• Zobrazit
• Upravit
• Historie
• Tisk

FC1-1

Předmluva

David Pogue, uznávaný spisovatel a autor bezpočtu odborných textů o technice a počítačích, zakončil svou recenzi mé první knihy Code: And Other Laws of Cyberspace následovně:

Pogue byl skeptický k základnímu argumentu mé knihy – totiž že software, nebo kód, chcete-li, funguje podobně jako zákon. Z jeho recenze vyznělo, že když se život ve virtuálním světě nějak zvrhne, jediným kliknutím se z něj vydělíte. Vypnete modem, vytáhnete kabel a veškerá trápení světa Internetu se vás dále netýkají.

Moc se mi to nezdá, ale možná měl pravdu. Přesto i kdyby ji tenkrát (v roce 1999) měl, situace se od té doby změnila. Svobodná kultura je knihou o problémech, které Internet způsobuje celé společnosti. Ukazuje, jak současné internetové šarvátky postihují i ty, kteří nejsou online. Dnes už není žádný vypínač, který by nás ochránil před vlivem Internetu.

Ve srovnání s mou první knihou nekladu nyní takový důraz na Internet samotný. Jde mi spíš o to ukázat, jaký vliv má na naši tradici, což je podstatnější a – i když to fanoušci Internetu nebudou chtít uznat – důležitější.

Tradicí myslím způsob, jakým se utváří naše kultura. Jak vysvětluji na následujících stránkách, naše společnost je založena na tradici „svobodné kultury,“ tedy na svobodě projevu, svobodném trhu a obchodu, svobodném podnikání, svobodné vůli a svobodných volbách.2 Svobodná kultura podporuje a ochraňuje tvůrce a inovátory jak přímo přiznáním práv duševního vlastnictví, tak i nepřímo omezováním rozsahu těchto práv, aby zajistila dalším generacím co největší svobodu a zbavila je pout minulosti. Svobodná kultura neznamená svět bez vlastnictví, stejně jako volný trh neznamená trh, kde je vše zdarma. Opakem svobodné kultury je "kultura povolení": svět, v němž člověk může tvořit pouze s povolením mocných, či s povolením tvůrců minulosti.

Kdybychom tuto změnu chápali, věřím, že bychom jí začali vzdorovat. Teď nemyslím my levičáci, nebo my pravičáci; myslím my, kteří nejsme zainteresovaní v činnosti těch kulturních odvětví, která „stvořila“ dvacáté století. Pokud jste v tomto smyslu nezaujatí, můj příběh vás znepokojí, ať už jste napravo či nalevo, jelikož změny, které popisuji, jsou pro obě strany naší politické kultury zcela zásadní.

Na počátku léta 2003 jsme mohli pozorovat takové oboustranné rozhořčení. Vládní komise FCC uvažovala tou dobou o změnách směrnic zmírňujících limity koncentrace vlastnictví médií. Pozoruhodná koalice, která se utvořila, aby proti tomu protestovala, shromáždila přes 700 tisíc dopisů. Když William Safire popisoval, jak nepříjemné bylo protestovat "po boku sdružení CodePink Women for Peace a členů National Rifle Association, mezi liberálkou Olympií Snoweovou a konzervativcem Tedem Stevensem," vyjádřil asi nejjednodušeji, o co vlastně šlo: o soustředění moci. Safire se ptal:

Tato myšlenka prostupuje celou knihou, ačkoli se nezaměřuji jen na soustředění moci skrze vlastnictví, nýbrž i na soustředění moci skrze rozšíření působnosti práva. To sice není zdaleka tak patrné, přesto velmi významné. Právo se mění a tato změna upravuje i onen způsob tvorby kultury. Tahle změna by vám měla dělat starosti nezávisle na tom, zda se zajímáte o Internet či ne.

Inspirací pro název a pro velkou část obsahu knihy mi byla práce Richarda Stallmana a Free Software Foundation. Vlastně jsem si znovu přečetl Stallmanovy eseje, zejména ve Free Software, Free Society, a seznal jsem, že veškeré teoretické poznatky, které zde rozvádím, Stallman popsal už před několika desetiletími. Můžete mě tudíž nařknout, že má práce je "pouhou" odvozeninou.

Přijímám tuto kritiku. Přesto každý počin právníka je vždy nepůvodní a já zamýšlím touto knihou jen připomenout tradici, která je naší kultuře odpradávna vlastní. Obhajuji tradici na základě hodnot, jako to udělal Stallman. Také věřím, že to jsou hodnoty představující svobodu. A jako Stallman, i já mám za to, že hodnoty minulosti budou potřebovat zastánce v budoucnosti. Kultura svobody je dědictvím minulosti, které vydrží pouze, když změníme cestu, po níž právě jdeme.

Podobně jako Stallmanovy argumenty pro svobodný software i argumenty pro svobodnou kulturu zápasí s problémem, kterému se těžko vyhýbá a který lze ještě obtížněji pochopit. Svobodná kultura není kulturou bez vlastnictví, není to svět, kde umělec nedostane zaplaceno. Kultura, v níž se toto děje, je anarchie a anarchie rozhodně není to, oč se tu snažím.

Svobodná kultura, kterou zde obhajuji, je rovnováhou mezi anarchií a regulacemi. Svobodná kultura, stejně jako volný trh, je vyplněná vlastnictvím. Zakládá se též na vlastnictví a uzavírání smluv, jejichž dodržování vynucuje stát. A stejně jako v případě volného trhu, když se soukromé vlastnictví mění na feudální, i svobodná kultura může upadnout do osidel zhoubného rozšiřování vlastnických práv, která ji utvářejí. To je to, čeho se obávám. Tuto knihu jsem napsal proti extremismu.

Diskuse ke kapitole Předmluva

Lessigův vzkaz českým překladatelům

Další kapitola

Zpět na hlavní stránku

Editorovy poznámky:

• David Pogue (1963 - ) je americký spisovatel, novinář, komentátor, který se zabývá technologiemi. Více o autorovi na Wikipedii.
• Code and Other Laws of Cyberspace je první Lessigova kniha z roku 2000. Více na Wikipedii. Oficiální stránky knihy zde.
• Federal Commnunication Commision je americká vládní komise, která reguluje nevládní použití radiového spektra (včetně TV) a telekomunikace. Více na Wikipedii.
• William Safire (1929 - 2009) byl americký autor, novinář a poradce (speechwriter) prezidenta. Psal politické sloupky pro The New York Times (NYT) a přispíval do etymologické rubriky O jazyce ("On Language") v NYT Magazine. V roce 1978 obdržel Pulitzerovu cenu a v roce 2006 Presidential Medal of Freedom. Více na Wikipedii.
• Richard Matthew Stallman (1953 -) je zakladatel hnutí svobodného softwaru, projektu GNU a také Free Software Foundation. Více na české Wikipedii.
• Free Software Foundation, česky Nadace pro svobodný software, podporuje od roku 1985, kdy vznikla, vývoj svobodného softwaru a práva uživatelů vzhledem k používání počítačových programů. Více na české Wikipedii.

Seznam editorských poznámek

Originální text:

Preface

At the end of his review of my first book, Code: And Other Laws of Cyberspace, David Pogue, a brilliant writer and author of countless technical and computer-related texts, wrote this:

Unlike actual law, Internet software has no capacity to punish. It doesn't affect people who aren't online (and only a tiny minority of the world population is). And if you don't like the Internet's system, you can always flip off the modem.1

Pogue was skeptical of the core argument of the book—that software, or “code,” functioned as a kind of law—and his review suggested the happy thought that if life in cyberspace got bad, we could always “drizzle, drazzle, druzzle, drome"-like simply flip a switch and be back home. Turn off the modem, unplug the computer, and any troubles that exist in that space wouldn't “affect” us anymore.

Pogue might have been right in 1999—I'm skeptical, but maybe. But even if he was right then, the point is not right now: Free Culture is about the troubles the Internet causes even after the modem is turned off. It is an argument about how the battles that now rage regarding life on-line have fundamentally affected “people who aren't online.” There is no switch that will insulate us from the Internet's effect.

But unlike Code, the argument here is not much about the Internet itself. It is instead about the consequence of the Internet to a part of our tradition that is much more fundamental, and, as hard as this is for a geek-wanna-be to admit, much more important.

That tradition is the way our culture gets made. As I explain in the pages that follow, we come from a tradition of “free culture”—not “free” as in “free beer” (to borrow a phrase from the founder of the free- software movement2), but “free” as in “free speech”, “free markets”, “free trade”, “free enterprise”, “free will”, and “free elections”. A free culture supports and protects creators and innovators. It does this directly by granting intellectual property rights. But it does so indirectly by limiting the reach of those rights, to guarantee that follow-on creators and innovators remain as free as possible from the control of the past. A free culture is not a culture without property, just as a free market is not a market in which everything is free. The opposite of a free culture is a “permission culture”—a culture in which creators get to create only with the permission of the powerful, or of creators from the past.

If we understood this change, I believe we would resist it. Not “we" on the Left or “you” on the Right, but we who have no stake in the particular industries of culture that defined the twentieth century. Whether you are on the Left or the Right, if you are in this sense disinterested, then the story I tell here will trouble you. For the changes I describe affect values that both sides of our political culture deem fundamental.

We saw a glimpse of this bipartisan outrage in the early summer of 2003. As the FCC considered changes in media ownership rules that would relax limits on media concentration, an extraordinary coalition generated more than 700,000 letters to the FCC opposing the change. As William Safire described marching “uncomfortably alongside CodePink Women for Peace and the National Rifle Association, between liberal Olympia Snowe and conservative Ted Stevens,” he formulated perhaps most simply just what was at stake: the concentration of power. And as he asked,

Does that sound unconservative? Not to me. The concentration of power—political, corporate, media, cultural—should be anathema to conservatives. The diffusion of power through local control, thereby encouraging individual participation, is the essence of federalism and the greatest expression of democracy.3

This idea is an element of the argument of Free Culture, though my focus is not just on the concentration of power produced by concentrations in ownership, but more importantly, if because less visibly, on the concentration of power produced by a radical change in the effective scope of the law. The law is changing; that change is altering the way our culture gets made; that change should worry you—whether or not you care about the Internet, and whether you're on Safire's left or on his right.

The inspiration for the title and for much of the argument of this book comes from the work of Richard Stallman and the Free Software Foundation. Indeed, as I reread Stallman's own work, especially the essays in Free Software, Free Society, I realize that all of the theoretical insights I develop here are insights Stallman described decades ago. One could thus well argue that this work is “merely" derivative.

I accept that criticism, if indeed it is a criticism. The work of a lawyer is always derivative, and I mean to do nothing more in this book than to remind a culture about a tradition that has always been its own. Like Stallman, I defend that tradition on the basis of values. Like Stallman, I believe those are the values of freedom. And like Stallman, I believe those are values of our past that will need to be defended in our future. A free culture has been our past, but it will only be our future if we change the path we are on right now.

Like Stallman's arguments for free software, an argument for free culture stumbles on a confusion that is hard to avoid, and even harder to understand. A free culture is not a culture without property; it is not a culture in which artists don't get paid. A culture without property, or in which creators can't get paid, is anarchy, not freedom. Anarchy is not what I advance here.

Instead, the free culture that I defend in this book is a balance between anarchy and control. A free culture, like a free market, is filled with property. It is filled with rules of property and contract that get enforced by the state. But just as a free market is perverted if its property becomes feudal, so too can a free culture be queered by extremism in the property rights that define it. That is what I fear about our culture today. It is against that extremism that this book is written.