• Zobrazit
• Upravit
• Historie
• Tisk

FC1-10

Kapitola šestá: Zakladatelé

William Shakespeare napsal Romea a Julii v roce 1595. Poprvé byla tato hra publikována v roce 1597. Byla to jedenáctá významná hra, kterou napsal. Pokračoval až do roku 1613 (pak se uchýlil do Stratfordu, kde roku 1616 zemřel – pozn. překl.) a hry, které napsal, od té doby určovaly angloamerickou kulturu. Tak hluboce tato díla autora ze šestnáctého století prosákla do naší kultury, že často ani nepoznáme jejich zdroj. Jednou jsem slyšel, jak někdo komentuje Kenneth Branaghovu adaptaci hry Jindřich V. slovy: „Líbilo se mi to, ale Shakespeare je plný klišé.“

V roce 1774, téměř 180 let po napsání Romea a Julie, si většina lidí myslela, že „autorská práva“ ke hře patří jednomu londýnskému vydavateli – Jacobu Tonsonovi. Tonson byl nejvýznačnější z malé skupiny vydavatelů nazývané Conger, která ovládala prodej knih v Anglii v osmnáctém století. Vydavatelé sdružení v Congeru si nárokovali trvalé právo kontrolovat „kopie“ knih, které získali od autorů. Toto právo znamenalo, že nikdo jiný nemohl publikovat kopie knih, k nimž vlastnili autorská práva. Cena klasiků tak byla držena vysoko a konkurence produkující lepší a levnější edice byla potlačena.

Dnes je pro každého, kdo ví něco málo o autorských právech, něco záhadného na roce 1774. Známější rok v historii autorských práv je rok 1710. V tomto roce britský parlament schválil první zákon o „autorských právech“. Zákon známý jako Statute of Anne stanovil pro všechny publikované práce výlučné autorské právo v trvání čtrnácti let, které bylo obnovitelné pouze jednou za autorova života. Ty práce, které byly publikované do roku 1710, dostaly jednorázový termín na jednadvacet let. (3) Podle tohoto zákona by v roce 1731 mělo být dílo Romeo a Julie uvolněno. Tak proč tedy vznikl problém s tím, že bylo v roce 1774 stále pod kontrolou Tonsona?

Důvodem bylo to, že se Angličané (a ani jiný národ) pořádně nedohodli, co vlastně „autorská práva“ znamenají. V době, kdy Anglie uvedla Statue of Anne, nebyly žádné další zákonné regulace autorských práv. Poslední zákon, regulující vydavatele (Licencing Act z roku 1662), vypršel v roce 1695. Tento zákon dával vydavatelům monopol na publikování, čímž se zjednodušila kontrola vlády nad tím, co bylo vydáváno. Ale po tom, co vypršel, neexistoval jiný platný zákon, který by říkal, že vydavatelé nebo „tiskaři“ mají exklusivní právo tisknout knihy.

Neexistoval platný zákon, ale to neznamenalo, že by neexistoval žádný zákon. Angloamerická právní tradice nahlíží na problém jak ze strany zákonodárců, tak z pozic zvykového práva. Snaží se poznat pravidla, která by určila, jak se mají lidé zachovat. Výsledkem práce zákonodárců je „positivní právo“ (positive law). Názory (a rozsudky) dle uvážení soudců jsou „zvykovým právem“ (common law). Zvykové právo vytváří prostředí, jakési společenské povědomí, proti němuž se staví legislativa. Legislativa obvykle může přetrumfnout toto povědomí, tyto zvyky, pouze tehdy, když prosadí zákon, který je nahradí. A tak skutečná otázka, co dělat po vypršení licence, byla, zda zvykové právo vůbec chrání autorská práva nezávisle na jakémkoliv positivním právu.

Tato otázka byla důležitá hlavně pro nakladatele a „prodejce knih“, jak byli nazýváni, protože rostla konkurence ze strany zahraničních nakladatelů. Zejména Skotové zvyšovali množství publikací a vyváželi je do Anglie. Tato konkurence snižovala zisky sdružení Conger, které reagovalo požadavkem, aby parlament schválil zákon, který by jim navrátil výhradní kontrolu nad publikováním. Tento požadavek nakonec vedl k Statute of Anne.

Statute of Anne autorům nebo „vlastníkům“ knihy zaručoval exkluzivní právo tuto knihu tisknout. Důležité však bylo, že toto právo bylo časově omezené (což samozřejmě přivádělo vydavatele k nepříčetnosti). Po „vypršení“ autorského práva by tak dílo mělo být osvobozené od dalších nároků a mohlo by být publikované kýmkoliv. Alespoň tak to legislativa zamýšlela.

Zastavme se na moment nad otázkou, proč parlament omezil autorská práva. Neptám se, proč stanovil právě takový a takový limit. Ptám se: Proč vůbec omezoval tato práva?

Vydavatelé a autoři, které vydavatelé reprezentovali, měli velmi silné tvrzení. Vezměme si za příklad Romea a Julii. Tato hra byla napsána Shakespearem. Byl to jeho génius, který ji přinesl světu. Neužil vlastnictví nikoho dalšího, když tuto hru psal (to je sice kontroverzní tvrzení, ale ponechme ho stranou), a vytvořením této hry nebránil jiným ve stejné činnosti. Tak proč zákon povolí někomu, kdo by šel právě kolem, aby si vzal Shakespearovu hru bez jeho svolení nebo svolení jeho pozůstalých? Jaký je důvod k tomu, aby bylo někomu jinému umožněno „ukrást“ Shakespearovu práci?

Odpověď se rozděluje na dvě části. Zaprvé, potřebujeme vědět něco o znění „autorského zákona“, které existovalo v době zákona Statue of Anne. Zadruhé, musíme vědět něco důležitého o „prodejcích knih“.

Zaprvé, k autorským právům. V posledních třech stoletích jsme používali koncept „autorských práv“ v širším významu. Ale v roce 1710 to nebyl koncept, ale velmi specifický zákon. Autorské právo (copyright) bylo zrozeno jako přesný seznam omezení – zakazovalo jiným přetiskovat knihy. V roce 1710 bylo „autorské právo“ právem používat konkrétní stroj k množení konkrétního díla. Nepřikazovalo, jak může být dílo použito. Dnes obsahuje zákon rozsáhlý soupis omezení svobody jiných – zaručuje autorovi výlučné právo kopírovat, výlučné právo distribuovat, výlučné právo zveřejňovat atd.

Tak například, i když bylo „autorské právo“ na Shakespearova díla časově neomezené, mělo to podle původního významu být tak, že nikdo nemůže přetisknout Shakespearovu práci bez svolení jeho pozůstalých. Neomezovalo způsob, jak může být dílo zveřejňováno, zda smí být překládáno nebo jestli bude povoleno Kennethu Branaghovi natočit podle toho film. „Autorské právo“ bylo pouze exkluzivní právo na tisk – nic víc, nic míň.

Ale i na takto omezené právo se Britové dívali skepticky. Měli dlouhou a nepříjemnou zkušenost s „exkluzivními právy“, zvláště s „exkluzivními právy“ propůjčenými vládnoucím rodem. Angličané bojovali v občanské válce z části i proti praktikám Koruny při přidělování monopolů – zvláště pro práce, které již existovaly. Král Jindřich VIII. udělil privilegium tisknout Bibli a hrací karty. Anglický parlament se začal bránit proti této libovůli. V roce 1656 vyšel zákon o monopolech, omezující výsadní postavení při patentování nových vynálezů. A později – v roce 1710 – se chtěl vypořádat s vznikajícím tiskařským monopolem.

Výlučné „právo kopírovat“ bylo tím pádem přirozeně viděno jako právo, které by mělo být omezeno. (Výrok „je to můj majetek a měl bych ho mít navždy“ zní sice přesvědčivě, ale zkuste si ho upravit na „je to můj monopol a měl bych ho mít navždy.“) Stát měl chránit výhradní právo, ale jen tak dlouho, dokud to bylo výhodné pro společnost. Britové se báli možné újmy z vyslyšení zájmových skupin, a tak prosadili zákon, který je měl zastavit.

Zadruhé, k prodejcům knih. Autorská práva byla monopolem a to monopolem vlastněným prodejci knih. Prodejce knih: to zní tak nějak všedně a neškodně. V Anglii sedmnáctého století ale tak neškodní nebyli. Členové sdružení Conger byli stále zřetelněji vnímáni jako monopolisté toho nejhoršího druhu – nástroj represí Koruny, která prodávala anglické svobody výměnou za zajištění monopolního zisku. Výpady proti těmto monopolistům byly tvrdé. Milton je popsal jako „staré patentáře a monopolisty v obchodě s knihami“; byli „lidmi, kteří se nenamáhali s řádnou profesí, ke které je třeba vzdělání.“(4)

Mnozí věřili, že mocí, kterou prodejci knih oplývali, bránili šíření vzdělanosti. Právě v době osvícenství, které si vysoko cenilo znalostí a erudice, to představovalo palčivý problém. Myšlenka, že vzdělání by mělo být všeobecně přístupné, byla heslem doby a tyto silné komerční zájmy se jí stavěly do cesty.

Pro vyvážení této síly parlament rozhodl o zvýšení konkurence mezi prodejci knih a nejjednodušší cestou, jak to udělat, bylo rozšířit množství cenných knih. Parlament proto omezil dobu trvání autorských práv, čímž se hodnotné knihy staly dostupnými pro kteréhokoliv nakladatele po uplynutí daného časového úseku. Nastavení tohoto období pro existující díla na pouhých jednadvacet let bylo kompromisem, jak se vypořádat s mocí prodejců knih. Omezení doby bylo nepřímým způsobem, jak zajistit konkurenci mezi nakladateli, a tak i rozvoj a šíření kultury.

Když ochrana v roce 1731 (1710+21) vypršela, byli prodejci knih velmi znepokojeni. Viděli následky větší konkurence a samozřejmě se jim nelíbily. Nejprve jednoduše Statute of Anne ignorovali a trvali dál na neomezeném právu kontrolovat publikace. V roce 1735 a 1737 se pokusili přesvědčit parlament, aby prodloužil ochrannou lhůtu. Dvacet jedna let není dost, říkali, potřebujeme víc času.

Parlament jejich žádosti zamítl. Jak jeden pamfletář prohlásil slovy, která zní i dnes:

Když neuspěli v parlamentu, obrátili se nakladatelé na soudy. Jejich argument byl jednoduchý a přímý: zákon Statute of Anne poskytuje autorům ochranu skrze positivní zákon, ale tato ochrana nebyla určena jako náhrada zvykového práva – byla zamýšlena jako doplněk k němu. Podle zvykového práva bylo špatné vzít tvůrčí „vlastnictví“ jiného člověka a použít ho bez jeho svolení. Zákon Statute of Anne, jak argumentovali prodejci knih, toto nezměnil. I když ochrana zákona Statute of Anne vypršela, neznamenalo to, že ochrana zvykového práva vypršela také. Podle něj měli právo zakázat publikaci knihy, přestože platnost zákona Statute of Anne o autorských právech už vypršela. Toto, argumentovali, byla jediná cesta jak ochránit autory.

Toto byl chytrý argument a získal podporu i některých předních soudců. Byl zároveň odrazem nestydatosti. Jak profesor práva Raymond Patterson poznamenal: „Nakladatelé … se starali o autory asi tak jako statkář o svůj dobytek.“(6) Prodejce knih se nestaral za mák o práva autorů. Jeho starost byl zisk z monopolu, který práce autorů zaručovala.

Argument prodejců knih nebyl přijat bez boje. Hrdinou tohoto boje byl skotský prodejce knih jménem Alexandr Donaldson. (7)

Donaldson neměl s londýnským Congerem co do činění. Začal svou kariéru v Edinburghu roku 1750. Zaměřoval se na levné přetisky „běžných prací, jejichž autorská práva vypršela“, alespoň tedy podle zákona Statute of Anne. (8) Donaldsonovo nakladatelství prosperovalo a stalo se „jakýmsi útočištěm pro vzdělané Skoty.“ Jak profesor Mark Rose napsal: „Mezi nimi byl mladý James Boswell, který společně se svým přítelem Andrew Erskinem u Donaldsona publikoval sbírku moderních skotských básní.“ (9)

Když se londýnští prodejci knih pokusili uzavřít Donaldsonův obchod ve Skotsku, odpověděl přesunem svého obchodu do Londýna, kde prodával levné edice „nejpopulárnějších anglických knih, navzdory údajnému obecnému zákonu o knižním majetku.“ (10) Jeho knihy srazily ceny knih od prodejců Congeru o 30 až 50 procent. Využíval svého práva konkurovat na základě zákona Statue of Anne, protože pracím, které prodával, vypršelo období ochrany.

Londýnští prodejci knih rychle přednesli žádost o zamezení „pirátství“ jako bylo Donaldsonovo. Množství sporů proti „pirátům“ bylo úspěšných a nejvýznamnějším z nich bylo vítězství Millara nad Taylorem.

Millar byl prodejce knih, který si v roce 1729 pořídil práva na báseň The Seasons od Jamese Thomsona. Millar splnil podmínky zákona Statue of Anne, a proto získal plnou zákonnou ochranu. Po tom, co autorská práva vypršela, Robert Taylor začal tisknout konkurenční vydání. Millar podal žalobu, v níž si nárokoval trvalé právo dle zvykového práva. (11)

Jeden z největších soudců v anglické historii, Lord Mansfield, dal zapravdu prodejcům knih, nad čímž dnešní právníci kroutí hlavou. Ať už dával zákon Statue of Anne prodejcům jakoukoliv ochranu, nebyl, podle jeho názoru, mocnější než zvykové právo. Otázka byla, zda zvykové právo ochrání autory proti následným „pirátům“. Mansfieldova odpověď byla ano: zvykové právo může zabránit Taylorovi v přetisku Thomsonovy poezie bez Millarova svoleni. Toto pravidlo dávalo prodejcům knih neomezenou kontrolu nad publikací jakékoliv knihy, která by jim byla postoupena.

Z hlediska abstraktní spravedlnosti – uvažujeme-li spravedlnost jako deduktivní rozvedení prvotních principů – by Mansfieldův závěr mohl dávat smysl. Ale to, co ignoroval, byl větší problém, se kterým se parlament potýkal už v roce 1710, a to sice – jak nejlépe omezit sílu monopolu prodejců knih. Strategií parlamentu bylo nabídnout dostatečně dlouhou ochranu dílům existujícím v roce 1710, tak, aby byl zajištěn smír s vydavateli, ale zároveň musela být ochrana dostatečně krátká, aby umožnila konkurenci v oblasti kultury v mezích rozumného časového období. Parlament věřil, že jednadvacet let je postačující období, v jehož průběhu Británie dospěje z omezované kultury, po které bažila Koruna, do svobodné kultury, kterou nám zanechali naši předci.

Boj o nastavení omezení zákona Statute of Anne ještě nebyl u konce, když se do něj zapojil Donaldson.

Miller zemřel brzy po svém vítězství, takže v jeho případu nedošlo k odvolání. Jeho pozůstalí prodali Thomsonovu poezii syndikátu tiskáren, ve kterém se nacházel i Thomas Beckett. (12) Donaldson pak vydal Thomsonovy práce, aniž by se komu dovolil. Beckett na základě rozhodnutí v Millerově případu získal proti Donaldsonovi soudní zákaz. Donaldson se v případu odvolal do Sněmovny lordů, která fungovala asi jako náš nejvyšší soud. V únoru roku 1774 měl tento orgán možnost vyložit smysl omezení vydaných parlamentem před šedesáti lety.

Případ Donaldson versus Beckett přitáhl tak velkou pozornost jako málokterý jiný soudní spor v Británii. Donaldsonovi právníci argumentovali, že zákon Statute of Anne ruší jakákoliv práva, která by mohla pocházet z common law. Statute of Anne představoval jedinou zákonnou ochranu pro exklusivní kontrolu vydávání. Čili po tom, co období specifikované v zákoně Statute of Anne vypršelo, argumentovali právníci, byla díla chráněná tímto zákonem bez další ochrany.

Sněmovna byla podivnou institucí. Otázky práva byly prezentovány a hlasování proběhlo nejprve mezi „lordy soudci“ (law lords), členy zvláštní skupinky, která fungovala velmi podobně jako naši soudci Nejvyššího soudu. Po jejich hlasování proběhlo všeobecné hlasování sněmovny.

Zprávy o hlasování „lordy soudci“ jsou smíšené. Některé tvrdí, že to vypadá jako by vyhrál neomezený copyright. Ale je jasné, jak volila sněmovna jako celek: s převahou dva ku jednomu (22 k 11) tuto myšlenku odmítla. Ať už si zvykové právo každý vykládal jakkoliv, teď byla autorská práva blokována jen po omezenou dobu, po které dílo přešlo do veřejného vlastnictví (public domain).

„Veřejné vlastnictví“. V době případu Donaldson versus Beckett nebyl v Anglii zcela jasný význam tohoto spojení. Před rokem 1774 se objevil silný argument o tom, že vlastnická práva byla neomezená. Po roce 1774 se zrodilo veřejné vlastnictví. Poprvé v angloamerické historii vypršela zákonná ochrana tvůrčí práce a největší díla v anglické historii – včetně těch od Shakespeara, Bacona, Miltona, Johnsona a Bunyana – byla zbavena právních omezení.

Je pro nás těžké si to představit, ale toto rozhodnutí Sněmovny lordů způsobilo mimořádnou veřejnou a politickou odezvu. Ve Skotsku, kde pracovala většina „pirátských nakladatelů“, lidé toto rozhodnutí slavili na ulicích. Jak napsal list Edinburgh Advertiser: „Žádná jiná kauza neupoutala tak velkou pozornost veřejnosti a ani se ve Sněmovně lordů nerozhodovalo o jiné kauze, která by byla v zájmu tolika lidí.“ „Velká oslava v Edinburghu při příležitosti vítězství nad knižním majetkem: vatry a záře.“ (13)

V Londýně, alespoň ze strany nakladatelů, byla reakce stejně tak silná, ale v opačném duchu. List Morning Chronicle napsal:

„Na mizině“ je trochu přehnané. Ale už není přehnané tvrdit, že tato změna byla pronikavá. Rozhodnutí Sněmovny lordů znamenalo, že prodejci knih už dále nemohli kontrolovat, jak bude kultura v Anglii dále růst a rozvíjet se. Kultura v Anglii byla tímto osvobozena. Ne v tom smyslu, že autorská práva nebudou vůbec respektována, protože prodejci knih měli stále zákonem stanovené období ochrany. Ani v tom smyslu ne, že knihy mohou být odcizeny, protože i po uplynutí ochranné lhůty si člověk knihu musel tak jako tak od někoho koupit. Ale svobodná ve smyslu, že kultura a její růst už nebyl kontrolován malou skupinou nakladatelů. Jako každý svobodný obchod, i tento obchod svobodné kultury by měl růst tak, jak si zákazníci a prodejci zvolí. Anglická kultura bude produkovat tolik, kolik si angličtí čtenáři zvolí – výběrem knih, které koupí a napíší, a výběrem myšlenek, které budou opakovány a s kterými se lidé ztotožní. Výběrem v prostředí konkurence a nikoli v prostředí, v němž podobu kultury a přístup k ní určuje několik privilegovaných navzdory přání většiny.

Přinejmenším to bylo pravidlo ve světě, kde parlament je protimonopolní, odolný vůči žádostem o ochranu ze strany nakladatelů. Ve světě, kde je parlament více poddajný, bude svobodná kultura dozajista méně chráněná.

Diskuse ke kapitole Zakladatelé

Předchozí kapitola - Další kapitola

Zpět na hlavní stránku

---

Originální text:

Chapter Six: Founders

William Shakespeare wrote Romeo and Juliet in 1595. The play was first published in 1597. It was the eleventh major play that Shakespeare had written. He would continue to write plays through 1613, and the plays that he wrote have continued to define Anglo-American culture ever since. So deeply have the works of a sixteenth-century writer seeped into our culture that we often don't even recognize their source. I once overheard someone commenting on Kenneth Branagh's adaptation of Henry V: “I liked it, but Shakespeare is so full of clichés.”

In 1774, almost 180 years after Romeo and Juliet was written, the “copy-right” for the work was still thought by many to be the exclusive right of a single London publisher, Jacob Tonson.1 Tonson was the most prominent of a small group of publishers called the Conger2 who controlled bookselling in England during the eighteenth century. The Conger claimed a perpetual right to control the “copy” of books that they had acquired from authors. That perpetual right meant that no one else could publish copies of a book to which they held the copyright. Prices of the classics were thus kept high; competition to produce better or cheaper editions was eliminated.

Now, there's something puzzling about the year 1774 to anyone who knows a little about copyright law. The better-known year in the history of copyright is 1710, the year that the British Parliament adopted the first “copyright” act. Known as the Statute of Anne, the act stated that all published works would get a copyright term of fourteen years, renewable once if the author was alive, and that all works already published by 1710 would get a single term of twenty-one additional years.3 Under this law, Romeo and Juliet should have been free in 1731. So why was there any issue about it still being under Tonson's control in 1774?

The reason is that the English hadn't yet agreed on what a “copy-right” was—indeed, no one had. At the time the English passed the Statute of Anne, there was no other legislation governing copyrights. The last law regulating publishers, the Licensing Act of 1662, had expired in 1695. That law gave publishers a monopoly over publishing, as a way to make it easier for the Crown to control what was published. But after it expired, there was no positive law that said that the publishers, or “Stationers,” had an exclusive right to print books.

There was no positive law, but that didn't mean that there was no law. The Anglo-American legal tradition looks to both the words of legislatures and the words of judges to know the rules that are to govern how people are to behave. We call the words from legislatures “positive law.” We call the words from judges “common law.” The common law sets the background against which legislatures legislate; the legislature, ordinarily, can trump that background only if it passes a law to displace it. And so the real question after the licensing statutes had expired was whether the common law protected a copyright, independent of any positive law.

This question was important to the publishers, or “booksellers,” as they were called, because there was growing competition from foreign publishers. The Scottish, in particular, were increasingly publishing and exporting books to England. That competition reduced the profits of the Conger, which reacted by demanding that Parliament pass a law to again give them exclusive control over publishing. That demand ultimately resulted in the Statute of Anne.

The Statute of Anne granted the author or “proprietor” of a book an exclusive right to print that book. In an important limitation, however, and to the horror of the booksellers, the law gave the bookseller that right for a limited term. At the end of that term, the copyright “expired,” and the work would then be free and could be published by anyone. Or so the legislature is thought to have believed.

Now, the thing to puzzle about for a moment is this: Why would Parliament limit the exclusive right? Not why would they limit it to the particular limit they set, but why would they limit the right at all?

For the booksellers, and the authors whom they represented, had a very strong claim. Take Romeo and Juliet as an example: That play was written by Shakespeare. It was his genius that brought it into the world. He didn't take anybody's property when he created this play (that's a controversial claim, but never mind), and by his creating this play, he didn't make it any harder for others to craft a play. So why is it that the law would ever allow someone else to come along and take Shakespeare's play without his, or his estate's, permission? What reason is there to allow someone else to “steal” Shakespeare's work?

The answer comes in two parts. We first need to see something special about the notion of “copyright” that existed at the time of the Statute of Anne. Second, we have to see something important about “booksellers.”

First, about copyright. In the last three hundred years, we have come to apply the concept of “copyright” ever more broadly. But in 1710, it wasn't so much a concept as it was a very particular right. The copyright was born as a very specific set of restrictions: It forbade others from reprinting a book. In 1710, the “copy-right” was a right to use a particular machine to replicate a particular work. It did not go beyond that very narrow right. It did not control any more generally how a work could be used. Today the right includes a large collection of restrictions on the freedom of others: It grants the author the exclusive right to copy, the exclusive right to distribute, the exclusive right to perform, and so on.

So, for example, even if the copyright to Shakespeare's works were perpetual, all that would have meant under the original meaning of the term was that no one could reprint Shakespeare's work without the permission of the Shakespeare estate. It would not have controlled anything, for example, about how the work could be performed, whether the work could be translated, or whether Kenneth Branagh would be allowed to make his films. The “copy-right” was only an exclusive right to print—no less, of course, but also no more.

Even that limited right was viewed with skepticism by the British. They had had a long and ugly experience with “exclusive rights,” especially “exclusive rights” granted by the Crown. The English had fought a civil war in part about the Crown's practice of handing out monopolies—especially monopolies for works that already existed. King Henry VIII granted a patent to print the Bible and a monopoly to Darcy to print playing cards. The English Parliament began to fight back against this power of the Crown. In 1656, it passed the Statute of Monopolies, limiting monopolies to patents for new inventions. And by 1710, Parliament was eager to deal with the growing monopoly in publishing.

Thus the “copy-right,” when viewed as a monopoly right, was naturally viewed as a right that should be limited. (However convincing the claim that “it's my property, and I should have it forever,” try sounding convincing when uttering, “It's my monopoly, and I should have it forever.”) The state would protect the exclusive right, but only so long as it benefited society. The British saw the harms from special-interest favors; they passed a law to stop them.

Second, about booksellers. It wasn't just that the copyright was a monopoly. It was also that it was a monopoly held by the booksellers. Booksellers sound quaint and harmless to us. They were not viewed as harmless in seventeenth-century England. Members of the Conger were increasingly seen as monopolists of the worst kind—tools of the Crown's repression, selling the liberty of England to guarantee themselves a monopoly profit. The attacks against these monopolists were harsh: Milton described them as “old patentees and monopolizers in the trade of book-selling”; they were “men who do not therefore labour in an honest profession to which learning is indetted.”4

Many believed the power the booksellers exercised over the spread of knowledge was harming that spread, just at the time the Enlightenment was teaching the importance of education and knowledge spread generally. The idea that knowledge should be free was a hallmark of the time, and these powerful commercial interests were interfering with that idea.

To balance this power, Parliament decided to increase competition among booksellers, and the simplest way to do that was to spread the wealth of valuable books. Parliament therefore limited the term of copyrights, and thereby guaranteed that valuable books would become open to any publisher to publish after a limited time. Thus the setting of the term for existing works to just twenty-one years was a compromise to fight the power of the booksellers. The limitation on terms was an indirect way to assure competition among publishers, and thus the construction and spread of culture.

When 1731 (1710 + 21) came along, however, the booksellers were getting anxious. They saw the consequences of more competition, and like every competitor, they didn't like them. At first booksellers simply ignored the Statute of Anne, continuing to insist on the perpetual right to control publication. But in 1735 and 1737, they tried to persuade Parliament to extend their terms. Twenty-one years was not enough, they said; they needed more time.

Parliament rejected their requests. As one pamphleteer put it, in words that echo today,

I see no Reason for granting a further Term now, which will not hold as well for granting it again and again, as often as the Old ones Expire; so that should this Bill pass, it will in Effect be establishing a perpetual Monopoly, a Thing deservedly odious in the Eye of the Law; it will be a great Cramp to Trade, a Discouragement to Learning, no Benefit to the Authors, but a general Tax on the Publick; and all this only to increase the private Gain of the Booksellers.5

Having failed in Parliament, the publishers turned to the courts in a series of cases. Their argument was simple and direct: The Statute of Anne gave authors certain protections through positive law, but those protections were not intended as replacements for the common law. Instead, they were intended simply to supplement the common law. Under common law, it was already wrong to take another person's creative “property” and use it without his permission. The Statute of Anne, the booksellers argued, didn't change that. Therefore, just because the protections of the Statute of Anne expired, that didn't mean the protections of the common law expired: Under the common law they had the right to ban the publication of a book, even if its Statute of Anne copyright had expired. This, they argued, was the only way to protect authors.

This was a clever argument, and one that had the support of some of the leading jurists of the day. It also displayed extraordinary chutzpah. Until then, as law professor Raymond Patterson has put it, “The publishers . . . had as much concern for authors as a cattle rancher has for cattle.”6 The bookseller didn't care squat for the rights of the author. His concern was the monopoly profit that the author's work gave.

The booksellers' argument was not accepted without a fight. The hero of this fight was a Scottish bookseller named Alexander Donaldson.7

Donaldson was an outsider to the London Conger. He began his career in Edinburgh in 1750. The focus of his business was inexpensive reprints “of standard works whose copyright term had expired,” at least under the Statute of Anne.8 Donaldson's publishing house prospered and became “something of a center for literary Scotsmen.”

“[A]mong them,” Professor Mark Rose writes, was “the young James Boswell who, together with his friend Andrew Erskine, published an anthology of contemporary Scottish poems with Donaldson.”9

When the London booksellers tried to shut down Donaldson's shop in Scotland, he responded by moving his shop to London, where he sold inexpensive editions “of the most popular English books, in defiance of the supposed common law right of Literary Property.”10 His books undercut the Conger prices by 30 to 50 percent, and he rested his right to compete upon the ground that, under the Statute of Anne, the works he was selling had passed out of protection.

The London booksellers quickly brought suit to block “piracy” like Donaldson's. A number of actions were successful against the “pirates,” the most important early victory being Millar v. Taylor.

Millar was a bookseller who in 1729 had purchased the rights to James Thomson's poem “The Seasons.” Millar complied with the requirements of the Statute of Anne, and therefore received the full protection of the statute. After the term of copyright ended, Robert Taylor began printing a competing volume. Millar sued, claiming a perpetual common law right, the Statute of Anne notwithstanding.11

Astonishingly to modern lawyers, one of the greatest judges in English history, Lord Mansfield, agreed with the booksellers. Whatever protection the Statute of Anne gave booksellers, it did not, he held, extinguish any common law right. The question was whether the common law would protect the author against subsequent “pirates.” Mansfield's answer was yes: The common law would bar Taylor from reprinting Thomson's poem without Millar's permission. That common law rule thus effectively gave the booksellers a perpetual right to control the publication of any book assigned to them.

Considered as a matter of abstract justice—reasoning as if justice were just a matter of logical deduction from first principles—Mansfield's conclusion might make some sense. But what it ignored was the larger issue that Parliament had struggled with in 1710: How best to limit the monopoly power of publishers? Parliament's strategy was to offer a term for existing works that was long enough to buy peace in 1710, but short enough to assure that culture would pass into competition within a reasonable period of time. Within twenty-one years, Parliament believed, Britain would mature from the controlled culture that the Crown coveted to the free culture that we inherited.

The fight to defend the limits of the Statute of Anne was not to end there, however, and it is here that Donaldson enters the mix.

Millar died soon after his victory, so his case was not appealed. His estate sold Thomson's poems to a syndicate of printers that included Thomas Beckett.12 Donaldson then released an unauthorized edition of Thomson's works. Beckett, on the strength of the decision in Millar, got an injunction against Donaldson. Donaldson appealed the case to the House of Lords, which functioned much like our own Supreme Court. In February of 1774, that body had the chance to interpret the meaning of Parliament's limits from sixty years before.

As few legal cases ever do, Donaldson v. Beckett drew an enormous amount of attention throughout Britain. Donaldson's lawyers argued that whatever rights may have existed under the common law, the Statute of Anne terminated those rights. After passage of the Statute of Anne, the only legal protection for an exclusive right to control publication came from that statute. Thus, they argued, after the term specified in the Statute of Anne expired, works that had been protected by the statute were no longer protected.

The House of Lords was an odd institution. Legal questions were presented to the House and voted upon first by the “law lords,” members of special legal distinction who functioned much like the Justices in our Supreme Court. Then, after the law lords voted, the House of Lords generally voted.

The reports about the law lords' votes are mixed. On some counts, it looks as if perpetual copyright prevailed. But there is no ambiguity about how the House of Lords voted as whole. By a two-to-one majority (22 to 11) they voted to reject the idea of perpetual copyrights. Whatever one's understanding of the common law, now a copyright was fixed for a limited time, after which the work protected by copyright passed into the public domain.

“The public domain.” Before the case of Donaldson v. Beckett, there was no clear idea of a public domain in England. Before 1774, there was a strong argument that common law copyrights were perpetual. After 1774, the public domain was born. For the first time in Anglo- American history, the legal control over creative works expired, and the greatest works in English history—including those of Shakespeare, Bacon, Milton, Johnson, and Bunyan—were free of legal restraint.

It is hard for us to imagine, but this decision by the House of Lords fueled an extraordinarily popular and political reaction. In Scotland, where most of the “pirate publishers” did their work, people celebrated the decision in the streets. As the Edinburgh Advertiser reported, “No private cause has so much engrossed the attention of the public, and none has been tried before the House of Lords in the decision of which so many individuals were interested.”

“Great rejoicing in Edinburgh upon victory over literary property: bonfires and illuminations.”13

In London, however, at least among publishers, the reaction was equally strong in the opposite direction. The Morning Chronicle reported:

By the above decision . . . near 200,000 pounds worth of what was honestly purchased at public sale, and which was yesterday thought property is now reduced to nothing. The Booksellers of London and Westminster, many of whom sold estates and houses to purchase Copy-right, are in a manner ruined, and those who after many years industry thought they had acquired a competency to provide for their families now find themselves without a shilling to devise to their successors. 14

“Ruined” is a bit of an exaggeration. But it is not an exaggeration to say that the change was profound. The decision of the House of Lords meant that the booksellers could no longer control how culture in England would grow and develop. Culture in England was thereafter free. Not in the sense that copyrights would not be respected, for of course, for a limited time after a work was published, the bookseller had an exclusive right to control the publication of that book. And not in the sense that books could be stolen, for even after a copyright expired, you still had to buy the book from someone. But free in the sense that the culture and its growth would no longer be controlled by a small group of publishers. As every free market does, this free market of free culture would grow as the consumers and producers chose. English culture would develop as the many English readers chose to let it develop— chose in the books they bought and wrote; chose in the memes they repeated and endorsed. Chose in a competitive context, not a context in which the choices about what culture is available to people and how they get access to it are made by the few despite the wishes of the many.

At least, this was the rule in a world where the Parliament is anti-monopoly, resistant to the protectionist pleas of publishers. In a world where the Parliament is more pliant, free culture would be less protected.