fair use” can grind the application process to a halt.

2. I probably never should have asked Matt Groening in the first place. But I knew (at least from folklore) that Fox had a history of tracking down and stopping unlicensed Simpsons usage, just as George Lucas had a very high profile litigating Star Wars usage. So I decided to play by the book, thinking that we would be granted free or cheap license to four seconds of Simpsons. As a documentary producer working to exhaustion on a shoestring, the last thing I wanted was to risk legal trouble, even nuisance legal trouble, and even to defend a principle.

3. I did, in fact, speak with one of your colleagues at Stanford Law School . . . who confirmed that it was fair use. He also confirmed that Fox would “depose and litigate you to within an inch of your life,” regardless of the merits of my claim. He made clear that it would boil down to who had the bigger legal department and the deeper pockets, me or them.

4. The question of fair use usually comes up at the end of the project, when we are up against a release deadline and out of money.

In theory, fair use means you need no permission. The theory therefore supports free culture and insulates against a permission culture. But in practice, fair use functions very differently. The fuzzy lines of the law, tied to the extraordinary liability if lines are crossed, means that the effective fair use for many types of creators is slight. The law has the right aim; practice has defeated the aim.

This practice shows just how far the law has come from its eighteenth-century roots. The law was born as a shield to protect publishers' profits against the unfair competition of a pirate. It has matured into a sword that interferes with any use, transformative or not.